Šla kolem...

Venku byla jasná a teplá noc, moře šumělo tisícem životů a měsíční světlo se lámalo o skály. Já seděl za jedním z oken v totálně zakouřený místnosti, připaloval si jednu cigaretu od druhý a poslouchal. Za oknem procházely (nevímkolikátý za tu noc už) další kroky, o kterejch jsem stoprocentně věděl, že nejsou Její. Ale ta vlezlá svinská Naděje mi nedovolovala lehnout si do postele a usnout a tak jsem kouřil a seděl v tý nekonečný noci a další cizí kroky se smály na krásu tý noci a z jejich rytmu byl cejtit alkohol a noc byla zatraceně dlouhá, moře vyschlo a jeho dno zapadalo listím Zániku a Měsíc bláznivě pulsoval na obloze jako srdce v předsmrtným strachu - úplněk, nov, úplněk, stah, exploze a čas už neměl význam a další a další kroky (cizí, tak cizí!) procházely kolem a já měl kámen na plicích a za oknem začal poletovat drobnej sníh a pak jsem uslyšel její, Její, JEJÍ KROKY, nedefinovatelnou směs sebejistoty a nerozhodnosti a srdce se rozbušilo a já zapomněl na Měsíc a ty kroky mi tloukly v hlavě v šíleným rytmu a já zahodil poslední cigaretu a zvednul hlavu a za oknem se mihla Její postava a možná někde hrály varhany a Ona byla tak zoufale blízko, že i krkavci v kredenci se začali zalykat vlastní zlobou a závistí, můj tep dosahoval rekordních hodnot a v okamžiku vyvrcholení (Teď !!!) zazněl ohlušující gong, kterej mi sebral dech a já stál s otevřenou pusou a krkavci se začali probírat k životu když utichly varhany, sněhový vločky se zastavily uprostřed cesty k zemi a v tomhle náhlým a šíleným tichu jenom klap - klap - klap, zvuk kroků slábnul a slábnul a já pochopil, že tohle je definitivní...

---