Plamen

Nechávám se unášet davem cizích lidí, kteří mají nasazenou pokryteckou masku nezúčastněnosti. Jejich obličeje vyjadřují smířenost s dnešním dnem, který zapadá do typicky aprílového počasí. Jen pestrobarevné deštníky chránící své nositele před nepřízní sněhové přeháňky vyjadřují předzvěst něčeho vesele nového - zrození letošního jara.

Nevím, jestli mi na brýlích ulpěly sněhové vločky, co se snáší k zemi anebo to jsou mé slzy. Vím, že uvnitř mně cosi zemřelo. Cítím, že kdesi ve mně někdo zhasl ten plamínek naděje, co jsem v sobě živila svými city, které se zbortily jako hrad z písku. Těžko už vrátím to, čím jsem se nechala unést.

Chtělo by se mi říct, že dnešní den jako by z oka vypadl těm, co již dávno minuly. Nic nelze vzít zpět, nic nemůžeme prožít dvakrát. Jak smutná je představa, že mé prožitky jsou chudší o to bláznivé, ztřeštěné šílenství. Všechno mohlo být úplně jinak…

Poslouchám útržky písní, co se linou z rádií poklidných kaváren. Jak ráda bych se nechala přesvědčit o tom, abych se konečně řídila mottem „Let it be“. Melancholickou beatlesáckou písničku vystřídá ještě melancholičtější Enya. Zastavím se a na chvíli se zaposlouchám.

Připadám si jako Johanka z Arku - zatracená, nechaná napospas svému osudu, vláčená bahnem sobeckosti a neschopnosti mluvit o tom, proč nejsi upřímný tak, jak bys měl. Chtěla bych postavit most vedoucí z minulosti do lepší přítomnosti a ještě optimističtější budoucnosti.