NETYPICKY NA KOLEČKOVÝCH BRUSLÍCH.

Jednoho dne jsem otevřel nástavec na skříni a z něho vypadla velká krabice. Přímo mě trefila a já jsem se poroučel otřesen na koberec. Když se mi vše v hlavě srovnalo, tak  krabice zcela upoutala mou pozornost. Byla zabalena ve vánočním papíře. Bylo hned jasné, že jde o nějaký zapomenutý dárek. A tak jsem krabici rozbalil. K mému překvapení se v krabici nalézaly kolečkové brusle.

„Safra, to byl dárek pro strejdu,“ pomyslel jsem si a vzpomněl si hned na svého strýce, který jezdil na všem, co mělo kola či kolečka a před časem odjel neznámo kam ve svém pojízdném domě. A protože mě kolečkové brusle zaujaly,  hned jsem se snažil je nazout. Šlo to ztuha, ale nakonec se to podařilo. Až pak mě došlo, že jsem si nechal na nohách pantofle. Nechtělo se mi zase vyzouvat a tak po zavázání tkaniček mně  brusle pevně seděly na nohou.

  První pokus o postavení se na ně skončil podjetím nohou a dopadnutím do peřin. V těch jsem se poněkud zamotal a můj další pokus o postavení se na brusle opět skončil pádem,  při kterém jsem zapadl do koše na prádlo. Díky peřinám v něm bylo dost těsno. Ale zdařilo se mi postavit se. Po několika dalších pádech jsem se vrávoravě držel na nohou. Vypadalo to nadějně, ale naražený koš na hlavě a v něm peřina, to mě komplikovalo pokus o rozjetí se na bruslích. Nakonec jsem se rozjel.

  Následná rána do dveří byla dost veliká, ale peřina v koši zafungovala jako airbeg. Hned poté jsem se snažil koše zbavit. Ten však na mé hlavě seděl jako přikován.

Uplynula dost dlouhá doba, než se mi podařilo dovrávorat do kuchyně a nahmatat nůž. Byla to fuška, vyříznout otvor v koši a pak udělat díru i v peřině. To se podařilo a konečně jsem viděl. Ač kuchyň nebyla moc velká,  nedalo mi to. Rozjezd byl dokonalý. Jízda už nikoli díky židli,  o kterou jsem klopýtl. A následné prolétnutí oknem i s ní na balkón zakončilo mou jízdu.

  Na balkóně jsem se zapletl do natažených pružin, které sloužily na věšení prádla. Ty se náhle natáhly. Uběhlo jen několik vteřin. Poté se mě zmocnil pocit vystřeleného projektilu. Ještě v letu jsem usedl na židli. Vzápětí se pode mnou mihlo parkoviště. Pak se do mého zorného úhlu dostala výkladní skříň. Vzápětí byla vysklená.

  Poté jsem svíral v rukách místo židle křičící postavu, která upravovala výlohu. Křičela dost nahlas, což nebylo zrovna moc příjemné.

„Nekřičte a koukejte, kam jedeme. Já přes vás blbě vidím,“ řekl jsem jí při projíždění mezi regály. V té rychlosti jsem postřehl velké množství vyděšených lidí. Netrvalo to dlouho a rozkřičená postava seděla v nákupním vozíku. Jeho rukojeť jsem držel a řítili jsme se směrem k pokladně.

„Nic jsem si v té rychlosti nestačil  nakoupit,“ sdělil jsem ženě v pokladně, která měla vytřeštěné oči. Po projetí kolem pokladny nákupní vozík jel vpravo a já zase vlevo. Snažil jsem se vyhýbat lidem. Slalom mezi nimi nebyl povedený a dost lidí nadávalo. Na omluvy pro rychlost nezbýval čas.

  Místem mého dopadu se stala otevřená popelnice na kolečkách. Nějaký muž, který se nad ní skláněl, se díky mému nárazu ocitl v jejím vnitřku a to spolu se mnou. Popelnice se dala do pohybu, protože stála na ulici, která se svažovala dolu.

„Pomóóóóc..únos!“ křičel muž, který měl naražený odpadkový koš na hlavě,  zatímco já měl stále na hlavě koš na prádlo i s peřinou. Auta jedoucí po ulici prudce brzdila a některá do sebe narazila. Naše jízda v popelnici skončila nárazem do novinového stánku. Noviny a časopisy se rozlétly všemi směry. Já po několika saltech dopadl na chodník a v ruce svíral několik novin. Hned jsem se začetl, ale sbíhající se lidé mi další čtení překazili a já jsem za okamžik prchal před velkým počtem naštvaných lidí.