NETYPICKY VE ŠKOLE.

Ve třídě toho rána vládl chaos jako obvykle. Někteří se zoufale snažili na poslední chvíli učit, jiní zase rezignovaně čekali na to, co přinesou vyučovací hodiny. Většina žáků se do třídy trousila dveřmi, ale žáci Krhounek a Poběda, vášniví to horolezci, přicházeli pravidelně oknem.

„Hele, já jsem dneska dutej. Umíš něco na ty písemky?“ zeptal jsem se svého spolužáka Pivoňky.

„Co nemám v hlavě, mám na rukách,“ odpověděl mi a vyhrnul si oba rukávy a ukázal mi ruce, které měl hustě popsané.

„Tady mám zemák a na druhý ruce děják,“ dodal.

„Tak to je skvělý,“ zvolal jsem radostně a přitom se židle se mnou převrátila dozadu. Poté jsem vletěl pod lavici, co byla za mnou, přičemž žák Šprťák se poroučel také na podlahu. Byl však tak zabrán do čtení učebnice, že si změnu své polohy moc neuvědomoval a v klidu si četl dále. Mezitím jsem po podlaze dojel na konec učebny, kde zrovna probíhalo přetahování lana, což organizoval Krhounek a Poběda. A tak jsem se přidal.

„A kdo prohraje ten vítězovi platí pivo!“ zvolal žák Absťák.

„A co když jsem drsný abstinent?“ zeptal jsem se.

„Tak jím nebudeš!“ konstatoval Krhounek.

„Budeš cálovat!“ začal se radovat Absťák, který mě počal přetahovat na svou stranu.

„To není fér. Mně podjížděj nohy.“

„Tak si toho nevšímej!“ řekl Poběda

„Kolik vlastně stojí pivo? Já mám přehled jen o limonádách,“ zněla má otázka.

„To poznáš při placení!“ vykřikl vítězoslavně Absťák a já v tu chvíli ztratil rovnováhu. Při snaze o získání rovnováhy jsem přepadl dopředu. Můj soupeř i se mnou se projel po podlaze. Naše nedobrovolná jízda skončila nárazem do skřínky u okna.

Absťák za křiku zajel pod skřínku, zatímco já jsem dopadl na ni. Chvíli se nic nedělo, ale pak se skřínka převrhla. Brzo se kolem nás vytvořil hlouček zvědavců. Moc jsem toho neviděl pro zaražený květináč na hlavě, ale neuniklo mi, že chroustám hlínu.

„Tak už si ten květináč sundej. Za chvíli začíná hodina,“ řekl mi Pivoňka poté, co jsem dovrávoral do lavice.

„On se mi tam nějak na tý hlavě zaseknul.“

„Počkej, já ti pomůžu,“ ozval se ochotný hlas žáka Šikuly, který se jal pravítkem mi květináč páčit. Pravítko jsem pocítil v ústech. A to se vzápětí zlomilo.

„Jdeš na to špatně,“ zhodnotil situaci Pivoňka a brzo bušil do květináče kladívkem. Postupně se vystřídalo několik dalších ochotných spolužáků. Pod údery kladívka se pojednou květináč rozpadl. Měl jsem pocit, že mám zatlučenou hlavu mezi rameny. Ochotný Pivoňka mě rval pravítko z úst, zatímco Sýkora nadával, že pro něho platí za dobrotu na žebrotu. Pak zazvonilo.

Do třídy vpochodoval v napoleonské uniformě učitel dějepisu Bzuk. Všem hned bylo jasné, jaké období se bude tuto hodinu probírat.

„Žactvo, pozóóór!“ zavelel, přičemž nás všechny přehlédl přísným pohledem.

„Chci vás všechny vidět stát v zákrytu!“ zvolal.

Když byl spokojen, zavelel pohov a sednout. Přitom jeho zrak dopadl na mě. Bylo mou snahou tvářit se nepřítomně, ale nemělo to moc velký účinek.

„Snad jsi před dnešní písemkou nestrkal hlavu do záhonku jako pštros do písku?“ zeptal se mne.

„Prosím, jen do květináče,“ odvětil jsem.

„Děláš to často?“

„Myslím, že ne.“

„Nemáte tuhle úchylku v rodině?“

„Nevím, ale zeptám se.“

Dějepisář se už na nic neptal a zatroubil na polnici, což byl signál k rozdání papírů na písemku.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI