Podivná záležitost

"Ne!" Plavovlasý elf se kymácivě zvedl ze své lavice a v třesoucí se ruce pozvedl zpola vypitý korbel vína. Jeho dva společníci ztichli a upírali na něj zvědavé pohledy.

"Já vám povím, co je největší odvaha!" vyrazil ze sebe Ciwril přiopile a nezapomněl se zasmát. Smál se totiž pořád a všemu.

"Co je to?" zeptal se jeden z jeho přátel, vysoký temnooký mládenec v těžkém aksamitovém kabátci a nohavicích z té nejjemnější jelenice, mladší ze synů knížete O´Donella, Brian.

Elf na něj spiklenecky zamrkal a hlasitě škytl.

"Řekni to!" pobízeli ho bratři jednohlasně.

Ciwril do sebe obrátil zbytek vína a odhodil nádobku přes rameno. Pak zavrávoral, jak se snažil zaostřit alkoholem zkalený zrak na oba mladé muže. Když se mu to nepodařilo, mávl rukama do vzduchu a zazubil se:

"Přečkat noc nahoře, na Mohylovém vrchu," řekl pomalu pletoucím se jazykem.

O´Donellové na sebe pochybovačně pohlédli.

"Co může být tak nebezpečného na Mohylovém vrchu?"

"Cha!" vyprskl elf. "Neříkejte mi, že jste nic neslyšeli!"

Starší z bratrů, vousatý Jehan, se pohrdavě ušklíbl:

"Babské tlachy."

"Cha!" zopakoval Ciwril. "Tlachy!" zkácel se zpět na lavici.

Brian hned objednal další pití.

Hostinský, hrbatý mužík v zamaštěné zástěře, oba velmože pokorně obsloužil, přičemž si však neodpustil utrousit několik velmi neslušných poznámek na elfovu adresu.

Ciwrila znali v Úvodí všichni a odkud se vzal, nikdo nevěděl, zato na místě, kam by měl odtáhnout, se shodli všichni.

Vlastnil malý krámek na náměstí, kde prodával všechno, co se mu dostalo do rukou, a kupodivu mu to docela slušně vynášelo.

Pokud by ho mělo něco charakterizovat, byla by to takřka stálá přítomnost v místním hostinci U Zapomenuté škorně, nezaměnitelný smích, který zněl všude, kde se ukázal, a problémy táhnoucí se za ním jako zástup malomocných za almužnou. Navrch dokázal každého vytočit nemístnými řečmi ohledně čehokoliv, rád si utahoval z hospodských rváčů a jiných drsných mužů, zpravidla dvakrát tak velkých jako byl on sám, a s oblibou vyřvával nemravné odrhovačky, když se za kuropění vracel do svého krámku.

Všichni rozumní lidé se mu vyhýbali obloukem a nechtěli s ním mít nic společného.

Ti dva ale jeho pověst neznali a nechali se zlákat na úlisné řečičky o exotický vzhled svého společníka.

Když do sebe Ciwril konečně obrátil další várku, bouchl pěstí do stolu a vesele se zašklebil.

"Ha! Vy dva cucáci tedy nevěříte v hrůzyplnost Mohylového vrchu?" rozkřičel se přes celou místnost, až všichni udiveně zmlkli, načež, když zjistili, komu hlas patří, dali se do hučivého debatování, vraštění čel a kroucení hlavami.

"Chceš nás strašit pohádkami?" popíchl elfa Brian.

"Pohádkami?" vyjekl Ciwril. "Na Mohylovém vrchu straší, pánové! To je holý fakt. Obývají ho nemrtví, duchové a strašidla. Kdo může říct, že ne, ať promluví!"

Hospoda zase utichla a na elfa se upíraly nepřátelské, pohrdavé anebo pobavené pohledy.

"A kdo může říct, že ano?" namítl Jehan.

"Nikdo," přikývl Ciwril. "Protože nikdo z těch, co se rozhodli přečkat tam noc, nepřežil."

Starší O´Donell si odfrkl.

Elf se znovu napil, ignoruje napjaté, rozvášněné obličeje svých mladých společníků.

Když vyprázdnil všechny korbele, které na stole měli, se zářivým úsměvem zamával na krčmáře, aby si pospíšil s další zásilkou. Hrbáč cosi zavrčel a plivl na špinavou podlahu. Nicméně vidina cinkajících mincí ho donutila narazit další sud.

Ciwril se pomalu, důstojně zvedl a zadíval se na O´Donelly uslzenýma očima.

"Sázím všechno svoje zboží proti vašim krásným mečům, že noc mezi mohylami nepřežijete!"

Brian vyskočil na nohy a chytil elfa za ruku.

"Platí!"

Jehan si znovu odfrkl.

*

O týden později se zvěst o zmizení bratrů O´Donellových roznesla široko daleko po celém okolí. Doputovala až k uším samotného Siratha O´Donella, otce obou výtečníků, který bláhově věřil, že se jeho potomci oddávají pilnému studiu v Lansaadské univerzitě, kam před několika dny odcestovali, štědře zásobeni penězi i v naturáliích.

Neboť se Ciwril toho času nacházel ve stavu silně podroušeném, příliš nevnímal urážky a ultimáta, která na něj rozčílený kníže neúnavně chrlil. Vlastně jediné, co si uvědomoval, byl tupý tlak kocoviny v hlavě a podivná houbovitost a neovladatelnost jeho končetin.

Zaprášeným oknem se do hostince rvaly první sluneční paprsky, šimraly ho na nezdravě sinalé tváři a působily mu tak nevýslovné utrpení.

Na což však Sirath O´Donell nebral žádné ohledy, a když mu elf neodpovídal, poručil jednomu z šerifových ozbrojenců, aby do něho šťouchl násadou kopí.

Ciwril polekaně vyjekl a odlepil obličej od pobryndané desky stolu. Vyvalil na O´Donella a jeho doprovod oteklé zarudlé oči.

"Zvedej se, chátro, což neslyšíš!" zaryčel urozený muž nepříčetně. "Něco jsem ti řekl!"

Elf se nejistě zasmál, načež nebezpečně zezelenal a chytil se za žaludek. "My se známe?" zaúpěl.

"Tohle je kníže Sirath O´Donell, pán zdejšího kraje - a pokud de vo tebe, seš ten mizera, co poslal mladý pány Jehana a Briana na jistou smrt," informoval ho zarostlý ozbrojenec a neodolal znovu elfa popíchnout dřevcem své zbraně.

