Nepovedená reportáž

Praha, Ruzyň

            Se skrývanou nervozitou upíjím brčkem studenou light colu s ledem z vysoké sklenice a střídavě sleduji tabuli příletů a velkou ručičku svých náramkových hodinek. Stále musím myslet na to, že jsem v tom spěchu špatně  před Ruzyní zaparkovala a jestli mi to projde, nebo jestli bude městská policie rychlejší nežli já a obšťastní mé ubohé otlučené auto zbrusu novu botičkou. Proč jen já musím všude chodit na poslední chvíli?

            Po několika minutách naskočí na informační ruzyňský display toužebně očekávaná zpráva o příletu. Rychle se orientuji a mířím udaným směrem. Vše  je otázkou několika okamžiků a já netrpělivě očekávám hrnoucí se anonymní dav, který vyplivlo přiletivší kovové monstrum.

            Je to s podivem, ale již ho vidím. Na první pohled obyčejný člověk, avšak čitelně obklopený charismatem Velkého světa. Výrazné tmavé obroučky brýlí, za nimiž vynikají velice živé oči, krátce střižené prošedivělé houští vlasů mu dodává zvláštní osobitost. Rázným krokem prochází okolo mě, nevšímavě, s profesionálním pohledem upřeným vpřed jde svou cestou. Jeho pohled o mně ani o ostatní z čekajících reportérů nezavadí ani náhodou, tento člověk je skutečně na podobné situace zvyklý a je patrno, že jej nevyvádějí ani v nejmenším z konceptu. Je oblečen v nenápadný, perfektně střižený oblek z kvalitní vlny, i ležérní košile nese známky luxusu prodejny, ve které byla zakoupena. Ani na zlomek vteřiny jej neupoutá má nekriticky krátká sukně, obepínající vyklenuté boky jako slizký had.

            Nemíním se však jen tak lehce vzdát a snažím se udržet svůj pomatený krok s ním.

"Halo, vítejte doma, čekám tu na vás, mistře.." Zmohla jsem se na krátkou, nic neříkající větu. Nenamáhá se mi ani odpovědět.

"Čekám tu na vás, jestli to není příliš troufalé!" pokouším se o jakýsi kontakt.

Skutečně však nezvedl ani oči, jako bych mluvila k někomu úplně jinému. Je zřejmé, že je zvyklý odolávat nejrůznějším atakům.

"Nejsem první žena, která na vás čeká. Víte vůbec, která byla ta úplně první, co na vás čekala?" Zalykám se a tón mého hlasu se začíná nebezpečně zbarvovat. On jde bez jakékoli známky emoce svou cestou dál.

"Nebyla to paní Brejchová a nebyla to blondýna," jen tak ze mě  hystericky vypadne, mezi tím, co se snažím popadnout dech. V návalu zmatku totiž nevím, čím bych toho sugestivního muže upoutala.

"Čekám na vás pár minut, ta první čekala pár dní, tehdy v únoru 1932. Neměla starosti, jestli jí soudobá černá inteligence ve vykartáčované uniformě dá botu na auto, protože to nestihla a jako vždy přišla na poslední chvíli!" padají ze mně bezmyšlenkovitě dlouho schraňovaná slova. Nestačím se divit sama sobě. Tohle jsem rozhodně neměla ve scénáři.

Zvolnil krok. Ležérně a s nadhledem člověka, který ví své, na mě pohlédl. Ale nezpomalil, šel dál svým tempem, svým směrem a já ve svých lodičkách na příliš vysokých podpatcích cupitala a snažila se udržet krok a za žádnou cenu nepřenechat svou  pozici nezvanému kolegovi.

"Vlastně ji za vámi do Čáslavi přivezli, protože se narodila dřív než vy. Přivezli ji ze Sudet.  Čekala na vás, protože jste si dával se svým narozením načas a rodiče byli předem domluveni, že křtiny budou společné. Vy to přeci víte, vzpomeňte si, pane Formane, na své první okamžiky na tomto světě. Ona měla úplně stejné oči jako já.. Jsou to oči se světlem, na které se nezapomíná!"

Najednou prudce zastavil a nepřátelsky mě zpražil pohledem. Miloš Forman, režisér světového jména kvůli mé maličkosti zastavil.

"Co to tu na mě zkoušíte? Přečetla jste si o polední pauze můj životopis? Velice laciné.. Společné křtiny.. Jak vás tenhle kýčovitý scénář vůbec napadl? Chcete mě dojmout přípitkem na křtinách? Čím si podle vás na těch křtinách připíjeli? Pivem? Je to laciné, příliš laciné, dámo.." prohodil s důrazem na slovo "dámo".

Vlna hořkosti mi prostoupila nitrem a slzy se zastavily v očích. Dívám se na něj a nejsem schopna slova. Jen cítím, že každou chvíli vybuchnu. Ale skutečnost je jiná. Ve skutečnosti jen ze sebe vypravím pár tichých slov, doprovázených neskonalou hořkostí a se skelným pohledemv očích, zašeptám:

"Ne, nevím, čím si připili. Ale můj děda nikdy alkohol nepil, jen bílou kávu a vodu z vodovodu. Vždy dlouze roztočil kohoutek a čekal, až odteče voda z trubek. Byl to příliš čestný člověk, tenhle přítel vašeho otce. Oba byli víc než čestnými muži. Českými policajty. A v té době, v únoru 1932, mělo ale  slovo četník zcela jiný význam nežli dnes! Co vy víte o českých četnících té doby?"

Formanův pohled pomalu tál. Pátravě se na mě  zvláštně díval a já jen tušila, že spustil kalkulačku ve svém podvědomí.

"Své matce jsem se narodila dlouho, jestli se nemůžete dopočítat. Nemělo by vás to překvapit, jste přeci zvyklý na příchody dětí v jakoukoliv životní dobu. A navíc v duplicitách paralel." Ujelo mi to, ale ani jsem si nestihla uvědomit, jestli mě to mrzí.

"Odkud toto všechno víte?" Nevěřícně se na mě díval.

"Kdysi jsem si pročítala křestní list své matky. Vaše babička jí byla kmotrou. Zkuste si přečíst ten svůj, najdete na něm určitě jméno mého dědečka.. Místo křtu Čáslav..." odrecitovala jsem mechanicky čáslavskou adresu a měla pocit, že mi je všechno jedno. Je nepřátelský a považuje mě za lhářku. Zklamala jsem, neuměla jsem ho přesvědčit o své pravdě a touze si popovídat i z jiného důvodu, než je pouhá honba za senzací. Miloš Forman mi již stejně neuvěří.

Probral mě stisk jeho dlaně.

"Dnes v šest hodin budu mít pauzu na kávu. Mám chuť si ji dát s vámi a mimořádně oplácet vaše otázky svými dotazy. Pijete irskou nebo jen tak presso s mlékem? Co vy na to?"

Dívala jsem se za odcházejícím mužem a s neklidem v duši si rovnala své rozkolotané pocity z jeho blízkosti. Najednou byl pryč a já měla dojem, že se mi vše jen zdálo. Po chvíli jsem rozevřela jsem svou malou dlaň, na které bělostně zasvítila navštívenka se slovy napsanými narychlo Milošem Formanem:

"Dnes večer se těším na náš rozhovor..." a najednou se mi zdálo docela bezvýznamné myslet na botičku městské policie na kole mého auta.