Štastnou cestu

Monotóní ticho pokoje narušily kroky sestry kráčející po chodbě interního oddělení. Rozvítila se žárovka, objevila se sestra,  ale ještě před ní vešel do pokoje děda."Vedu Vám dalšího nocležníka", nechal se slyšet náš modrý anděl ."Tak dědo tady si dejte igelitku s věcmi, to je vaše postel, pan doktor se na vás přijde ještě podívat." Děda už byl v pyžamu, asi ho převlékly hned po příjmu."Dobrý večer",nesměle pozdravil ,a posadil se na kraj postele. Nevypadal nemocný, naopak připadalo mi jako by měl víc vitality při svém metru osmdesát, než většina lidí na interním oddělení. Tvářil se celkem spokojeně, jenom množství vrásek dodávalo jeho tváři ustaraný výraz. Děda vstal, šel k oknu a chvíli skrz něj koukal do tmy. "Doktor mě sem poslal a hned si mě tu nechali", navazoval rozhovor. "A co vám je ?" Na otázku pokrčil rameny. Přišel doktor, na dědu se podíval , za chvíli přijela sestra se stojanem a napíchla dědovi kapačku."Tak a budete ležet", dědo, "ať se vám nezamotá hlava.
Děda tiše ležel a oddychoval. Za chvíli jsme spali všichni tři..

"Vstávejte", budí nás sestra asi v osm hodin ráno."Vy se oblékněte, jedete na vyšetření do fakultky." Pro jistotu mi to opakuje,když vidí moje ne zcela jasné oči.  Obléknu si župan a pomalu odcházím na chodbu čekat na saniťáka. Procházím kolem dědy a jen tak mimochodem se na něj podívám a pokývám hlavou na dobré ráno.."Tak šťastnou cestu", přeje děda. Naše oči se na chvíli střetli, a po zádech mi přeběhlo mrazení. Nevím proč, rozum mi to odmítá v tu chvíli vysvětlit, ale i já říkám:"I Vám šťastnou cestu dědo". Děda se usmál, a já odcházím z pokoje. Můj pozdrav mi vrtá hlavou, ale pak na něj přestávám myslet a sladce v sanitce usínám. Vyjeli jsme po půl deváté, cesta trvá tak dvě hodiny,vyšetření probíhalo normálně. Odběr krve, pohovor, předpisy, a už zase čekám na saniťáka. Do nemocnice se vracíme kolem druhé odpoledne. Přicházím na pokoj, a vidím že dědova postel je prázdná."Tak ho převezli na jiné oddělení, že jo", ujišťuji se. "To ne, děda asi kolem jedenácté umřel. Seděl jsem tu, slyšel jsem ho dýchat a najednou bylo ticho.Odešel...", slyším jak mi v divné mlze odpovídá pacient z protějšího rohu pokoje.

Tento příběh se opravdu stal.