"Já nikoho nikam neposílal," bránil se Ciwril. Zvedl se a ustoupil ke zdi. "Čestně jsme se vsadili!"

"Pche!" vybuchl knížepán. "Co ty můžeš vědět o cti - ty ? ty páchnoucí ožralo!"

Zdálo se, že elfa ta urážka potěšila. Zakuckal se smíchy, ale taktně se ze všech sil snažil udržet vážný výraz.

"Mý synové jsou mrtví a ty se tady bezostyšně naléváš za jejich peníze! Patříš na šibenici a tam také skončíš!"

Tentokrát se Ciwril rozchechtal nahlas.

"Chopte se ho!" rozkázal O´Donell eskortě.

Ozbrojenci vytvořili kolem elfa půlkruh, ale jejich oběť se ani nepokusila o útěk.

Teprve když elf uviděl O´Donellův krvelačný výraz, došlo mu, že to s tou šibenicí asi myslel vážně. Vzepřel se ozbrojencům v rukou a div si hlavu neukroutil, jak se snažil pohlédnout O´Donellovi znovu do tváře.

"Jasnosti!" zaječel. "Veličenstvo! To je nedorozumění! Dovol mi všechno vysvětlit."

Kníže před něj nasupeně předstoupil.

"TY mi nemůžeš vysvětlit nic!" zaprskal.

"Byla to jen nevinná sázka," nenechal se elf odbýt. "Snad, pane, nevěříš, že je zabili duchové? Každý soudný člověk přece ví, že na našem vršku žádní nejsou! Nikdy je nikdo neviděl!"

"A tys neviděl těla mých synů," probodl ho O´Donell nenávistným pohledem.

Ciwril zamával rukama. "Roztrhali je vlci! Nebo medvěd!"

"Těžko," zasyčel knížepán. Už už se chystal říci strážníkům, aby pokračovali, když vtom se jeho tvář rozzářila skvělým nápadem.

"Ale v něčem máš pravdu, krasavče," zavrkal. "Nelze spravedlivě rozsoudit, jsi-li vinen zlým úmyslem nebo jen vlastní hloupostí." Zvedl do výše vztyčený ukazovák. "Proto ponecháme rozsudek na tom z nejpovolanějších."

"Z nejpovolanějších," zopakoval elf dutě.

"Jen mocný a vševědoucí Kal - Sadeah, Pastýř našich osudů, může rozhodnout o tvém provinění."

"Provinění," řekl Ciwril beze špetky nadšení. "Budu tahat rozpálené železo z výhně ? nebo mě ponoříte na den a noc v sudu do řeky? Nemůžu se rozhodnout, co z toho je lepší."

O´Donell odmítavě zavrtěl hlavou. "S tímhle dej pokoj. Takové zkoušky jsou hodny ledatak naivních hlupáků. Ty budeš počítat hvězdy nad mohylami, příteli. A pokud vydržíš dost dlouho, s prázdnou neodejdeš, neměj strach ?"

"Ach, chcete se se mnou snad vsadit?" zajiskřilo Ciwrilovi v očích.

Kníže se usmál, sáhl do měšce zavěšeného u opasku, vytáhl měďák a strčil jej ochmelkovi před oči.

"Tohle - a život."

Elf se na minci kysele zašklebil.

"Tvá štědrost se dá srovnat snad jen s tvou velkodušností a šarmem, pane."

"A aby tě náhodou nenapadlo přečkat dnešní noc někde za bukem," poplácal ho O´Donell po zádech tak mocně, až se elf pod sílou úderů nahrbil, "doprovodí tě věrohodná bezúhonná osoba."

"Osoba," zopakoval Ciwril bezmyšlenkovitě. "Mátydobroto! Jaká osoba?" zhrozil se v zápětí.

O´Donell se samolibě usmál a zamnul si ruce. "Hej! Krčmáři!" zavolal na hrbáče krčícího se za výčepním pultem na opačné straně nálevny. Mrzák bezpochyby zažil nejrychlejší běh svého života.

"Řekni - kdo se v téhle díře nechává najímat na špinavou práci?" nakázal velmož, jakmile mu udýchaný hrbáč složil hlubokou poklonu.

"Jémináčku! To maj štěstí, jemnostpane! Zrovinka ve vedlejším lokále sedí jeden chlapík, urostlej je, váženej, s mečem na zádech ? Vobjednal si pivo a vyptával se, jestli v našem kraji není nějaká práce, nějaký mrchy, kterých bysme se rádi zbavili ?" S nadějí loupl okem po schlíplém elfovi.

"Výborně!" zamnul si O´Donell ruce. "Zaveď nás k němu!"

*

Cizinec seděl u dlouhého stolu pod oknem, snídal výrazně vonící slaninu a čerstvý chléb, zapíjel to velkým korbelem piva. U jeho nohou seděl velký huňatý pes, Saverský vlkodav, bušil střapatým ohonem do podlahy, a naprázdno polykal každé sousto, které jeho pán vložil do úst.

Jakmile vešli hostinský s O´Donellem tvářícím se vpravdě královsky, elfem, který se sotva vlekl, a pěticí ozbrojenců rachotících a řinčících na každém kroku, zvíře se zvedlo na všechny čtyři a vítalo příchozí temným vrčením.

Cizinec položil psovi ruku na plece a něco zašeptal. Šelma se zdánlivě uklidnila.

"Hej, žoldáku!" křikl kníže O´Donell podrážděně. "Slyšel jsem že sháníš práci! Řekni tomu zvířeti, ať jde pryč a promluvíme si!"

Muž zvedl hlavu. Vlasy měl úplně bílé, přestože ještě nebyl ani zdaleka starý. Padaly mu v dlouhých kadeřích až na ramena. Jeho tvář byla nesmírně bledá a barva očí ze všeho nejvíce připomínala barvu mrtvé trávy. Na krku se mu proti černé kůži kazajky třpytil stříbrný medailon ve tvaru vlčí hlavy s dvěma krvavými rubíny namísto očí - zaklínačský medailon.

