Honzo, jak se cítíš?

Letěl jsem poprvé s rogalem Rašovku. Stále si pamatuji ten krásný poslední dubnový den. Večer na mírném větru se můj instruktor poprvé odhodlal k tomu, abych ji letěl. Ta boule ve výšce přes 800 metrů na ještědském svahu nad Libercem byla tehdy bájnou hranicí mezi těmi, co už umí a mohou, a těmi, kteří ¨čumí ¨ dole a z malého kopečku zvaného Vlčetín koukají toužebně nahoru.

                Ten krásný den ohňů, kdy se pálejí čarodějnice, byl poset tisíci komínů stoupajícího kouře od Českého Dubu až po okraj Ralského vojenského prostoru. Rozběhl jsem se a letěl. Nádherný a statečný pocit jsem nestačil vychutnat, ale přesto ta krása dubnového večera se stovkami ohňů mi navždy zůstala.

                Hrdý a nesmírně sebevědomý jsem odjel k Lounům na kopec Raná k provedení pilotních zkoušek doprovázen bratry Tuzarovými, kteří svým vzhledem (oba přes 120 kilo a vousy) připomínali spíše Buda Spencera v dobách největší slávy nebo favorizované soutěžící ze Slavností piva. Nutno však říci, že výkonem v pivu jsem se jim vždy snažil konkurovat. Večer před pilotními zkouškami jsme zapadli do Ponorky, hospody to vyhlášené, kde jsme v bujarém veselí s hospodskou Mícou prováděli předletovou přípravu. Můj vztah k Míce byl vždy vřelý, mimo jiné i pro způsob, jakým mi předávala pivo: své velké poprsí rozložila kolem mé hlavy, čímž mi ucpala uši a jakoby zdálky se ozývalo: Co si ještě přeješ, milánku? Toho večera jsme si přáli lavor s vodou. Míca, která byla vždy pro každou legraci, umyvadlo plné vody přinesla. Na dotaz, co si pánové přejí dále, pánové odpověděli, chceme tě vykoupat. Prosím, odvětila Míca. Nato ji kluci uchopili a posadili do umyvadla.

                V podroušené náladě jsem spal jen pár hodin a pak přišla chvíle pilotních zkoušek. Nic lepšího si instruktor nevymyslel, než že povídá: Honzo, ty tady jediný máš Rašovku, tak uděláš první start. Samozřejmě s hrdostí jedničky jsem se odhodlal, že jim to teda odlítnu. Už když jsem nesl kluzák nahoru, cítil jsem nejen piva, ale i nedobré podmínky a pocit, že směr větru pro rychlý start není. Ale přesto.

                Spirála smrti, jak se mezi rogalisty říká, když kluzák nemá správnou rychlost, vyklouzne do výšky a pak se prudce obrátí k zemi, vykonala své. Ale člověk je prostě už takový, bojuje, bojuje o to nejcennější a to je život. V té chvilce, kdy jsem jen pro sebe stačil říci ¨je to v prdeli¨  byla rychlejší myšlenka na džudo pád. Rukou a nohou jsem se snažil plácnout o zem dřív než tělem. Ležel jsem tam. Oči mi stále dobíhaly ve směru pádu. Přiběhl nějaký člověk, říkali, že je to doktor. Nehejbej se a vyplázni na mě jazyk. Vyplázl jsem. Roztáhni pusu podle mě. Udělal na mě strojený úsměv. Já na něho. Hejbni pravou rukou, levou atd. Ve chvilce se objevili bratři Tuzarové s nosítky a pečlivě mě na ně ukládali. Borec, který měl ukázat ostatním, jak se to dělá, opouštěl kopec v poloze vleže. Chvilku mě nechali osudu a potom přišla nějaká krásná víla s dekami a povídá: Upadáte do šoku, musíte mít teplo. Jenom tak mezi řečí prohodila: Měl byste jít do nemocnice nechat se vyšetřit, ten, co vás prohlížel, je doktor z porodnice. Nevěděl jsem v tu chvíli, zda jsem se znovu narodil a jsem rozumu mdlého, či dokáži rozeznat polohu své situace.

                Do mého rozjímání se ozvalo hlučné volání: Nosítka, nosítka!!! Loudavým pohybem se ke mně blížily dvě obrovité postavy bratrů Tuzarových. Ty, Honzo, začal nesměle Zdenek coby starší a zkušenější z obou. Jak se cítíš? No, kluci, už je to lepší, odpověděl jsem. Lepší, povídá Jirka. Aniž jsem se stačil ohradit, zdvihli mě i s nosítky do výše svých rukou, zamumlali ¨tam je ještě jeden a ty se tady vál효, obrátili nosítka
o devadesát stupňů, nechali mě spadnout na zem a utíkali pro dalšího.

                Do nemocnice jsme tedy jeli dva, kromě mě ještě Franta, který sice nezdemoloval rogalo jako já, ale dopadl daleko hůře. Při přistání proběhl stojícím kluzákem a vyvrátil si rameno. Sanitka plná hekajících jedinců se odebrala na chirurgii do Loun, kde místní ošetřující projevovali při spatření nápisu ¨Klub závěsného létání¨ nevšední radost. Při rentgenování jsem obdržel několik dobrých rad, například že mám chodit na ryby, ale radši nechoďte, vy byste se asi utopil. Protože mi náhodou nic nezjistili, odebral jsem se za ostatními na chirurgii. Z pootevřené místnosti se ozývalo:  Kdyby alespoň dnes pršelo, aby tady nebyl takový nával, zatracený rogalisti. Byl jsem rád, že jsem odtamtud vypadl. Vrátili jsme se pod kopec. Řekl jsem instruktorovi, že jsem OK. Povídá, jdi to nahlásit zdravotníkovi.

                Loudavým krokem jsem vyhledal zdravotníka, tedy gynekologa, na něhož jsem ráno vyplazoval jazyk a povídám: Doktore, tak jsem málem skončil u bratra na stole. Nechápavě se na mě podíval a povídá: Kde?
Na mramorovém stole mého bratra, který je primářem patologie v Klatovech, odvětil jsem.

                Chvíli se na mě díval, pak si zakryl rukama tvář, sedl si na bobek a zpod jeho dlaní se ozývalo: Ty vole blbej, ty vole blbej, ty vole blbej...