Čekám...

Je zima, vločky se snášejí z nebe jak sněhové víly,

které svým závojem zahalí krajinu,

je zima a má ruka doufala na chvíli,

že najde druhou, co zastaví samoty lavinu.

I v mém srdci je zima již dlouhá léta,

ledem jsou pokryty všechny mé city

a po mé víře ve slunce – lásku je již téměř veta,

z mých snů o štěstí zbyly jen mýty.

Kdysi mé srdce bylo zahřáto nadějí

a jeho víra v osudovou lásku byla neoblomná,

však každé zklamání jej do sněhu zahalí,

přez všechnu obranu chřadne a zamrzá…

Již jen kapička naděje chrání jej před zkázou,

poslední maličká kapička obstála před mrazem,

jen krůček zbývá k propasti, jež černá se prázdnotou,

k propasti samoty, kde štěstí je pouhým snem.

Takto mé srdce čeká dál na záři,

čeká, kdy bude moci lásku dávat i brát,

čeká až ledy roztají a sníh se rozmrazí,

čeká až bude moci opravdu milovat.