Kníže poněkud znejistěl. Zaklínači patřili k sortě lidí, kteří byli rádi vídáni pokud se v blízkosti vyskytovala nějaká krvechtivá příšera, avšak odcházet, odcházet je lidé viděli mnohem raději. Bohatí si na takovou práci ze zásady najímali čaroděje, neboť ti byli všeobecně považováni za výkonnější a "pořádnější", co se týče mrtvol, krve a vyhřezlých vnitřností. V Úvodí však žádný čaroděj nebydlel, jen o místním felčarovi se tvrdilo, že se spolčil s temnými silami, od nichž čerpá svou moc zázračně uzdravovat jinak smrtelné rány a onemocnění. Ten však, vzhledem k okolnostem, nepřicházel v úvahu.

"Z Blaada nemusíš mít strach, pane. Je cvičený a poslouchá mě na slovo," řekl cizinec mírně, načež vstal a natáhl ke knížeti ruku v černé rukavici. "Jmenuji se Lero a můj meč je ti k službám."

O´Donell jeho pravici váhavě přijal. "Jsem kníže Sirath O´Donell, pán tohoto kraje, a zde - ukázal na Ciwrila - "stojí zločinec -"

"Zločinec?" zvolal elf. "Chtěl jsi snad říci obviněný ze zločinu, pane! Neprávem obviněný!"

Zaklínač se podíval z jednoho na druhého. "Co mám udělat?"

O´Donell mu to vysvětlil.

"Aha," uchechtl se zaklínač Lero. "Zvláštní úkol. Ale většina těch, které dostávám, bývá zvláštní. Přijímám? Jen jedno mi, pane, vysvětli: kde bereš tu jistotu, že se neschováme za bukem oba?"

Kníže si zaťukal na čelo. "Jednoduše! Přineseš důkaz, dostaneš zaplaceno. Nepřineseš - nedostaneš nic."

"Důkaz?" zeptali se elf i zaklínač současně.

O´Donell se zatvářil mazaně.

"Hlavu ducha."

"Ehm ? duchové jsou nehmotní," připomněl mu Lero opatrně.

"To je mi jedno!" obořil se na něj O´Donell. "Nějak si s tím poraď!"

Zaklínač pokrčil rameny, sehnul se a pohladil Blaada po hřbetě.

"Dobře."

Ciwril zasténal, také se sklonil a vyzvracel se O´Donellovi na boty.

*

Koně nechal zaklínač ve stájích hostince, protože nechtěl, aby se zvířeti něco stalo a ani představa, že by měl jet v jednom sedle s někým, kdo by dokázal utopit jednoho knížepána ve zvratcích, ho nijak nelákala. Ciwril tomu byl rád, neboť jeho žaludek už toho dne zkusil víc než dost.

A tak se vypravili po svých.

Barvy horkého dne mizely ve stínech a všechno překryla tlumená narudlá záře soumraku.

Zaklínač šel za elfem a obhlížel okolí, zatímco Ciwril laškoval s Blaadem, který si ho překvapivě oblíbil. Lero se ale ničemu nedivil - elfové byli pověstní svou schopností zacházet se zvířaty.

"Ciwrile," ozval se náhle zaklínač.

"Ano?"

"Pověz mi něco o tom vrchu."

Elf se soustředěně zašklebil a zastavil se.

"Ach, to je skvělý příběh!" řekl. "Vlastně je to celých deset příběhů. Někteří říkají, že to bývalo elfské pohřebiště - na náhrobcích jsou totiž vytesané starodávné elfí runy. A jiní zase tvrdí, že to tady vyrostlo v dobách vlády prokletého Darra . Také jsem mluvil s lidmi, kteří -"

"Abych to zkrátil," přerušil ho zaklínač, "tak nikdo neví, co jsou ty trosky zač."

Elf se zakřenil na souhlas.

Lero se zachmuřil. "Poslyš, ty v tomhle kraji nežiješ moc dlouho, že ne? Jinak bys věděl jistě víc. Odkud jsi?"

"Cha! Ptám se tě snad já, s kým obcovala tvoje matka?" opáčil elf a aniž by počkal na odpověď, otočil se a znovu vykročil po zarostlé pěšině.

Zaklínač pokrčil rameny a pustil se za ním.

Zhluboka se nadechl. Vzduch byl mrazivý a mlžný - předzvěst chladné noci.

"Hej, elfe, necítíš něco?"

Ciwril se na něho omluvně zašklebil. "To dělají ty fazole, co jsem měl k večeři. Pokaždé si říkám, že si příště dám něco lehčího, ale nedokážu odolat ?"

"Tak jsem to nemyslel - necítíš něco ? něco jako ducha svých předků?"

"Ducha předků? Ne. Oni jdou duchové taky poznat podle smradu?"

Lero místo odpovědi jen protočil oči a mávl rukou. "Zapomeň na to."

Dál postupovali mlčky, pouze Blaadovo občasné zavrčení je varovalo, ať už před čímkoli, ač nikde nebylo vidět ani živáčka.

Poté, co stanuli mezi kamennými památníky, Lero složil ošoupané sedlové vaky, které nesl přes rameno, a vydal se najít vhodný úkryt. Předtím ale svému psu nakázal, aby elfa bedlivě hlídal.

Když se vrátil, zjistil, že zmizel nejen Ciwril, ale i Blaad a všechny jeho věci.

"Sakra!" zaklel a kopl do nejbližší hroudy. Pak zaklel ještě jednou, peprněji. Široce se rozkročil a přiložil dlaně ke rtům. "Héééééj!" zahalekal, jak nejsilněji dokázal. "Ty zatracenej požírači fazolí! Ihned se vrať, dokud mám dobrou náladu! Stejně si tě najdu a pak si nepřej vidět, co s tebou udělám!"

Spustil ruce dolů a čekal. Nic se ale nedělo.

Vtom si uvědomil blízkou přítomnost něčeho živoucího, ale stejně už bylo pozdě - Ciwril na něj vybafl a zaklínači vylétlo srdce do krku. Bleskově se otočil a popadl řehtajícího se elfa pod krkem.

"Hlupáku!" zatřásl s ním. "Jestli tu něco je, musím se připravit. Nemám čas si s tebou hrát!"

Ciwril se nepřestával svíjet smíchy a z očí mu začaly téct slzy. "Ó, jaká škoda?"sípěl, "škoda, že ses? neviděl?"

