Mince

Mince

Psal. Na laciném psacím stroji popisoval jednu stránku za druhou a pak je rovnal na hromádku na stole. Psaní mu nedělalo problémy, ale to neznamenalo, že by ho někdo mohl považovat za dobrého spisovatele. I když, možná se i pár takových našlo mezi těmi, kteří si kupovali sešity, ve kterých vycházely jeho detektivní povídky. Snad někdo namítne, že v takových časopisech začínalo mnoho velkých spisovatelů, ale Pavlovi Lasákovi bylo už přes padesát a dobře věděl, že tam taky skončí.

                Psal docela mechanicky, už posté rozehrával závěrečnou scénu mezi detektivem a hlavním zloduchem. Ta scéna se příliš neměnila, jen se obměňovala jména a prostředí. Nakonec hlavní padouch skonal, udolán třemi výstřely do hlavy se už konečně znovu nezvedl, unesená dívka padla detektivovi do náruče a všichni byli šťastní.

                Dostal chuť na cigaretu. V kapsách už žádné neměl, ani v celém bytě ne, ale vždycky jednu nosil v peněžence, bylo to jeho „cígo poslední záchrany“.

                Vzal peněženku ze stolu. Byla to velmi stará, oprýskaná peněženka, Pavel ji měl od doby kdy byl ještě chlapec a nikdy nenašel dost sil na to ji vyhodit a koupit si novou.

                Nahlédl do ní a zjistil, že jeho „cígo poslední záchrany“ je pryč. Vzpomněl si, že ho vykouřil už včera. Rozčílil se a nedbaje na její úctyhodné staří praštil s peněženkou o zem. Vtom se zarazil. Ozval se totiž zvuk cinkotu mincí a Pavel před chvílí s nevolí zaznamenal, že už žádné mince nemá.

                Sebral peněženku z podlahy a začal ji prohledávat. Za chvíli našel to, co hledal – v jedné kapse nahmatal pod látkou cosi tvrdého. Neváhal a látku roztrhl kapesním nožíkem. Do dlaně mu vypadly dvě mince. Zvláštní mince. Nikdy si za ně totiž nikdo nic nekoupil, protože to byly mince z jakési dětské hry, která se vyráběla za první republiky.

                Pavel si povzdechl, protože ho náhle zaplavily vzpomínky.

Kvílivý zvuk sirén. Ohlašovaly další nálet, v tomto týdnu už třetí. Sirény se ozvaly pozdě. Zuřila prudká bouře a nedržely se hlídky, protože nikoho nenapadlo, že by v takovém počasí mohli zaútočit. Ale je to napadlo.

                Lidé v panice utíkali do krytů a Pavel běžel za nimi.V jednu chvíli ho málem porazilo jediné auto, které projíždělo ulicí. Pavel taktak uskočil a přitom letmo zahlédl uvnitř auta muže v uniformách SS. Ve tvářích měli strach. Bojí se vlastních lidí, pomyslel si Pavel s úšklebkem.

                Ozval se hrom, příšerně hlasitý zvuk, který vyvolával pocit, že se sama nebesa řítí, aby zakryla to peklo pod sebou.

                Některé domy už hořely a bortily se do sebe. Pavel cítil jak ho panika zcela pohlcuje. Nestihl se dostat do krytu. Ale nebyl sám, před ním běžela dívka. Jeho paniku na chvíli přehlušil vztek, když si uvědomil, kdo to je. ,,Galásková,“  pošeptal si pro sebe.

                Galáskovi bydleli v jejich ulici o dva domy dál, ale na rozdíl od Lasákových zřídkakdy stáli frontu s přídělovými lístky a měli doma vždycky dost chleba, másla i masa a ani se to příliš nesnažili zakrývat. Ani neměli důvod, starý Galásek byl s obersturbmanfürherem Schneiderem jedna ruka.

                Galáskovi měli dceru Kláru, kterou Pavel spolu se všemi dětmi z ulice z duše nesnášel. Když se oni doma prali o kousek chleba, ona si ten svůj mazala marmeládou, o které už Pavel ani nevěděl jak chutná. A jak se vždycky nesla po ulici, jako by jí to tam všechno patřilo!

                Těsně před tím, než začala bouřka chvíli nato nálet, ji Pavel viděl, jak jde po ulici tím svým vycházkovým krokem a pohazuje si s nějakými mincemi. To už byl vrchol! Pavel jen stěží ovládl touhu k ní přiskočit a jednu jí ubalit, i když to byla holka a hlavně Galáskova dcera.

                Teď doběhla v panice ke dveřím a v panice křičela: ,,Pomoc, pusťte mě dovnitř! Prosím!!!“ Zvonila při tom na zvonek, z nějakého důvodu ho nedržela, ale zazvonila jednou, podruhé, potřetí a byla by jistě zmáčkla zvonek znovu, kdyby někde poblíž nedopadla bomba.

                Ulicí otřásla mohutná tlaková vlna. Pavel ležel na zemi a rukama si zakrýval uši, ale přesto slyšel Klářin křik a tříštění skla, jak se v celé ulici vysypala okna. Když se všechno trochu uklidnilo, Pavel, kterému se nic nestalo, zvedl hlavu. Do tváře mu vletěl cár papíru s nápisem MOBILIZACE, bůhví odkud se tam vzal.

                Pak uviděl Kláru. Ležela na zemi v nepřirozené poloze, celá zkroucená. Z úst jí vytékal pramínek krve. Pavel k ní přistoupil a uviděl, že něco svírá ve ztuhlé pěsti. Násilím jí rozevřel prsty a na dlažbu s cinkotem dopadly dvě mince. Mince z dětské hry, za které si nikdo nikdy nic nekoupil.

                Pavel si je tehdy schoval, snad doufal, že mu přinesou štěstí. Nepřinesly.