Tma

Nějak mi uniklo proč to autor považuje za lyriku a proč ještě za rýmovanou...man down...

ARC, Fagus je tma a tma. Ta o které jsem napsal já je zlá, protože ten kdo v ní je nejenže nic kolem nevidí a tak jestli něco vidí je jen on sám. Psal jsem o tmě kde se ani neví, že se nic nevidí. Taková tma si dělá obrovitánské nároky - je se svým stavem hrozně nespokojená - hodně po něčem touží a dík tomu jak touží dokáže velice lehce zradit. Ten kdo je v té tmě nevidí daleko od sebe. Ten kdo v ní je vidí jen sebe, vidí svou lehkost zrady a protože neví že nic nevidí přisuzuje tu lehkost zrady všem ostatním. Ten kdo v té tmě je nevidí ty kdo to skutečně myslí dobře, vidí jen ty kteří něco také tak chtějí, kteří jsou také v té tmě, kteří také tak lehce zrazují. Když se do téhle tmy pustí kousek světla pak se mi objeví tenhle obraz: Místo paprsků je křídou nakreslená linka. Místo záhonků je tma, pláč a mrtvá kytka.

Ano, chápu. Zajímavé je, že tu tmu, kterou popisuješ, zažil hrdina z mé povídečky "Výlet". Ale nebyla to tma jako taková - možná byla světlá - , byl to konec všeho. A nešlo s tím nic dělat. Jen s hrůzou přihlížet. Naštěstí se to pak zase pomaloučku rozeběhlo (rozuměj chod času). Jinak nevím, jak by to skončilo (pro hrdinu). Viz např. Josef Durr, Experimentální démonologie na www.grimoar.cz.

Rozumím, takové "tmě" v mých básních říkám "tlak mezi dvěma přesně do sebe zapadajícími kamennými bloky"... Jina¨k tma je pro mě sametová, plná očekávání, kouzelná, horká.... *

Ale jinak moc hezký, hynku, tip*

*t* zajímavé .o)

rytmus ti tam teda dost drhne, ale jinak opravdu zajímavý....

Ne všechny ty symboly jsem pochopil. Ale je to zajímavé.

Často plením záhony ochlupení mezi plnými stehny žen a dívek. Svými vzdechy mi vzdávají hold nejvyšší.

Tma tě skryje, pohladí...

Adonis: Je hezký mít svůj styl, i když je úchylnej. Seděl by ti spíš markýz de Sade, ale ten už tu myslím je, že ...

Tma jsou dveře do jiného světa. Dejte mi klíč, zamknu zevnitř. Vrátím se?