Lero ho pustil a znechuceně zavrtěl hlavou. Vzal si svá zavazadla a začal se v nich systematicky přehrabovat. Na travnatou zem před sebe úhledně vyrovnal dvě černé kazety, několik plátěných pytlíků, tři pečlivě udržované meče a lehkou stříbrnou dýku. Z brašny se nepozorovaně vysypal i roh jakési zažloutlé věci, pravděpodobně knihy. Když skončil, ještě věci přerovnal, přidřepl na bobek a okamžik se na ně zamyšleně díval.

"Ach ne, copak to děláš?" zdusil v sobě Ciwril další záchvat smíchu.

"Rozhoduju se, který meč do tebe mám vrazit."

Elf se přestal culit, podrbal vlkodava za ušima a přiklekl do vysoké ostřice vedle zaklínače.

"Na co potřebuješ tolik věcí?" hmátl rukou k jednomu z kufříků.

"Nesahej na to!" okřikl ho Lero.

Ciwril ruku stáhl.

"Co v tom máš?"

"Bohové, proč jsi tak zvědavý? Kouzelné elixíry. Na urychlení reakcí, zpomalení tepu, vidění ve tmě ?"

Elfovi se zaleskly oči.

"Na to zapomeň," zchladil ho zaklínač. "Obyčejného smrtelníka by zabily."

Ciwril otráveně protáhl obličej. "A tohle?" ukázal na pedantsky seřazené plátěné váčky.

"Léčivé bylinné směsi. Budou se hodil ráno - pokud tady něco je a pokud nás to nezabije."

"Chachá! Tady nic není!" prohlásil elf. "Leda tak pár netopýrů a krys."

Zaklínač pozvedl obočí. "Kde bereš tu jistotu? Jsem v tomhle kraji teprve druhý den a už jsem o mrtvých, které tady našli, slyšel až až. Vyděšené tváře, křečovitě zkroucené prsty, spálené nebo úplně chybějící oči, rozrytá půda, žádná krev ? chceš mi snad tvrdit, že to udělali netopýři a krysy?"

"Tvrdit? Já nic netvrdím. Ty jsi tady odborník."

"Aspoň že si rozumíme."

Ciwril se zamyslel. "Tak tedy myslíš, že tady něco je?"

"Chceš se vsadit?" opáčil zaklínač.

"Nee, díky!" Ciwril se otřásl.

Lero pokrčil rameny a vzal do ruky nejdelší meč, masivní zbraň z kalené oceli, opatřený po celé délce čepele runovým nápisem, jejíž rukojeť byla omotána pásy drsné kůže, která přilne k prstům a neklouže ani zalitá potem nebo krví nepřátel.

"Tenhle meč je pro boj s obyčejnými mrchami," vysvětlil. "Byl to první, s kterým jsem se učil zacházet." Položil zbraň zpátky a uchopil druhý meč, o něco kratší a mnohem tenčí, vrhající kolem sebe zářivé pablesky.

"Tenhle stříbrný jsem koupil v Truhaviennu od elfů. Má v sobě zakletého démona."

"Démona?" žasl Ciwril.

"Je začarovaný. Zabiješ s ním potvory, které bys jinak jen těžko přemohl - třeba nižší nemrtvé nebo například baziliška."

"Boží dobroto. A ten poslední meč?"

Lero vrátil elfí zbraň na své místo a vzal si poslední ze svých mečů. S melancholickým úsměvem nastavil temnou čepel řídnoucímu světlu zapadajícího slunce.

"Ten mám od trpaslíků ? nebo přesněji řečeno od jednoho trpaslíka, kterého jsem kdysi potkal. Je vyroben z meteoritu."

"Z mete - čeho?" podivil se elf.

"Z meteoritu. Z nebeského kamene."

"Co to je?"

Zaklínač pokrčil rameny. "To nikdo přesně neví. Někteří mágové tvrdí, že je to kus spadlé hvězdy, ale čert jim věř!"

"A nač ten meč máš?"

"Na ty nejnebezpečnější netvory."

"Na draky?"

Lero zavrtěl hlavou. "Na lidi."

Ciwril utichl, měřil si bělovlasého muže podezřívavým pohledem šikmých očí a nevěděl, myslel-li to zaklínač vážně a nebo si z něj jen utahuje.

"Nechtěl bys mi některý z nich půjčit?" zeptal se nakonec. "Třeba ten pěkný stříbrný. Abych se měl čím bránit."

"Mám tě hlídat. Ne opatrovat."

"Ale já ?" začal elf dotčeně.

"Ciwrile, probůh, nevím, který z nich budu potřebovat. Na, vem si dýku."

"Ach, tak tedy děkuji," obrátil zklamaně lehkou zbraň v prstech. "Ale kdybys ty zemřel a já zůstal naživu, všechny tvé věci přejdou do mého vlastnictví, že je to tak?" řekl drze.

Zaklínač se výsměšně zašklebil.

"A co tamta kniha?" natáhl elf krk jako zvědavá husa. Jeho očím neuniklo nic.

"Hm... To je poezie."

"Chachá!" udělal Ciwril pobaveně.

"Je to drahocenná kniha. Dostal jsem ji od jedné velice, ehm, mě velice drahocenné osoby. Takže na ni nehmatej, buď tak laskav." Zabalil zažloutlý svazek, ohmataný a viditelně zkoušený nepřízněmi počasí a osudu hluboko do brašny a podal elfovi stejně opotřebovanou polní láhev.

"Ách, co je to?"

"Trpasličí pálenka. Ale nepřeháněj to. Je silná."

"Ó, buď bez obav, příteli," ujistil ho elf s úlisným úsměvem.

*

"Je tu příšerná zima." Elf zadrkotal zuby. "A taky tma. Nic nevidím. Jak to?"

"Kouzelná mlha. Skrč se a buď zticha."

"Ale proč?"

"Abych se nestrefil, až mi dojde trpělivost."

Ciwril se tedy schoulil za mohylu, kterou nahmatal a mocně si přihnul ze zaklínačovy placatice.

"Na co čekáme?" zavolal šeptem, když se dlouho nic nedělo.

"Na bludičku," odpověděl mu Lero tiše zdrsnělým, zaklínačskými elixíry k nepoznání změněným hlasem.

"Na bludičku?"

"Bloudící duši."

"Ach, to jako na ducha?" přikradl se k němu elf vyděšeně.

"Přesně tak. A teď ztichni a schovej se."

"Ne, nic nevidím. Mám strach."

