Nebeskej bar

   Jednou to přijít muselo. Každý sem jednou bude muset. Vždycky jsem ale doufala, že vydržím déle než do pětatřiceti. No co, čo bolo, to bolo. Vždycky jsem byla takový ten ateista, co radši nikdy s jistotou netvrdí, že v boha nevěří, aby nevypadal jako ateista. Tvrdila jsem, že spíš ne, nebo třeba jak kdy. Nepůsobila jsem tedy jako zatvrzelý ateista, ale jako naprostý pitomec. Teď mi ale připadá, že na té mé opatrnosti možná něco bylo. Ne že bych si připadala jako v nebi, ale někde jsem byla. Přede mnou se vinuly točité schody. A na to že mě před pár minutami porazilo auto, jsem vypadala zatraceně dobře.

   Dala jsem se nahoru po schodech. Šlapala jsem dlouho a v duchu proklínala pana Gustava Eiffela. Nakonec jsem vystoupala k jakýmsi dveřím. Vypadaly jako zadní vchod jednoho z barů, jednoho z mnoha barů, které jsem v životě navštívila. Bylo zamčeno. Zaklepala jsem. V zámku zachrastil klíč a ve dveřích se objevil lilipután v červeném obleku. Třeba nejsem mrtvá, řekla jsem si, třeba jsem vyhrála konkurz na nový film Davida Lynche.

„Jméno?“ zabručelo to stvoření.

„Zvěřinová.“

Podíval se na konec seznamu, přeškrtl moje jméno a uvolnil mi cestu. Chodba, kterou jsem procházela nebyla ověšená rudými závěsy, z čehož jsem usoudila, že Lynch mě pořád ještě neobjevil. Na konci chodby jsem narazila na šipku a vydala se vlevo. Odhrnula jsem hnědý závěs a ocitla jsem se v poloprázdném baru. Nebyl to interiér toho podniku, o kterém jsem přemýšlela před vchodem, ale i přesto to bylo pro mě naprosto typické.

   V životě jsem neseděla sama na baru, tak jsem se to rozhodla zkusit aspoň po smrti. Sedla jsem si na vysokou  barovou stoličku. Barman byl bleskurychlý.

„ Co to bude?“ zeptal se hlasem, který mi byl nepříjemně povědomý.

Rozhlédla jsem se po policích za ním a vypátrala jen dvě lahve bez etiket. Jedna byla modrá, druhá červená.

„ Z tohoto omezeného výběru? Asi nic.“

„ Jen si řekněte, cokoli.“

„Becherovku a colu,“ poručila jsem si svoji kombinaci a zvědavě čekala, jaký nebeský trik na mě ten chlapec vybalí. Všechno vytáhl zpod baru. Copperfield.

„To si nechám líbit. Vytáhnete odtamtud i poslední Santanovo album, když si řeknu?“

„To těžko. Od toho tu nejsem,“ odsekl mladík.

„Vy jste Petr?“ odtušila jsem.

„Jo, tak jest. A vy jste Bára. Co tykání?“

„Nic proti. Tak mi pověz, Péťo, co tu se mnou máš provést, abys zjistil,kam mě poslat?“

„Nikam tě posílat nebudu. Půjdeš sama.“usmál se, rozpažil a ukázal na dvoje dveře po stranách místnosti.

„Teď vypadáš jak vysloužilá letuška.“zavtipkovala jsem.

„Na tebe jsem vážně se těšil. Ještě jednoho prcka?“

„Jasně a třeba i většího. A to se jako můžu sebrat a do jedněch těch dveří vlézt?“

„Zatím ne.“

Hodila jsem do sebe druhou dávku třináctého pramene a chtěla se vyptávat dál, ale najednou se mi začala podezřele točit hlava a přestával mě poslouchat jazyk.

„ Heue, puoč muuvíš jako muj přšíteu?“

Pak už jsem jen viděla, jak se Petr usmál, a dala bez ostychu čelo.

   S námahou jsem zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe. Seděla jsem ve svém oblíbeném baru, starý známý barman Andrej mi točil pivo a všechno bylo fajn.

„Ááá,“ozval se Andrej, „mistr už je tady.“

Ohlédla jsem se a pochopila ironický podtón v Andrejově hlase. V další sekundě se vedle mě posadila moje životní láska. Nebo možná moje životní prokletí.

„Ahoj, Barčo.“

Bože, pořád zdraví tím neosobním tónem typu „Haló, u telefonu…“!

„Nazdar,“ pozdravila jsem, aniž bych tušila, co tu dělám a proč je tu on.

