Jenom host

           Z cesty bylo vidět matné světlo jakéhosi lokálu. Tichý šum a občasný cinkot skla jen málo pronikal do útrob tmavé ulice. Dan se rozhodl vstoupit do domu, jehož chodbou se dostane ke dveřím podniku. Vyšel tři schody a poté co vstoupil, ocitl se hned uprostřed nevelké, zato však příjemně vytopené místnosti. Pokračovala ještě za rohem. Mezi stoly pendlovala mladistvá číšnice a za barem nabízejícím nepřeberné množství tekutých pochutin stál sám padrone ušlechtilého antického vzezření.

           Ač to měl zprvu v úmyslu, Dan upustil od střelby a nechal tak svůj šestiraňák za opaskem džínových kalhot. Třeba jeho chvíle tuto noc ještě příjde, ne však teď a pravdopodobně ne tady, pomyslel si. Sledován kalnými zraky u stolů sedících mužů středního věku a zanedbaného zevnějšku došel k baru a s jistotou v hlase i přesvědčení si objednal láhev svého oblíbeného bourbonu Four Roses. Vydal se k poslednímu stolu vedle dveří kuchyně z níž se linul nevábný odér fazolí s chilli a posadil se. Hned od vedlejšího stolu si ho poměřila skupinka výrostků. Napuchlé tváře i končetiny pokročilých alkoholiků napovídaly nemálo o těchto kreaturách. V jejich čele seděl olbřím – patrně jejich šéf – s kulatou čapkou na hlavě a povislou dolní čelistí. V prstech svíral cigaretu a sem tam z ní labužnicky popotáhl, část vypustivšího dýmu přitom nasávaje zpět hustě zachlupenými nozdry. Z výrazu tváře šlo číst sexuální perverzi. Po jeho levici se krčil menší černokněžník s ostrým píchavým pohledem. Chvílemi jím propichoval Dana, chvílemi hladinu svého zvětralého, ten večer již patnáctého piva. Na protější straně seděl vzpříma bledý ryšavec, vytrvale si slinil prsty a třel jimi své rusé pejzy. Na druhém konci stolu vedle sebe seděli dva další, už staršího jinošského věku, jeden s řídkým knírem a druhý trčivou bradkou. Zjevně patřili k sobě, a stejně jako se jim po přemíře alkoholu pletly jazyky, zaplétali nepozorovaně prsty svých rukou v jedno prstní klubko. Činili tak obezřetně (snad v obavě z možné perzekuce) v skrytu svých orosených škopků, ale Dan si toho malého projevu velké lásky dvou mužů na pokraji stolu všiml, a neb liberál mlčky ho přešel.

           Sedl si a s několika doušky se rychle zbavil napětí, jež se v něm nastřádalo za celý únavný den, ale pohledy „mimoňů“ od vedlejšího stolu mu pomalu kazily chuť kvalitního destilátu. Chvíli vydržel nevšímat si jich a pozorovat zručnou číšnici, po čtvrtém panáku mu však došla trpělivost (zvlášť díky urputně šilhajícímu olbřímovi) a hochy víceméňe slušně okřikl. Opět nejkomičtější byla reakce olbříma, který v momentě cukl hlavou a náhle jakoby nic tupě zíral na bukvice před ním. I ostatní odvrátili zrak bez většího odmlouvání, jen ryšavec cosi zamumlal do své sklenice s pivem, a teplouš s knírkem ochranářsky stiskl ruku svému holce.

           V Danovi ovšem jejich zbabělá pasivita zažehla plamen brutální agrese jenž ještě posiloval mohutným zkrápěním alkoholem. A tak se zničehonic sedmý, nedopitý panák z masívního skla rozprskl o melounovitou hlavu nad zatuchlým pivem nahrbeného mastodonta. Síla s jakou byla sklenice mrštěna a její nezanedbatelná váha způsobily, že se mladý muž sesul k zemi pod stůl jako pytel brambor. A notně nahnilých. Hned nato ryšavci přistál v obličeji popelník. Na světlo světa hostince se vyřinul potok krve z rozseknutého obočí zrzavé barvy. Černokněžník ustrnul v poloze kryjícího se obránce, bukvičáci dostali hysterický záchvat. Revolver ještě stále dlel za opaskem.

           Přes hluk a všeobecnou opilost v přední části hospody si nikdo nevšiml ani ječících teploušů ani na podlaze ležícího těla velikosti půlky zeměkoule. Dan se napil už jen z láhve a sledoval k záchodům se potácející postavu svírající v dlaních zkrvavenou tvář, zanechávajíc za sebou rudou stopu. Teprve teď napadlo zbylé tři „nezraněné“ prohlédnout svého šéfa vytírajícího podlahu pod stolem. Marné byly snahy vyzvednout jej na židli. Jeden z teploušů se chytil šance a pokusil se poskytnout umělé dýchání, načež byl bez váhání odstrčen žárlivým milencem. To Dana pobavilo a upřímně se zasmál na celý lokál. Taky číšnice postřehla co se děje a patrně se dovtípila, protože s otrlostí číšnicím vlastní poslala Danovi spiklenecký úsměv a rozpustila si dlouhé vlnité vlasy kaštanové barvy. Když nato ještě uzřela krev na podlaze, sjela jí ruka po halence a rozepnula knoflíček, který už tak zakrýval málo. Tou chvílí ono poprsí získalo majitele na dnešní noc, respektive zbytek rána, neslo se hustou atmosférou hospody.