VÍTĚZSTVÍ  RUDOLFA  SEMJONA

Rudolfovi je padesát let. Každý den, již třicet let chodí pravidelně do práce. Byl jenom devětkrát nemocný. Je zaměstnancem státních drah. Má řídké vlasy a trudovitou pleť.

Obléká se vždy střídmě, umírněně a snaží se mít čisté šaty. Každý den, po ukončení směny přejde přes koleje, vyleštěné ocelovými koly vlaků a pokračuje věčně zeleným parkem domů. Park je lemován velkým potokem, přes který vede ocelová lávka. Semjon lávku po kilometru překročí a putuje křivolakými uličkami města až nakonec dorazí domů.

Bydlí v malometrážním bytě po rodičích, který je v havarijním stavu. Nemá žádné koníčky, je rozvedený. Chodí spát přesně ve dvacet nula nula, na což je patřičně hrdý. Příští ráno v 5:30 začíná zase nudný kolotoč jeho života. Toho dne si v práci jen tak pro sebe pozpěvoval šlágr od Ilony Csákové: Proč mě nikdo nemá ráád a přitom prozkoumával obsah zásuvky u pracovního stolu, který patřil jednomu z jeho kolegů a nalezl zde pod propagačními letáky celkem 520 Kč a ledabylým pohybem si bankovku zastrčil do náprsní kapsy své modré železničářské košile a dvacetikorunu si dal do kapsy u kalhot. Alespoň bude na pivo. V kolektivu nebyl příliš oblíben, a proto občas sebral skleněnou konvici s kávou a nenápadně do té kávy nachcal. Potom s obrovským potěšením pozoroval jak jeho nic netušící kolegové usrkávají svoji kávu. Jeho den vždy začíná nudnou prací v kanceláři, a proto si Rudolf obvykle bere do práce lahvinku něčeho tvrdšího. Kolem poledne bývá láhev prázdná a Rudolfův rudý nos a zamlžený zrak dávají najevo, že jej nemá nikdo obtěžovat s hloupými dotazy a chtít po něm jakoukoliv práci. Jeho nadřízený to ví, ale sám je alkoholik, a proto to toleruje. Dneska alkohol Rudolfa natolik unavil, že se zalomil na své židli a usnul spánkem tvrdě pracujících. Zdálo se mu, že je pánem světa, bořící velkým robotickým ramenem celou železniční stanici. Probudil se úplně vyčerpaný, pod očima měl velké černé vaky.

Byl naprosto slabý a poalkoholický sušák mu neumožňoval promluvit, byť jen jediné slovo. Oči měl slepené a táhlo mu z úst. Příšerně jej bolelo za krkem a pískalo mu v pravém uchu.

Mrkl se na hodinky, mastný, zarudlý obličej posetý rýhami vrásek se rozjasnil. Je po šichtě. Jde se domů. Při přecházení kolejí Rudolf zakopnul a upadl. Při pádu si o lesklou kolejnici rozrazil kůži na čele. Z čela mu tekl pramínek teplé krve. Pomalu vstal a sáhnul si rukou na čelo. Semjon si krev z ruky olíznul, chutnala sladce, ale přilepila mu jazyk na patro. Na ránu přiložil kapesník. Rudolf se náhle rozběhnul, kožená aktovka, kterou měl přes rameno, a ve které nosil do práce svačinu a chlast se pořádně rozhoupala. Semjon naprosto nedbal okolního světa. Houkání vlaků přijíždějících do stanice, rezavých cedulí hlásajících zákaz vstupu na koleje a v neposlední řadě množství vrabců, šíleně poletujících čirým vzduchem. Semjon si najednou uvědomil, že je v parku a zpomalil. Šel po vyšlapané pěšině, mezi staletými kmeny zdejších stromů. Jakoby mu někdo strhnul z očí krvácející strupy plné hnisu, nedovolující mu vidět a on konečně prohlédnul. Zastavil a poklonil se těmto majestátním svědkům minulosti. Rána již tak netekla, a proto dal krvavý kapesník do kapsy. Rudolf dorazil k asfaltové cestičce, co se proplétala parkem, vinula se jako had mezi stromy a lemována lavičkami, mizela v nedohlednu. Aniž by zpomalil, vyndal si z kapsy kovové pouzdro na cigarety z emblémem Harley- Davidson motor co., vyňal jednu cigaretu značky Camel a zapálil ji plastovým zapalovačem. Obratně, jednou rukou sklapl pouzdro a labužnicky potáhnul první šluk hluboko do plic, tak hluboko jak jenom mohl. Kouř vydechnul s naprostým uvolněním. Na okamžik prožil Semjon opravdovou a nefalšovanou euforii. Měl pocit, že letí časem někam do budoucnosti a vznáší se ve velké průhledné bublině, plné cigaretového kouře a kolem něj probleskuje ve spirálách modré světlo.

Z tohoto blaženého stavu jej vytrhl výrostek, jedoucí velkou rychlostí na skejtu po strmém asfaltu, připojující se cestičky a za ním druhý, na kolečkových bruslích. Příšerný zvuk koleček skejtu, rachotících po hrbolatém asfaltu, pobouřil Semjona natolik, že rozezleně vyfoukl oblak cigaretového kouře. Oblak kouře se pomalu rozplynul…...

