Cikánečka

„V noci jsem s ní mluvil,“ říká Max. A vzpomíná, jak šel v půl třetí ráno do svýho domu pro tričko, co koupil pro svoji tajnou lásku Zuzanu, a potkal tam Aténu, řek jí, ať okamžitě odejde, nechtěla jít sama, a tak se nabíd, že ji doprovodí, ale na ulici se mu pak udělalo špatně, lehl si na zem a donutil ji, aby mu zavolala záchranku. Jak chtěla jet do nemocnice s nim, ale saniťáci ji vysadili u jejího bytu a vyprávěli mu, že ty, co vozej na Bulovku, jedou pak už rovnou do krematoria. A jak to bylo štěstí, že se mu udělalo špatně, protože v nemocnici zjistili, že je zdravej, tedy ne úplně zdravej, ale nemocnej jen tak málo, že se to nedá poznat, říkají tomu reziduální nemoc. Dvakrát mu brali krev, nemohli tomu uvěřit, před třema nedělema mu sice řekli, že bude se svou leukémií možná žít deset let, ale ve skutečnosti mu nedávali víc, než dva měsíce, takže je teď zázračně uzdravenej.

„Vždycky zatím byla v pořádku,“ říká Max Aténině matce a svého o 20 let staršího kolegy profesora, o kterém ví, že s ní kdysi spal a že jsou v kontaktu se společným zájmem ublížit jeho Zuzaně, se ptá: „A co vy, neviděl jste ji?“

„Neviděl jsem ji několik týdnů,“ říká kolega dotčeným hlasem.

„A kdy jste s ní mluvil?“

„Před hodinou, a přál bych si, aby mi už nevolala. “

Max volá Aténě a říká jí: „Pan profesor si nepřeje, abys mu už volala.“

A pan profesor vypráví, jak to bylo mezi ním a Aténou: „Je to dvacet roků, potkal jsem ji na nádraží. Myslel jsem, že je to nějaká malá cikánečka, bylo jí 15 roků. Vyspala se se mnou. Zrovna měla menstruaci, dobře si pamatuju, jak to čvachtalo. A taky mě okradla.“

„Utekla zrovna z pasťáku,“ komentuje to Max, který se celou historii života svojí ženy dozvěděl od její matky teprve před dvěma dny.

„Když sem ji pak uviděl jednou u nás ve firmě, nemoh jsem uvěřit vlastním očím,“ pokračuje profesor. "Myslel jsem, že to nikdy nikomu neřeknu, neřek jsem to ani vlastní manželce. Udělal jsem chybu.“

A pak volají z Komerční banky, jestli je Max seznámen s tím, že na jeho účtu už zase chybí těch 8 milionů. Zmizely mu totiž už jednou, Aténa přišla k okýnku a chtěla je převést, řekla, že je jeho manželka, a oni si vůbec neověřili, jestli má právo s účtem disponovat a peníze jí převedli jinam. Nutně je potřebovala, měla u Charouze objednanou fordku. Když to Max zjistil, banka mu peníze vrátila a rozhodla se Aténu žalovat ze zpronevěry. Max slíbil Aténě, že to za ni srovná, když auto vrátí.

 „Ukradla těch 8 milionů,“ říká Max, „tentokrát doopravdy.“ Max hledá svojí občanku a nemá ji, tak fabuluje: „Vybral je brácha, ráno za mnou poslala do nemocnice svojí kamarádku a ta mi ukradla vobčanku. A můj brácha pak ty prachy vybral mým jménem. Jsou s Aténou manželé.“

„Tentokrát to, pane doktore, vůbec není vina banky,“ říká bankéř.

„To se ještě uvidí,“ bručí si pod fousy Max.

„Měl jste omezit na půl milionu výběr nebo požadovat telefonické ověření. Neměli jsme tušení, že máte bratra.“

„A to byste to dali komukoliv, kdo by přišel s mojí občankou?“ říká Max rozdurděně a pokládá telefon.

„Přerušuju poradu,“ říká Max a ptá se profesora: „Odkud volala?“

„Z letiště, prej jede na dlouhou dovolenou.“

„To jste mi to nemoh říct hned?“

„Chci ohlásit ztrátu 8 milionů,“ volá Max policii a říká, že to pravděpodobně ukradla jeho bývalá manželka, která právě odlítá na dlouhou dovolenou.

„Už nám volali z banky,“ hlásí policie.

„Ty vrahu,“ slyší za chvíli Max v telefonu svojí bývalou ženu a profesorovi to překládá jako: „Zadržela ji policie.“

„Už byste to tý svojí přítelkyni měl říct,“ napomíná Maxe profesor a myslí tím, že by jí měl říct, že má na účtě na svoje jméno osm milionů.

„No jo,“ durdí se Max. „Děkuju, že jste mi řek, že volala. Potřebovala se pochlubit, cikánečka. Divný je, že vystudovala vysokou školu. V normální zemi by dělala tak maximálně pokojskou.“

„Budeme si tykat ne?" říká profesor. „To už byla tvoje žena, když jsem ji znova potkal, nejradši bych se k ní nehlásil, ale poznala mě.“

„To je neuvěřitelný, co některý ženský dokážou,“ říká Max a volá Aténiným rodičům: „Vážim si toho, co jste udělali pro Aténu, ale musím vám s politováním oznámit, že je ve vězení.“

    Jenže peníze jsou zpátky a Max nesouhlasil se stíháním svého bratra a své bývalé manželky, takže Aténa je zase venku. Přemlouvá Maxe, ať s ní jede na výlet do Barcelony.

„Nepojedu s tebou, napojedu už s tebou nikdy nikam,“ říká Max vzteklým hlasem, „řekni si profesorovi.“

„Co?“ diví se Aténa.

„Řek, že se o tebe bude starat.“

„Cože? Maxmiliánku, já tě miluju, já dostanu svýho miláčka nejmilovanějšího.“

„Že jsem nedržel hubu,“ myslí si Max, obtěžován fyzickými projevy lásky.

„A proč jsi spala se všema těma chlapama?“ ptá se nevěřícně.

„Myslela jsem, že už ho nikdy nedostanu, chtěla jsem, aby si mě všimnul.“

„No tak to se ti povedlo, to si tě teda všimnul.“

„Budu Zuzaně líbat nohy, když dostanu svýho miláčka nejmilovanějšího. Cikánka mi to předpověděla, když mi bylo 14, že potkám staršího muže, myslela jsem, že už ho nikdy nepotkám.“

„Tobě taky? Mně předpověděla, že poznám, koho doopravdy miluju, až ve středním věku, a znám ji od patnácti, jako ty.“

„Poď, uděláme si to spolu.“

„Ne, já už budu spát jenom se Zuzanou. Zuzana o tom napíše, že jsi cikánečka.“

„Já nejsem žádná cikánečka. Mně to nevadí, že mi umřely děti, hlavně když dostanu svýho miláčka nejmilovanějšího. Kvůli němu jsem vystudovala vysokou školu, řek mi tehdy, kde pracuje. Zavolám mu.“

„Nevolej mu.“

„Musim mu to říct.“ A vítězoslavným hlasem za chvíli říká: „Rozvedou se.“