"Chceš snad, abych rozdělal oheň?" vyprskl zaklínač popuzeně. "Zalez a neotravuj mě!"

Ciwril se dotčeně odplížil zpět do úkrytu.

"Blaade," zašeptal zaklínač a přejel dlaní po hladké srsti velkého psa. "Běž za tím hrdinou a postarej se o něj. Já teď budu mít práci. Doufám, že mi přijdeš na pomoc, až budu potřebovat."

Pes odběhl a zaklínač osaměl.

Zostřeným zrakem přehlédl vyrovnané řady náhrobků, křivých a polorozbořených. Nikde se nic nehýbalo, nic se nedělo. Lero se ale nenechal zmást. Tušil, že tohle místo skrývá víc, než o čem mluvil Ciwril.

Musela uplynout nejméně hodina, než uslyšel ten vzdálený lkavý zpěv. Z východního konce pohřebiště se šířila slabá, nazelenalá záře.

"Hej! Ciwrile!" zavolal šeptem.

Odpovědělo mu však jen Blaadovo tiché zavrčení, a tak rychle přeběhl k mohyle, za níž elf před tím zmizel.

"Hej, elfe. Vzbuď se,"zatřásl s ním Lero. "Nespi!" Zakryl mu ústa dlaní, aby ztišil případný výkřik. "Tam na druhém konci něco je. Za chvíli to vypukne."

Ciwril přikývl a zaklínač ho pustil.

"Tak zvedej se. Musíš se někam schovat. Nejlepší bude, když zalezeš do - "

"Neměl bych se raději schovat v lese?"

"Ne!"

"Ale proč ne?" zaúpěl Ciwril a sepjal ruce.

"Něco jsi slíbil. Já taky. Pamatuješ?"

"Čest je hrdinův hrob," prohlásil Ciwril. "Až mě budou žrát červi, bude mi akorát tak na hov- "

"Řekl jsem ne! Zalez pod jednu z těch uvolněných desek a nech mě pracovat."

"Co?" vyjekl elf. "Mám si lehnout k mrtvolám?"

"Jestli to neuděláš, dám si tu práci a bude mrtvola i z tebe," zavrčel Lero a postrčil elfa k odchodu.

"Ale já nechci! Chci zůstat s tebou. Můžu ti pomoct."

"Řekls, že nic nevidíš. K čemu mi bude slepec?"

"Mám šestý smysl," nevzdával se Ciwril.

"Tsss! Šestý smysl? Tím myslíš schopnost přitahovat problémy nebo slabost pro fazole?"

"Ach, to není fér! Jdu s tebou a nic mě nezastaví," prohlásil elf.

Zaklínač pokrčil rameny, pak si ale uvědomil, že to Ciwril nemohl vidět, a tak dodal: "Jak chceš."

Zadíval se k východu.

"Vidím nějaké světlo!" ozval se elf po chvíli mlčení. "A slyším zpěv!"

"To je ono," přitakal zaklínač klidně. "Kdybys byl aspoň chvíli zticha, už dávno by sis toho všiml."

*

Dívka seděla na povaleném náhrobku, sepjaté ruce položené v klíně, oči sklopené k zemi. Zastřeným hlasem zpívala žalostnou tklivou píseň v řeči elfů, slova však byla poněkud odlišná a některá z nich Ciwril ani neznal. Zaklínač, který elfštině příliš nerozuměl, naštěstí nepostrádal dost soudnosti na to, aby si dotazy nechal na později. A tak tam oba stáli a němě pozorovali dívku zvědavýma očima.

Byla neuvěřitelně krásná, tolik, že dokonce i mezi elfy bývala jistě považována za výjimečnou. Svítivě plavé vlasy, tak plavé, že se zdály skoro bílé, měla propletené šňůrami korálů a spoutané vysoko v týle. Na čele, mezi spuštěnými víčky, visel na teninké obroučce do hladka vybroušený, průhledný kámen. Její dlouhý bílý oděv byl z látky tak jemné, že se zdála být sotva víc, jak spředená pavučina.

Zdálo se, že zelenavý svit vychází z jejích dlaní.

Hlas, kterým zpívala, se podobal hlasu flétny.

"Ehm, hej, děvče," neudržel se Ciwril poté, co se mu začla zdát její píseň příliš dlouhá. "Copak tady děláš?"

Přízračná dívka utichla a zvedla k němu smutné, mléčně bílé oči. Neřekla však nic.

"Pitomče," zahučel Lero a rýpl elfa do zad. Pevnou ruku položil na jílec trpasličího meče, který měl u pasu. Další dva nesl zkřížené na zádech, v pochvách připevněných k hrudi silnými řemeny.

Po chvíli tíživého mlčení elfka opět sklopila oči a dala se znovu do zpěvu.

Lero popadl Ciwrila za rukáv a táhl jej pryč.

"Hej, co děláš, zaklínači?" protestoval Ciwril.

"Navrhuji, abychom odtud rychle zmizeli."

"Zmizeli? Proč? Ona je ten duch, ne? Potřebujeme její hlavu."

"Nedělej ze sebe hlupáka, Ciwrile. Duchové mají jen astrální tělo. Jsou to přízraky. Potřebujeme hlavu něčeho skutečného. Například ghúla nebo vampýra."

Elf zbledl. "Ghúla?" zasténal. "Vampýra?"

"Přestaň si hrát na ozvěnu a radši sebou hni! Brzo bude půlnoc."

*

"Lero?"

"Hmmm ?" Zaklínač se ani neohlédl. "Neotravuj!"

"Jak to, že už vidím?"

"Mlha zmizela."

"Zmizela? Jak to?"

"Nevím, sakra! Co se mě pořád ptáš? Buď už zticha!"

Ciwril uraženě zmlkl a objal Blaadovo huňaté tělo, aby se aspoň trochu zahřál.

"Blaad", zašeptal do psího kožichu, "to je elfsky. Víš, co to znamená, chlupáči?"

"Ticho tam!" zasykl Lero.

Elf se na něj zaškaredil a bezhlasně napodobil jeho okřiknutí, protože si byl jist, že ho zaklínač neuvidí. Pak usedl ze zříženýma nohama na zem, opřel se zády o studenou plochu pomníku a vzal do ruky stříbrnou dýku. Rozhodl se, že bude mít oči na stopkách a bude zaklínači co nejvíc k užitku. Přinejmenším mu zachrání život ?

