KDYŽ VANE VÍTR

Štěpánovi se zrovna zdál hezký sen, který ale skončil tím, že s ním někdo zatřásl. V prvních vteřinách nevěděl, co se děje a rozespale mžoural nad sebe, kde uviděl sklánějící se manželku.

„Co je? Co se děje? On už zvonil budík?“ zeptal se zmateně.

„Ne, ale něco se děje venku,“ odpověděla mu Helena.

„A co se venku děje?“

„Neslyšíš ten vítr?“

Zaposlouchal se a vskutku uslyšel kvílení, které přicházelo od okna pokoje.

„A proč mě budíš? Vždyť je teprve pět hodin?“

„Mám na balkóně prádlo. Musíme ho sundat!“

„Co? To myslíš vážně?“

„Jo!“

„Ale…“

„To ho chceš honit pak po celym sídlišti?“

„No, to ne“

„Tak pojď.“

Za dlouhého zívnutí vstal a znechuceně vyšel z pokoje. Přivřel pohotově oči, když manželka rozsvítila v obývacím pokoji. Pak mžouravě pohlédl k oknům, za nimiž byl balkon.

„Podívej, jak tam to prádlo lítá!“ vykřikla.

„Zatím neuletělo,“ konstatoval a opět zívl.

„Jedna tvoje košile je pryč!“

„Cože?“ vysoukal ze sebe a zbystřil pozornost.

„Nevidím tu tvoji kostkovanou.“

„Sakra“

„Nesakruj a dělej už něco!“

„Tak si na sebe vezmeme aspoň župany, ne.“

„Tak je rychle oba přines!“

Už zbaven plně ospalosti, proběhl předsíní do koupelny. Z věšáků strhl oba župany, přičemž utrhl jednomu z nich poutko. Než stačil zasakrovat, ozval se zvuk, který patřil otevírání balkónových dveří, ale zároveň jej doprovázela rána.

„Co se stalo?“ zeptal se při vbíhání do obýváku a spatřil přitom otevřené dveře na balkon, které při náporu větru narazily do skříně.

„Dělej! Děj mi ten župan!“ křikla na něho Helena, která stála u divoce vzdouvající se záclony. Co nejrychleji k ní přišel.

„Pomoz mi s tou záclonou!“

„Na vem si na sebe ten župan!“ řekl a oběma rukama uchopil záclonu a pokoušel se jí odtáhnout více do strany , ale přitom vrazil do květináče na poličce pod oknem. A vzápětí květináč dopadl na koberec.

„Co jsi to udělal!“ vyhrkla na něho okamžitě manželka.

„To ta zatracená záclona!“

„Hlavně v tý hlíně nešlapej a pojď sbírat prádlo!“

Sotva vkročil na balkon, opřel se do něho prudce vanoucí vítr. Nemohl v prvních okamžicích popadnout dech. Zavrávoral.

„Nestůj tam jako tvrdý Ý!“

„Už sundavám!“ řekl a sundal dva kolíčky z ručníku. Náhlý prudký poryv větru mu doslova ručník vytrhl z rukou. Ve zlomku vteřiny odlétl ručník z dosahu. Stačil jen zahlédnout, jak mizí ve výšce v prostoru nad balkónem. Zrak přesunul na manželku a v tu chvíli neměl zježené vlasy jen větrem. Helena však byla plně zaujata vlajícím prádlem.

Když se jim zdárně podařilo prádlo sesbírat, usedli v křeslech.

„Uf. To je teda vichr. Ještě že dneska mám dovolenou a nemusím do práce,“ mínila Helena.

„Hm. To se máš. To já musím.“

„Hlavně, aby tě to někam neodfouklo.“

„Myslíš, jako ten ručník…“ Nedořekl, protože se na něho manželka přísně podívala. A pak si vyslechl své.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI