Deset minut na chatu dvě

Přijela jsem za kamarádkou Irmou do Plaňan. Byla jsem pozvaná a ohlášená a tak mě opravdu naštvalo, když mi její manžel řekl, že odjela ke tchýni na Moravu a on že je sám doma. Vypila jsem kafe a chystala jsem se odjet.

„Nejezdi nikam“ řekl Béďa, „kamarád se dneska loučí se svobodou a jedeme chlastat do Kouřimi na nějakej koncert, tak pojeď se mnou.“

„To se mi teda vůbec nechce“ řikám já „pojedu domu a basta!“

Béďa se mezitim oblík a jak jsem řekla „basta“ otevřel šuplík, vyndal krabičku kondomů a jakoby nic si je strčil do kapsy. V hlavě se mi roztočil kolotoč. Když je jeho žena pryč, nač jsou mu kondomy? On jede na chlastačku a bere si kondomy, znamená to, že počítá se sexem??? Já myslela, že to je věrný manželství! Tak to ne, chlapče, to nejde, jedu s tebou a dám na tebe hezky pozor!

„Béďo, ale je skoro deset hodin, jak je to daleko? A kdy se vrátíme domu?“

„Deset minut vlakem a deset minut od vlaku. A spát se bude tam na nějaký chatě.“            

Jo, tak na chatě, chytám se toho, tak jo, brouku, já ti ty tvoje nekalý choutky překazim.

„Dobře, jedu teda s tebou.“

Okamžitě jsme vyrazili k vlaku, protože cesta na nádraží trvala asi čtvrt hodiny a vlak jel za pět minut. Stihli jsme ho a celou cestu jsme si zpívali „Troubit na trumpety by se nám líbilooooooooo“

Vystoupili jsme v Kouřimi a vydali jsme se do kopce cestou k lesu. Béďa plkal hovadiny a kde je nějakej koncert, kdo tam má hrát, co to je za akci, to mi neřekl. V životě jsem před tim v Kouřimi nebyla a tak, poměrů a terénu neznalá, šlapala jsem hezky vedle něj a zpívala: „Máme se rádi, nemáme se rádi, budem se mít rádi, nebudem se mít rádi…“

Když jsme vstoupili do lesa, byla už tma. Povim vám, po tmě v lese se docela bojim, fakt. Už jsem nějak neměla chuť zpívat a jen jsem se rozhlížela okolo, jestli odněkud nevyběhne divočák, tygr, krokodýl, nebo bubák. Baterku jsme neměli, na co, měli jsme kondomy. Navíc se cesta nějak zúžila, asi na třicet centimetrů, vpravo krpál nahoru, vlevo krpál dolu. Lepila jsem se k pravý straně a šourala jsem se neuvěřitelnou rychlostí. Když Béďa nevydržel a vzal mě za ruku, že půjdeme rychleji, vytrhla jsem se mu po pár krocích a vyděšeně jsem se zase přilepila ke krpálu. Když jsme takhle šli asi hodinu (hodinky jsme neměli, zato jsme měli kondomy), už jsem skoro brečela. Béďa se zastavil a přikládal si dlaně k uším a točil se dokola a ptal se mě: „Slyšíš něco? Slyšíš tu muziku?“ Tak jsem se zastavila, točila jsem se dokola, přikládala jsem dlaně k uším a řikala jsem: „Teda neslyšim nic!“ Načež Béďa zaměřil trychtýř jednim směrem: „Hele, támhle se mi zdá, že slyšim bubny!“ Já neslyšela žádný bubny, zato ve mně rostla panika. „Béďo, víš, kde to je?“ „Ne, nikdy jsem tady nebyl.“ Odpověděl s naprostým klidem. Sedla jsem si na zem a rozbrečela jsem se. „Já tady zustanu, já už nikam nejdu, budu tady spát, jestli si myslíš, že se teď budu vracet, tak to se pleteš! Budu tady do rána a ráno se vrátim domu a nenávidim tě a všecko to povim Irmě!!!!!“

„Prosim tě, neblázni. Koncert už asi skončil, to nevadí, najdeme tu chatu, neboj, já vim, kudy se tam jde, fakt.“

A tak jsem se zvedla ze země a pokračovala v cestě. Naštěstí jsme za chvilku vyšli z lesa a cesta pokračovala přes pole, což bylo příjemnější. Přesto jsem Béďu dál ze srdce nenáviděla, byla jsem nasraná, unavená, špinavá a pokousaná od jánevimčehovšeho. Když jsme šli po té polní cestě další hodinu (hodinky jsme neměli), měla jsem toho zase dost. Sedla jsem si na mez (nevim, jestli to byla mez, vlastně nevim, co to je mez, ale dobře to zní, líp, než, že jsem si sedla do ovsa) a sundala jsem si lodičky (fakt jsem nebyla připravená na noční třicetikilometrovej pochod). Zjistila jsem, že mám asi tři puchejře a rozhodla jsem se jít dál bosa. Béďa mě ubezpečil, že už to musí bejt fakt jenom kousek a já jsem děsně důvěřivej člověk, každýmu na všecko naletim. A tak jsme šli a šli a šli až jsme došli k chatový osadě. Stálo tam v řadě asi deset chatek a ve všech se svítilo. Béďa bez váhání namířil k tý třetí v řadě, že se zeptá. V tý chvíli mi došlo to, co se vzápětí potvrdilo. Zaklepal na dveře a z chatky se ozval tenký hlásek kůzlátka: „Beďulko, seš to ty?“ No jasně! A já mu na ten špek skočila! V zápětí se dveře otevřely a Irma skočila Béďovi okolo krku, v ruce nedopitou lahev griotky. Za chvíli jsme seděli venku na schodech a smáli jsme se všichni jako střelený. Mně spadl kámen ze srdce, že Béďa nemá zahybací úmysly, taky jsem byla ráda, že nejsme nikde u cizích lidí, ale že jsem u svý nejlepší kamarádky a tak jsem se ani nezlobila, když se Irma divila, proč jsme šli lesem a jakto, že nám to tak dlouho trvalo.  Irma byla šťastná, že jsme přišli, protože se tam sama s dětma děsně bála. Béďa se smál nejvíc, on se strašně rád směje svejm vtipům. Po tý lesní cestě jsem pak šla nesčetněkrát, ve dne a byla to příjemná a velmi široká cesta.

Nikdy  se mi nepodařilo to Béďovi oplatit, zato jemu se podařilo ještě párkrát mě takhle napálit. A já mu za to děkuju.