Brzy nato upadl do neklidného spánku plného snů a příšerách, zeleném světle, hromadách kostí a vlastním těle houpajícím se bezvládně na oprátce.

*

Téměř posvátné ticho toho místa prořízl srdceryvný výkřik.

Zaklínač sebou škubl a instinktivně tasil ještě dřív, než ho to vůbec napadlo.

Pomalu se přibližoval ke kameni, kde se skrýval Ciwril.

Vtom zpoza mohyly něco vyskočilo a vrhlo se to na něj.

Zaklínač elfa zachytil a pořádně s ním zacloumal.

"Tak tohle už končí všechno!" zavrčel vztekle. "Na tyhle pitomosti nemám náladu!"

Pak si ale všiml, jak je Ciwril vyděšený - že se mu třesou ruce a ústa se otevírají v němé hrůze.

"Příteli!" zatřásl s ním zaklínač znovu, tentokrát o něco šetrněji. "Co je s tebou? Cos viděl? Mluv!"

"T-t-t-t-t-tam!" ukazoval Ciwril chvějícím se prstem. "Tam něco - šáhlo to na mě ?"

Zaklínač jej pustil, přehodil meč do druhé ruky a procvičil si zápěstí. "Zůstaň tady," přikázal elfovi. "Ani se nehni, rozumíš? Blaad se o tebe postará - hej, kde je vůbec můj Blaad?" uvědomil si náhle.

Elf se otřásl. "Asi ? utekl ?"

Lero stáhl obočí. "Blaad nikdy neutíká z boje. Není to žádný zavšivený podvraťák."

Ciwril místo odpovědi vytřeštil oči a dal se do tak usilovného vřískotu, že Lerovi dokonale zalehlo v uších. K elfovu hlasu se v nesnesitelné disharmonii přidalo blízké vytí ztraceného vlkodava.

Jílec trpasličího meče vklouzl do zaklínačovy dlaně téměř sám. Bělovlasý se otočil, připraven na cokoli ?

Chladné světlo měsíce ozářilo siluetu další postavy v kápi přicházející pomalu k nim.

Lero zaujal obranou pozici, opřel čepel meče do dlaně chráněné tuhou kůží rukavice a pohledem Ciwrila přinutil zmlknout. Zároveň s ním pak utichl i Blaad.

"Kdo jsi a co od nás chceš?" zeptal se Lero nepřátelsky. "Odpověz!"

Bledé ruce se zvedly vzhůru a sňaly tmavou kapuci. Odhalily tak hladkou a přes jemné lícní kosti výraznou elfí tvář, kolem níž se jako hadi svíjely bohaté kadeře havraní černě, místy protkané stříbrnými nitkami šedin.

"Jmenuji se Vonarburk a nechci od vás nic. Jen abyste odešli."

"Proč?" zúžil zaklínač oči.

Elf si povzdechl. "Ten meč můžeš schovat, zaklínači. Nejsem tu, abych s tebou bojoval."

Lero se ani nepohnul.

"Duch nejsi a mrtvý taky ne; můj medailon se ale chvěje jako bys byl přinejmenším čaroděj. Jsi čaroděj?" Do zaklínačova hlasu prosáklo pečlivě hlídané opovržení.

"Jsem," přikývl černovlasý elf. "A co má být ? Na tomto pohřebišti odpočívá má sestra. Chodím sem za každého úplňku. Žádný zákon to nezakazuje."

"Chodíš sem?" řekl zaklínač podezřívavě. "Cožpak nevíš, že tu straší?"

"Vím, straší," opáčil Vonarburk, ale dál to nerozváděl.

Zaklínač konečně sklonil meč, z ruky ho však nedal. Ciwril se přikradl těsně k němu, křečovitě svírajíc jílec své zanedbatelné zbraně.

"To je tvoje sestra, ta dívka s bílýma očima?" zeptal se Lero.

"Layriss."

"Ona má na svědomí ty vraždy?"

"Ne," usmál se elf. "Ona jen zpívá a hlídá."

"Hlídá co?"

"Nic, o čem bys musel vědět, zaklínači. A teď odejdi."

Lero se rozhodl elfovu výzvu ignorovat: "Kdo tedy zabil všechny ty lidi? Ty - nebo to byli netopíři a krysy?"

"Na tvou otázku nemám odpověď. Mohu ti jen říci, že ani já, ani má sestra nejsme ničím vini."

Vonarburk sklopil oči, rty se mu roztáhly podivným úsměvem. "A nyní mě nech odejít, zaklínači. Ani já ani ty o přítomnost toho druhého nestojíme, tak proč to prodlužovat?"

"Nemohu než souhlasit," zavrčel Lero.

Čaroděj se mírně uklonil a nasadil si kápi zpět na hlavu. "Dovol mi ještě radu," řekl tiše.

"Posluž si."

"Zvědavost se nevyplácí." Sklonil hlavu. "Sbohem."

"Věříš tomu, co řekl?" zeptal se Ciwril opatrně, když se mág rozplynul ve stínech noci.

Zaklínač si odplivl.

"To bych si spíš nechal vytrhat všechny zuby. Vsadil bych krk na to, že nám lhal. Viděls, jak se pořád šklebil? Jestli v těch vraždách nemá prsty on, tak ať visím!"

"Proč? Protože je elf?" zeptal se Ciwril odměřeně.

Lero na něj úkosem pohlédl: "Nemluv nesmysly." Zasunul zbraň do pochvy. "Pojď, musíme se vrátit k Layriss."

"U všech rohatých - proč?" zakvílel Ciwril, který už toho měl právě dost.

"Ona je klíč k tomu všemu. Cítím to."

Elf zabručel. "Já cítím něco jiného."

"Co?" obrátil k němu Lero bledé oči.

"Malér."

*

"Prosím." Bělovlasý zaklínač vztáhl k mlčící Layriss ruku a bludička vzhlédla. "Prosím, pověz nám, co střežíš. Proč se tvá duše ještě trápí tady na zemi?"

Dívka se pomalu zvedla, rozvírajíc dlaně. Zář linoucí se ze zeleného kamene, který její ruce svíraly, zjasněla a zesvětlala, až se zdálo, že nastal den. Vlhký zelený den v plísní zamořené kobce.

Lero o krok ustoupil a pro jistotu chytil Ciwrila za loket.

