Smutek

/Pavlu Švarcovi za námět a Šafránkovi za skoro dvě štěpná léta /

-         Ty už jsi zase tady?! Proč za mnou pořád lezeš?

-         No ano, jsem to já. Patřím přece k tobě – ty mě nevidíš ráda?!

-         A proč bych měla vidět ráda Smutek? Navíc když tě vidím furt!

-         Možná že děláš chybu…

-         Chybu, jakou chybu…?

-         No smutek nemáš vidět, smutek máš procítit…užít si…zažít…

-         Dej pokoj, to už tě radši vidím, než prožívám…A taky – abych si tě pořádně užila, nesměl bys za mnou lozit furt. Jen semotamo, víš? Třeba…po láhvi tokaje vypité večer v horkém létě…

-         Už zase básníš – moc romantiky, děvče. Kde vezmeš tokaj, když nemáš ani na tramvaj, a kdy ho vypiješ, když nepiješ? Já za tebou musím chodit, mám to v popisu práce…

-         Nech toho…na tramvaj nemám…ale zase budu mít.

-         Tři dny budeš mít.

-         Ty nic nepotřebuješ, tobě se mluví, život je drahej, dluhy splácím…

-         Nemáš je dělat.

-         Už jsi zase otravný, dosáhneš toho, že přijde tvoje drahá sestřenice! Deprese!!!

-         Ne, deprese ne, ta mě kouše, ne, deprese ne, prosim, prosim, už budu hodnej…

-         A půjdeš pryč?

-         Nemůžu jít pryč, musím být s tebou…

-         Víš co je mi divný? Jak to stihneš, pořád být se mnou, když na světě je x miliard lidí, to nemáš práci jinde?

-         Svět vynech. Za prvé: jsem český smutek. A za druhý: každý člověk má svého osobního Smutka. Ty, blonďatá sousedka, inženýr, každý má svého Smutka.

-         No, sousedka asi moc ne, když se dala dohromady s mým inženýrem. A to stačilo, abych jen jednou nebyla doma…a hned ho zvala dál. Tak ta moc smutku nemá, ne?

-         Neboj, neboj, všechno přijde…

-         Určitě?

-         To ti garantuju – a bude smutnější než předtím.

-         A inženýr taky?

-         Za toho se zvlášť přimluvím…Ale že sis mě tenkrát procítila, když jsi je viděla spolu…?!!!To jsem měl šťastný den.

-         Tyješ z cizího neštěstí.

-         To je z podstaty věci, ne? Tenkrát sis mě prožila…

-         Hm, to jo, ale teď už tě spíš jen vidím. Řekni mi: proč se mi zdá, že vypadáš jako…

-         …barák? Jako bílý statek v polích?

-         Jo.

-         Triviální otázka: že se vůbec ptáš! Máš kde bydlet – nemáš. A kdes bydlet vždycky chtěla – v takovým domě. Proto tak vypadám.

-         A proč máš tak tmavý oči?

-         Myslel jsem, že jsi chytřejší: inženýr má přece takový!!! To jsou finty, viď, a to vymýšlím sám.

-         Úžasnej jsi. A nechceš mě už pro dnešek nechat být?

-         Co když mě dneska budeš potřebovat?

-         Že po tobě něco hodím! Co se zase stane?!

-         To říkáš jen tak, víš přece, že mnou všechno jen proletí – tuhle sis darmo rozbila vázu…

-         Tak co se stane? Co?

-         Nestane se nic, neboj.

-         Čestný?

-         Jo: čestný pionýrský – na mou duši, na psí kuši, na kočičí svědomí!!!

-         Rudnou ti uši.

-         No víš, když já bych chtěl být s tebou co nejvíc…Jsem s tebou tak málo…Chci být víc…Miluju tě-

-         ale ne, ne, nevykládej si to špatně:  žádný sex, tfuj, tfuj, tfuj. Každý Smutek miluje svýho soukromýho člověka…

-            Můj ty Smutku! Víš,  že to nemá naději, viď? Víš, že já tě milovat nebudu? Víš, že já můžu milovat kohokoliv -  Pavla, Vénu, Jardu…ale Smutek nebudu milovat nikdy?

-           Já vím, ale já tebe budu milovat až do smrti smrťoucí.

-         A co budeš dělat pak? Když ti umřu?

-          To budu chodit za tvými dětmi přece ….Ha-ha-ha …já jsem věděl, že dneska budeš má! Jen má!

-          Žádná Deprese…Smutek vyhrál…