Ještěrka

Ještěrka

Loni v létě, když jsem se dovolenkovala se svou nejlepší kamarádkou Luckou a jejíma dětičkama Terezkou a Liduškou na jejich chalupě, jsem se seznámila s jednou místní ještěrkou. Byla to ještěrka obecná. Jeden den jsem na ní natrefila v kamenné chodbě, když jsem si to štrádovala na sluníčko mimořádně předních vchodem místo zadním a na schodech jsem jí tam potkala.

Jsem holka zvídavá a tak jsem se jala ještěřičku zevrubně studovat. Pomalu jsem se naklonila, abych na ní co nejlépe viděla. Ještěrka zachovala stoický klid a neprchla do nejbližší škvíry se schovat. To mne povzbudilo. Tak jsem tak nesměle vedle ní seděla a povídala si s ní, jak se má a co dělá. Ještěrka blahosklonně strpěla mou přítomnost a dál si tam dělala svou ještěrčí práci. Jak tam tak sedím, najednou přiběhla malá Liduška a hned za ní starší Terezka.

Povídám jim: "Holky mám tu ještěrku. Ale musíte být tiše a opatrné, abyste ji nevyplašily." Mrňata se kolem mne shlukla a zpovzdálí taky sledovala svou první ještěrku. Terezka za chvíli fňukala, že jí to už nebaví a jestli by ještěrku nemohla dostat do ruky, aby jí mohla lépe prozkoumat. "Kdepak to nepůjde, ještěrka je divoká a neochočená a lidí se bojí a chytat ji surově proti její vůli ji přece nebudeme," odvětila jsem.

Terezka tedy vyběhla ven za maminkou hrát si na písek. Liduška je povahy klidnější a zádumčivější a tak tam se mnou poseděla trochu déle než taky běžela za svou sestřičkou za dětskými radovánkami, které pro ně jejich neúnavná maminka vymýšlela. Já zůstávám věrná své ještěrce. Jak tam tak sedím, říkám si: "Mohla bych se jí pokusit trochu ochočit, aby mi vlezla sama do ruky a já si jí mohla lépe prohlédnout ze všech stran a podrbat jí na zádíčkách."

Jak jsem na to pomyslela, hned jsem se ujala toho nevděčného úkolu. Nejdřív jsem k ní napřáhla ruku a čekala, jak zareaguje. Nemrskla ocasem a nezmizela ve spáře omítky. Dobré znamení pro mne. Lehounce jsem se jí dotkla jedním prstem. I to jí nevadilo. Pokusila jsem se jí pošimrat prstem pod bradičkou, jen po mne hodila očkem jako že dobrý, nic se neděje. Tak jsem jí nastavila dlaň a trpělivě čekala, až se mi do ní sama přestěhuje.

Nevím, jestli ještěrka těch několik minut jen váhala nebo se osmělovala, ale má zarputilost s jakou jsem u ní seděla už nejméně půl hodiny ji asi přesvědčila, že to s ní myslím dobře a že se s ní chci jen trochu pokamarádit. Byla to slavnostní chvíle, když ještěrka konečně vykročila k nabídnuté dlaní a vylezla si na ní. Vítězoslavně jsem ještěrku odnesla k pískovišti, abych jí ukázala zblízka i Lucce.

Lucka se jen podezřívavě zeptala, jestli jsem ji chytila a ať jí okamžitě vrátím, kde jsem jí vzala. Zaujala jsem obranný postoj a prohlásila: "Ne, tuhle ještěrku jsem nechytila. Ta mi dobrovolně vlezla do dlaně a chce se tu se mnou chvíli procházet." Prťata zajásala a hned se ke mně vrhla, že si ještěrku prohlédnou v pořádném světle a ne jen v šeru chodby.

Musela jsem je krotit, aby ještěrku smrtelně nevyděsily. Holky si daly říct a lehce nakukovaly do mé dlaně, kde na ně kulila očka ještěřička. Terezka hned, jestli si jí smí pohladit. Dovolila jsem jí to, ale jen jedním prstem. Zvládla to na jedničku a tak i malá Liduška to chtěla vyzkoušet a i ona obstála v téhle zkoušce jemnosti a opatrnosti. Pak mne Lucka vyhnala i ještěrkou pryč nebo se jí děvčata z toho zvířátka zjeví.

Tož jsme šly na přední plácek, kde jsme měly klid. Pak jsem ještěrku pouštěla do trávy, jestli už nechce jít domů. Nechtěla, ještě několikrát se mi sama vrátila do ruky. Pak už byl oběd a já musela jít jíst. Co s ještěrkou? Tak jsem jí odnesla do chodby, kde jsem jí našla. Ještěrka chvíli zaváhala, jestli je konec audience nebo ne. Když jsem tam smutně stála a nenastavovala už jí svou dlaň k další družbě, mrskla ocáskem a zmizela ve škvíře.

Lucka na mne nabručeně volala, jestli okamžitě nepůjdu jíst, že mi to vystydne a ona mi to ohřívat znova nebude. Já jsem však ještě rychle vyběhla před chalupu a tam na zdi byla moje ještěrka, jak jsem předpokládala. Mířila si to po dřevěném obložení chalupy domů, přesto tam jakoby na mne čekala, aby mi mohla ukázat, kde bydlí. Ještě jsem jí na chvilku vzala do dlaně, naposledy podrbala na zádíčkách a vrátila na její cestičku. Na rohu sjela rychle do trávy a od té doby jsem jí už nikdy neviděla.