"A v i a v i s , a s´ s a S i a n I a g t a y i a ?"

"Co to říká?" zašeptal zaklínač.

"Moc tomu nerozumím. Něco o krvi ? o starém zloději ?Nevím."

"Děkujeme ti, Layriss. Věř, že uděláme všechno proto, abys mohla odejít."

Bludička si opět sedla, sklopila zrak a dala se do zpěvu.

"Jdeme," táhl Lero elfa za sebou.

"Co chceš dělat, zaklínači? Hledat mrtvoly a ghúly?"

"Budeme čekat."

"Čekat? Na co?"

"Na kouzelníka. Je na tahu."

*

Zaklínač máchl mečem a další kostlivec se rozpadl v neforemnou hromádku.

Ještěže Ciwril omdlel hned, jak uviděl toho prvního, pomyslel si Lero a další lebka proletěla vzduchem. Jen doufám, že se neprobere dřív, něž pro něj přijdu.

Těžký meč zasvištěl a zasekl se hluboko do hlíny vlhké první rosou, která začala padat z nebe. Brzy bude svítat, prolétlo zaklínači hlavou.

Kolem něj se válely stovky roztříštěných, léty vybělených kostí mrtvých elfů.

A já budu muset odjet, dal jsem slib. Každý svůj slib dodržím. Je to otázka prestiže a také cti. Ale čest je hrdinův hrob, vzpomněl si.

V Dlouhých svazích řádí vyverni, navíc Clavia, místního rychtáře, dobře znám. Nerad bych ho zklamal. Přátel si člověk musí vážit, protože jsou to nejlepší, co ho v životě potká - ti skuteční přátelé.

A ten zelený kámen ? K čemu slouží? Kdo je Vonarburk? Kdo zabíjel? A proč?

To mu vrtalo hlavou.

*

"Řekl jsem ti jasně, abys odtud odešel, zaklínači." Vonarburk stiskl tenké rty a tvář kolem úst mu proťaly nepravděpodobně kruté rýhy. "Ale nic jiného jsem nečekal, pravda. Vy zaklínači jste všichni stejní. Jeden jako druhý."

"Chci zjistit, kdo jsi," řekl Lero poklidně a ukázal na elfa mečem. "A kde bereš tu drzost věznit duši své ubohé sestry v téhle rovině."

"Není to moje sestra. A kdo jsem už víš. Jsem Vonarburk, čaroděj."

"Jsi vrah a musíš pykat," opravil ho zaklínač. "Obvykle se takovými případy nezabývám, ale kvůli tobě udělám vyjímku."

"Jaká čest," řekl čaroděj posměšně.

Lero přimhouřil oči. "Pro takové jako jsi ty mám slabost."

Vonarburk se řezavě rozesmál.

"Je s tebou zábava, zaklínači!" Ještě než dokončil poslední slova, z konečků jeho prstů vyšlehl modrý blesk, před kterým zaklínač rutinně uskočil.

"Radši mi prozraď, k čemu je ten zelený kámen," navrhl, když uhýbal před dalším.

Čaroděj popuzeně mlaskl. Odhrnul si vlasy z čela a pak se náhle líbezně usmál. "Vlastně ti to můžu říct. Stejně tě zabiju."

Zaklínač se ušklíbl.

"V tom kameni je zakletá síla, kterou jsme já a Layriss objevili v kráteru po hvězdě v Kelldiless. Bohužel jsem ještě nepřišel na to, jak ji spoutat a přimět, aby pro mne pracovala. Je nebezpečná. Layriss to zjistila na vlastní kůži. Ale aspoň mám pro svůj kámen strážce, který mi do ničeho nemluví."

"Všechno má svoje výhody," odtušil zaklínač.

Vonanburk po něm místo odpovědi vrhl ohnivou kouli.

Zaklínač cítil, jak elixíry přestávají fungovat. Už je moc pozdě! Uvědomil si. Brzo bude svítat.

Zvedl se ze země a oprášil si koleno.

"Což takhle malou přestávku?" zaskočil ho čaroděj.

Lero sprostě zanadával.

"Vypadni z mý hlavy, syčáku!" utrhl se.

Elf se teátrálně uklonil. "Jak je libo, pane užbrzobradounahoru."

Zaklínač se pohrdavě zašklebil.

"Doufám, že si nebudeš brát moc osobně, když tě teď zhypnotizuji a vezmu si tvou krev," pronesl mág milým, jako med vláčným hlasem. "Nemusíš mít strach, že bys nic necítil. Už v tom mám cvik. Nejdřív ti trochu krve uberu, tolik, aby ses mohl svíjet v agonii a prosit mě o smrt. Pak tě nechám, aby sis to pořádně užil, a až bude po tobě, vezmu si zbytek."

"Moc pěkné. Ale díky, myslím, že je čas, aby někdo pustil žilou tobě."

"A ten někdo jsi ty. Ha!" V tu chvíli se mág tolik podobal Ciwrilovi, že se zaklínači sevřel žaludek. Možná to bylo tím rozjasněným výrazem, možná prostě proto, že Lerovi připadali všichni elfové příliš podobní.

"Na můj vkus se tu moc mluví," zavrčel zaklínač.

Vonarburk zvážněl a složil ruce křížem na prsou. Pak jimi švihem namířil na zaklínače a Lera obklopilo palčivé bílé světlo.

Po něm překvapivě následovala temnota.

*

Něco vlhkého a chlupatého mu rejdilo po tváři.

Zaklínač otevřel oči a odstrčil psa stranou, hrabal se na nohy.

Na východě se objevil pruh nafialovělého světla.

"Svítá," zašeptal. "Už svítá."

Jako by na tom záleželo.

Sotva pár metrů od něj leželo nehybné útlé tělo elfího mága, téměř se ztrácející ve vlnách dlouhého roucha z černého sametu.

Lero přišel blíž a sehnul se, aby ohledal mrtvolu. Když otočil Vonarburkovu hlavu, naskytl se mu pohled na nevábnou ránu na jeho hrdle.

"Dobrá práce, brachu," poplácal Blaada, strkajícího do něj čenichem, přes plece. "Bože! Zachránil mě pes!" zasténal zaklínač. Vysíleně sebou hodil do trávy. Odeznívající účinky elixírů mu dávaly zabrat. Navíc se opravdu styděl.