Výrostek na skejtu měl kolem pasu uvázanou červenou mikinu, na nohách červené vietnamské plátěnky, červené plandající kalhoty, červené triko s Mao Tse Tungem a na hlavě červenou kšiltovku nasazenou obráceně. Červená barva svou vnitřní podstatou podbízela k agresivitě. Výrostek jezdil divoce sem a tam a předváděl pomocí svého rtěnkově rudého skejtu neotřelé triky. Výrostek na kolečkových in-line bruslích měl dlouhé mastné dredy, které připalovalo slunce probleskující mezi stromy, v uších měl mnoho levných stříbrných náušnic, oční stíny barvy modré, oranžovou mikinu s kapucí, plandavé kalhoty, u opasku mu visel velký svazek klíčů, vedle kterého se pohupovala dýmka na hulení trávy.

Začal kroužit kolem Semjona, náhle vytáhl zpoza mikiny velkou plynovou pistoli – zdařilou imitaci Berrety 92FS a drže ji naležato v natažené ruce, po vzoru černošských gangů v USA, mířil Semjonovi přímo do obličeje. Semjon úplně ztuhl i druhý výrostek zastavil svůj skejt a zařval mutujícím hlasem, na prvního: „dělej Piko, sejmi tu píču“!! Piko zařval na Semjona: „naval prachy ty starej kokote, nebo ti to našiju do ksichtu“!! Aby, svým slovům dodal větší váhu, tak druhou rukou natáhl s hlasitým cvaknutím závěr pistole. Semjon odhodil koženou aktovku na zem. Vzápětí pravou ruko odhrnul sako, odepnul klopu pouzdra z hovězí kůže a vytasil velkou, brynýrovanou pistoli, lesknoucí se konzervačním tukem a namířil ji Pikovi přímo do obličeje. Byl to Walther P38 ráže 9mm Luger, který Semjon před rokem našel v zapomenuté tašce na nádraží. Čas se zastavil, neexistoval. Oba na sebe mířili, dívali se navzájem do očí a oba odhadovali reakci toho druhého. Pikovi vyrazily na čele krůpěje potu. Rozhodovaly vteřiny a Semjon to věděl, a proto vystřelil první. Opuštěným parkem zaduněl ohlušující výstřel, který byl následován krátkou ozvěnou. Piko měl prostřelenou hlavu a jeho tělo pomalu spadlo na zem. Nehýbal se, byl již ve stavu nebytí, ale stále svíral svou neškodnou hračku, ze které nestihnul vystřelit. Druhý výrostek s nepopsatelnou hrůzou v očích, pozvedl svůj skejt. Možná jej chtěl použít jako štít. Semjon jemným pohybem přenesl mířidla na výrostka, namířil na jeho hlavu a klidně stiskl spoušť. Ostrý třesk výstřelu a výrostek padá nazad k zemi s prostřelenou hlavou. Na zem dopadá s jemným cinknutím prázdná, zoxidovaná nábojnice a poskakuje po hrbolatém asfaltu. Rudolf namířil podruhé, tentokrát přímo na hlavu Mao Tse Tunga. Vrchol mušky se kryje s kořenem Maova nosu. V příští vteřině zmáčknul spoušť a Mao měl prostřelenou hlavu též. Rudolf znechuceně vyplivl cigaretu, která zatím dohořela až k filtru, na zem. Přes palec vypustil kohout své pistole a zastrčil ji zpět do pouzdra, kam patří. Nejdřív je prošacoval. Našel celkem čtyři sta třicet dva korun, ale žádné doklady. Na závěr chytil mrtvého Pika za mastné dredy a se zájmem si prohlédl jeho prostřelenou hlavu, potom jeho mrtvolu za nohy odtáhl stranou do dolíku v zemi, který skrze hustý porost nebyl vidět. Totéž učinil s mrtvolou druhého výrostka se zabitým Mao Tse Tungem, ale toho navíc přikryl jeho rtěnkově rudým skejtem.  Na asfaltovém chodníčku zůstaly jenom dva červené fleky, když se na ně díval, všiml si Semjon vystřelené nábojnice, sebral ji a po chvilce hledání nalezl i zbylé dvě. Tiše se usmál, ale jen neznatelně. Semjon šel v klidu domů, pro polní lopatku. Kolem osmé večer dorazil na místo činu. Táhl z něj tuzemský rum a v pravé ruce držel tlumok. V tlumoku byla skládací polní lopatka. Semjona docela udivilo, že zde své mrtvoly nalezl. Měl totiž strach, aby je neobjevil nějaký pes. Odsunul mrtvoly stranou a začal při svitu měsíce, za pomocí polní lopatky prohlubovat dolík. Po dvou a půl hodinách byl Semjon, který nebyl zvyklý na namáhavou manuální práci, totálně vyčerpaný. Hrob byl docela mělký, ale na hubené mrtvoly skejťáků  by však měl bohatě stačit. Oddychl si a oba je narval do těsného hrobu. V okolí našel pár velkých kamenů a ty navršil na mrtvé (opatření proti psům). Zbytek zasypal hlínou a tu poctivě udusal. Nakonec se nad hrobem široce rozkročil, rozepnul si poklopec a během chvíle zvlhčil hrob proudem žluté moči. Nad jeho hlavou jen tiše šuměly koruny stromů, které rozpohyboval noční vítr. Cestou domů si Semjon uvědomil, že poprvé v životě vyhrál. Prošel katarzí, která možná neměla být vyšší mocí přidělena právě jemu. Padla mu sedma.