Rybolov 01

Ryba měla starosti. Už od včerejšího dne neměla v ústech a navíc ji, když zkoušela najít ve větší hloubce něco k snědku, ošklivě vylekal veliký okoun. Ještě teď si s třesem vzpomíná na ten ohnivý hřbet a planoucí oči. Brrr,pomyslela si,  tak tak že jsem vyvázla s životem, stačilo vteřinku zaváhat a…

    Jenže teď rybu tíží větší problém. Ani ne před pár vteřinami v zamyšlení div nevrazila do velikého červa. Málem už po něm hladově chňapla, ale jakýsi divný, pradávný popud ji varoval, že je něco v nepořádku, neurčitý pocit skrytého nebezpečí. Nejdřív si myslela, že ji někdo pozoruje a tak rychle změnila směr pohybu, udělala otočku a bleskově přejela pohledem okolí. Jenže vše se zdálo být v pořádku. Plavala teď v úzkých kruzích kolem červa a bedlivě si ho prohlížela. Voněl úžasně, jako- jako- prostě jako něco zrovna k ochutnání. Ryba sebou nepokojně mrskla. Tohle se jí nestávalo často- taková fascinace, takové uhranutí pouhým kusem jídla. Možná to bude tím, že už tak dlouho nejedla, ale možná… Kdyby ryby používaly lidské slovní obraty, nejspíš by řekla, že se jí zdá, že je v tom nějaký háček. A ani by netušila jak blízko, blizoučko by byla pravdě.

    Zkoumala potenciální potravu dál, tentokrát však pozorněji a s rostoucím podezřením. Barvu měl takovou, jakou červi obvykle mívají. Jedovatý tedy není. Mrskal sebou docela svěže, jako by chtěl rybu jen ubezpečit v tom, že trénovanějšího  a chutnějšího červa už v životě nepotká. A ta vůně… Dost! Pomyslela si ryba. Už jsem blízko! Někde tady je ta nesrovnalost. Pohyb, něco v jeho pohybu, něco nepřirozeného. V tom to rybu napadlo a radostí se málem do ponravy zakousla. Ale ne! Teď ne, řekla si, ne teď když už to vím! Rozčilením začala mávat ocasem daleko rychleji než bylo potřeba. Kruhy po nichž se vznášela kolem červa se stále rychleji zužovaly, hlad nabíral vrchu nad varovným instinktem, reflex přebíjel reflex.. Hýbe sebou normálně, uvažovala rychle a roztržitě, ale- ale vůbec nepadá dolů ke dnu!! Ale zato ta vůně, řvala její přirozenější část, ty lákavé pohyby!

    Možná,  že by se ryba dal odradit tou svou částí, která uvažovala hlouběji. Možná že by si potom všimla tenké linky rybářského vlasce končící někde v nitru červa. Možná by se dožila dlouhého věku. Nebo taky ne. Jenže právě ve chvíli, kdy byla rovnováha pudů největší se opodál objevila ryba druhá. Zlákána pohybem, blížila se rychleji a rychleji. To bylo na naši rybu moc. Pud zachovaní sebe sama svou drtivou naléhavostí převážil nedůvěřivost. Ne! Stačila si naše ryba ještě pomyslet, ne, ten je můj,můj, jen můj!! A potom, rychle za sebou: Bolest, ostré světlo a píchání čistého vzduchu v žábrách, sevření hrubých rukou, nesnesitelný bodavý pocit v zátylku… Jak podivuhodný svět,stačila si ryba ještě pomyslet, jaký krutý, podivuhodný svět. A zemřela. 

    „Ale tati“, durdil se malý hošík v loďce, „taková čudla! Proč si ji musel zabíjet? Vždyť není ani na jednou do pusy!“ „Jen seď a počkej!“, odpověděl nerudně otec a začal rybu znalecky nabodávat na háček, „Chytíme na ni větší!“