"Bože!" řekl znovu a přitiskl si ledovou dlaň na rozpálenou tvář. "To by se starý Sekáč Chast smál. Ten by se smál, až by to s ním šlehlo!"

*

"Ale notak, Ciwrile, nedělej komedii," nastavil Lero tvář vycházejícímu slunci.

"Komedii?" zavřeštěl elf. "Komedii?!! Strčils mě do hrobu mezi hnijící mrtvoly!"

"Zachránilo ti to život," připoměl mu zaklínač.

Ciwril na okamžik vypadal, že praskne.

"Tohle není pravda!" rozkřičel se, když mu začal docházet vzduch. "Tohle není pravda! Strávil jsem noc v objetí s ohlodanou mrtvolou!"

"Nebyla ohlodaná."

"Ale byla mrtvá!!"

"Uklidni se." Zaklínač si nevzrušeně přerovnával popruhy vaků. "Podívej, kdo přichází," ukázal hlavou do údolí na přibližující se skupinku mužů.

"Šerif Brisbois a ta jeho cháska," odfrkl si elf. "Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak se bude tvářit." Pak se zasmál a zdálo se, že na mrtvoly prozatím zapomněl.

"Zdá se , že jsi volný Ciwrile," uznal Brisbois, když od zaklínače přijímal zválený vak vespod nasáklý už zaschlou krví. "Zdá se taky, že máš víc štěstí než rozumu. Propříště si, prosím, podobné hlouposti odpusť." Nahlédl do pytle a zkřivil tvář odporem.

"Takže ti duchové přeci jen smrdí," řekl Ciwril spokojeně.

Brisbois strčil ruku do vaku a za vlasy hlavu vytáhl na denní světlo. Vypadala hůř, než jak si ji zaklínač pamatoval.

"To je Vonarburk Gal´s´lant," oznámil šerif. "Žádný duch." Podíval se na zaklínače. "To je zvláštní. Odcestoval odtud před sedmi lety a od té doby ho už nikdo víckrát neviděl." Povzdechl si: "Tak teď se mi prozměnu zdá, že máte na krku vraždu."

Lero si odplivl do vysoké trávy a založil paže na hrudi. "Tenhle váš Gal´s´lant se mi sám přiznal ke všem těm vraždám. Trvalo to šest let, nemám pravdu?"

Brisbois přikývl.

"Přesně od té doby, co se ten bídák vrátil z cesty," řekl zaklínač.

Brisbois se zamračil. "Chybí mi důkazy. Tobě chybí důkazy, zaklínači," zdůraznil. "A jemu motiv," podíval se na hlavu, která už začínala páchnout.

"Zabíjel pro krev, to víš jistě sám a déle než já. Ale nač ji potřeboval? Musel krmit démona, kterého si přivolal na pomoc z jiných světů a už se ho nemohl zbavit. Důkazy? Počkej do novoluní, pane Brisboisi. Nikdo už nezemře. Ale mohl bys někoho poslat na vrch, ať uklidí ty kosti."

"Já můžu svědčit!" dodal elf a rychle uskočil před Lerovým kopancem.

"Nechci tě zpochybňovat, zaklínači," zakroutil hlavou šerif. "Ty rozumíš své práci, já zase té svojí. Tak se tedy každý postaráme, o co máme, a bude dobře všem."

Rozloučili se v míru.

"Tak," protáhl se Ciwril jako kočka, když šerif a jeho muži zmizeli mezi prvními stromy lesa, který vrch obklopoval. "Prozradíš mi, jak to bylo s tím kamenem, zaklínači?"

"Aby tě husa kopla, Ciwrile, proč u všech nebeských musíš být tak strašně zvědavý?"

"Aby ses měl proč rozčilovat. Šmarja, tak mluv! Jsem celý nedočkavý, jak to vlastně dopadlo. Nezapomínej, že jsem zbytek času strávil ve smradlavé díře s mrtvolami."

"Přestaň si ztěžovat nebo tě kopnu," varoval ho zaklínač. "Myslím, že jsou na světě věci, o kterých nemusíš nic vědět, příteli, to mi věř," zasmál se už uvolněně. "Zvědavost se nevyplácí."

"Ale ?"

"Snad tě potěší, když ti aspoň povím, že Layrissina duše konečně nalezla mír."

Ciwril se zase začal tak usmívat. Tak PITOMĚ!, pomyslel si zaklínač odtažitě. Je to blázen, uvědomil si.

"A co ty, zaklínači, jak se cítíš?" zeptal se elf. "Vypadáš, že by ti docela prospěla návštěva u ranhojiče. Náhodou dobře znám místního felčara, jednou jsem mu něco prodával ? Můžeš mu říct, že tě posílám já ? Anebo mu to radši neříkej. Znáš lidi."

Chvíli mlčeli a jen se kochali krásou probouzejícího se dne.

"Víš co teď udělám?" Nebyl by to Ciwril, aby vydržel mlčet déle než pár úderů srdce.

"Hm, nevím. Co uděláš, Ciwrile?"

"Půjdu do hospody a dám si talíř fazolí. Nebo radši rovnou dva. Uvědomil jsem si, že život je moc krátký, abych si něco odříkal. Hladovět můžu, až budu žrát hlínu ? A co ty? Co uděláš ty, zaklínači."

"Pravda," řekl Lero, shodil vaky na zem a natáhl si rukavice, které měl vetknuté za opaskem. "Něco bych ještě udělat měl."

"Skutečně? A co je -" Elf nestačil ani dokončit další ze svých otázek, když zaklínačova pěst dopadla na jeho tvář.

Lero si hodil bezvládné tělo přes rameno a odnesl je blíž k lesu. Složil elfa na zem a opřel ho zády o široký kmen dubu.

Vrátil se pro vaky a zapískal na Blaada.

"Tak jdeme, brachu. Dnes nás ještě čeká dlouhá cesta, a taky bude zase za co pořádně se najíst." Pes vesele zamával ocasem. "Možná bych mohl navštívit i některý z těch nevěstinců, co jsme po cestě sem míjeli, co myslíš, kamaráde?"

Blaad se tvářil pořád stejně. Štěkl a rozeběhl se po cestě dolů.

Zaklínač se sehnul, hodil brašny na ramena a vykročil k městu.

Přitom sáhl do kapsy a pevně sevřel opalizující krystal, až se mu jeho vybroušené hrany zaryly do kůže na dlani.

1998