Zvoní!

Zvoní! Zvoní. Na hodinu, na přestávku, na hodinu, na přestávku, na hodinu, ... Pořád dokola. Nezasvěcenému by se mohlo zdát každé zvonění stejné. Ale není to pravda! Zvonění se dělí podle oblíbenosti do několika druhů. Nejméně oblíbené zvonění zazní ráno v osm a potom celý den oznamuje začátek hodiny. Naopak na druhém konci stojí to, které vyučování o půl druhé ukončí. Bezkonkurenční postavení si v tomto směru vybudovalo zvonění v pátek odpoledne, které slibuje vysněné víkendové zážitky. A co zvonění na konci druhé nebo třetí hodiny? Takové zvonění má na žebříčku oblíbenosti vyhrazeno místo někde uprostřed. Jednou skoro nahoře, podruhé o pár stupínků níž. To podle situace. Zvonění-kamarád ukončí hodinu nečekaně rychle. Většinou to ale bývá v případech, kdy je látka zajímavá, nezkouší se nebo nehrozí písemka, takže to vůbec není potřeba. Horší je tzv. zvonění nepřítel. Přichází pomalu, neochotně, vychutnává si svou převahu a dává všem na vědomí, kdo je tady pánem. To se potom ve třídě šeptem ozývá otázka "Kolik ještě?" a nešťastníci, co si v ranním shonu zapomněli hodinky doma na stole, si pod lavicí významně klepou na zápěstí, aby se od spolužáků dozvěděli jedno číslo, které je zase o kousek přiblíží k vytoužené přestávce. Na lavicích nebo na okrajích sešitů (které jsou pro podobné případy pečlivě vyznačeny) se objevují záhadné sloupce čísel .......... 30,24,17,14,10,6,4,3,2,1,KONEČNĚ!!!!!!!!! Další hodina za námi a prázdniny jsou zase o něco blíž. Tak si netrpěliví jedinci krátí čekání a čím víc se zvonění blíží, tím jsou nedočkavější. Jediná situace, kdy si přejeme zvonění oddálit, nastává při písemce. Většinou to bývá nějaká důležitá čtvrtletka, kterou přináší profesor se slovy: "Se zvoněním sbíráme." Taky bych neměla zapomenout na ...... Jé, zvoní! Je to zvláštní, ale za celých čtyřicetpět minut, co přemýšlím o zvonění, jsem si vůbec nevzpomněla na otázku: "Za kolik?"

---