„Hele, asi bysme si měli něco vysvětlit,“začal, „ po kolikátý už jsme spolu?Nebo jak bych to měl nazvat…“

Aha, tak tohle bude rozmluva o našem vzrušujícím vztahu. To bych se mohla zapojit.

„Po třetí.“

„Poprvý to bylo na vejšce,co?“

„Trpíš ztrátou paměti, nebo co? Jo bylo, to tě to nějak nechytlo,“citovala jsem z telefonického rozhovoru, ve kterém se se mnou prvně rozcházel.

„Jo, tak nějak to asi bylo. To ti nebudu objasňovat. A po druhý jsme se dali dohromady na tý svatbě, viď? To nám to vydrželo dýl.“

„Jo, protože nám to v posteli vyšlo líp než napoprvý. Abys nemusel tak namáhavě vzpomínat, teď spolu chodíme po třetí a pravděpodobně proto, že jsem mladá neúspěšná spisovatelka a ty mladý neúspěšný politik. Konečně teda máme něco společnýho.“

„Neúspěch? Ale já dneska v knihkupectví viděl sbírku tvojich povídek. Neřeklas mi, že je otisknou.“

Aha, tak mě vyšla knížka. Neřekla jsem ti to, protože o tom nemám ani páru. No to radši ne. Dívala jsem se na něj a snažila se najít to, co mě na něm dřív tak fascinovalo. Byl pořád roztomilý, nekonvenčně obnošený a pořád tak prapodivně hezky mluvil. Ale něco chybělo. Možná to bylo tím, že tu mluvil o tom, že se mi splnil se, a byl z toho nervózní.

„Jo, vydají to, možná si myslí, že jsem dobrá. Ale ty z toho zjevně nemáš moc velkou radost.“

„Já…,“ nadechoval se, „ prostě bych to neřek.“

„Neřek. Musíš všude pěstovat to svoje hobby? Musíš pořád všechno kritizovat? Nejsem politiky znalá ženská, nepíšu erudovaný články a nikdy nebudu. Proč ti to vadí? Proč mě nemůžeš pochválit?“vyčítala jsem mu a přitom si jasně uvědomovala, že o jeho pochvalu nestojím.

„Nezlob se, ale mě to připadá prázdný. Neber si to osobně. Jsi fajn ženská, ale spisovatelka, to je trochu něco jinýho. Já…“

„Zlato?“

„Ano?“

„Polib mi prdel!“ řekla jsem rozhodně, zdvihla se a otevřela dveře ven.

    Za dveřmi byl další bar. A za barem stál bohužel Petr a dopíjel panáka pomerančové vodky.

„Fuj, to si říkáš svatej?!“

„Á, slečna je zpátky. Kdo tvrdí, že jsem svatej? Tak vyřešeno?“

„A já doufala, že jsi byl jen zhmotněný delirium. Takže tohle bylo co? Chtěls mi ukázat budoucnost, ke který by vedlo moje chování typu „Stejná naivní kráva jako v osmnácti“?“

„Možná jsi viděla to, co ti vždycky připadalo nemožný.“

„Poslat ho do hajzlu? Nebo vydat knížku? Možná. A taky jsem možná mohla myslet na někoho jinýho, když jsem přecházela na červenou a smet mě ten bavorák.“

„Jak víš, že to bylo BMW?“

„Na to, aby mě přejela nějaká škodovka, jsem byla moc dobrá skoro spisovatelka,“zavtipkovala jsem.

„Fajn, tak kam to bude?“zeptal se Petr a rozpažil směrem k obojím dveřím.

„A kyslíkovou masku máte nad sebou…“

„No tak! Do kterejch?“

Podívala jsem se na levé dveře. Potom na pravé. Byly naprosto identické.

„Co je za nima?“

„To nech bejt a vyber si.“

„Jak si mám vybrat, když nevím, do čeho jdu?!“

„V životě ses neuměla rozhodnout. A když už se ti to podařilo, jak to dopadlo?“

„No, většinou dobře.“

„Takže buď si dáš jeden z těch drinků za mnou, kterej rozhodne za tebe, a nebo si budeš sakra věřit.“

„A to jako podle politický orientace, nebo co?Já…“

„Ach jo. Necháš se zabít, pak poznáš, že nejsi v takovým srabu, že si umíš ještě stát za svým a že i v týhle zatracený situaci máš budoucnost, a ty necháš i teď něco rozhodovat za sebe?“

„Asi máš pravdu. Kdes byl celej můj život?“

Petr se pousmál.

„Jo, blbá otázka. Tak kde máš ty klíče, kouzelníku?“

Vytáhl zpod baru klíč a hodil mi ho. Vykročila jsem k pravým dveřím.