Měsíc

 Seděla na verandě malého domku, který patřil jejim rodičům.

Vlasy měla kaštanově hnědé, dlouhé až k pasu a konečky mírně

vlnité jako vlnky klidného moře. Zpívala si nějakou písníčku, co

znala z dětských let, ale v duchu myslela na Franka. Jak dlouho

už se vlastně znali? Muselo to být někdy když byla hodně malá,

protože Frank bydlel jen chvíli rychlé chůze odtud a pamatuje si,

 že když jí bylo tak 5 let, hrávala si s ním. Teď už je ale dospělá

skoro dvacetiletá dívka a s Frankem chodí už dva roky. Hrozně

moc ho miluje on je vždy tak milý a hodný. Také časem poznala, že Frank je i upřimný a má jí rád z celého srdce. Už myslela na to, jak večer

zase budou spolu sedět pod stromem na okraji lesíku, kde ho

vždycky čekávala. Už si představovala, jak se drží za ruce a

prochází se teplou letní nocí když v tom jí z myšlenek vytrhl hlas.

 „Jaenie,“ volala na ní její matka z domu. Jeanie došla do kuchyně

 a viděla matku jak myje kopu nádobí od oběda. „Pojď

drahoušku pomůžeš mi s nádobím, tvůj otec by se zlobil, kdyby

tě viděl jen sedět a odpočívat.“ Zatímco Jeanie utírala obrovský

černý hrnec, hlavou jí prolétla myšlenka, že matka ač má 45 let,

vypadá velmi mladě a krásně. Měla stejně dlouhé vlasy jako

Jeanie, jenže při práci si je sepla v jeden velký a těžký cop.

„Jestlipak víš Jeanie, že jdeme dneska s tvým otcem navštívit

rodinu Morrisonových?“ „Jsme pozvaní na večeři a

pravděpodobně se zdržíme dlouho do noci, snad se tu nebudeš

sama bát?“ V tom přišel do kuchyně otec. Vlasy černé jako

havraní peří, oči vlídné dobrácké a klidné a pod špičatým nosem

se honosil hustý dobře udržovaný knír. „Proč by se měla bát?“

„Vždyť už není malá holka a navíc v domě není nic čeho by se

naše slečínka mohla leknout.“ Prošel kolem July a lehce jí

plesknul po zadku. Vzal si noviny a jako vždy se s nimi uvelebil

v obroském houpacím křesle, které kdysi zdědil po svém otci.

Jeanie se už nemohla dočkat večera. Bylo jí vhod, že rodiče

půjdou dnes večer pryč, bude si moct přivést Franka domů a v 

posteli zažijí neuvěřitelné chvíle. Odpoledne se nesnesitelně

vleklo. Jeanie vyšla ven před dům, který se nacházel skoro u

lesa. Ze strany od jihu, ležela malá vesnička, kterou přetínal

lesík. Pak dále vesnice pokračovala  asi ještě deseti domy. A

právě v jednom z nich bydlel se svou rodinou Frank. Frank se

za Jeanie mohl dostat buďto silnicí, která sice obcházela lesík,

jenže byla jednou tak dlouhá, jako vychozená pěšinka lesem.

Vždy chodil lesem, jen když nastalo období dešťů, byl nucen

chodit delší cestou po kdysi asfaltové silnici, dnes již jen zbytky

asfaltu zasypaných štěrkem. Jeanie ucítila z kuchyně vůni kávy a

čerstvě upečených koláčů. Živě si dokázala představit obrázek,

 který se odehrává uvnitř domu. Otec sedí ve velkém houpacím

křesle, čte v novinách a míchá si při tom již několikrát

zamíchanou kávu a matka si prohlíží některý z módních časopisů

 a přemýšlí jak by ještě vylepšila svůj už tak skvělý zevnějšek. I

přestože by se zdálo, že odpoledne je strašně pohodové, Jeanie

se zdálo když seděla venku na lavičce že něco není v pořádku.

Nedokázala říct přesně co, ale s určitostí věděla že se něco děje.

 Bylo uplné bezvětří, ale Jeanie by mohla přísahat, že z lesa

zavanul studený vánek. Úplně jí naskočila husí kůže navzdor

tomu, že venku bylo nesnesitelné horko. Seděla ve stínu a

připadlo jí, jako by stín byl živý. Jako by se roztahoval stále do

větší šířky a pohlcoval všechno živé kolem sebe. Ani les jí

nepřipadal normální. Promlouval k ní hlasem, kterému Jeanie

ani trošku nerozuměla, nemohla ani s určitostí říct, zda to slova

jsou. Snad se jí to jen zdálo. To mám z toho vedra pomyslela si

a šla radši k rodičům do domu. Když vcházela do dveří,

zastavila se, protože slyšela hovor z kuchyně. „Myslíš Tome, že

jí opravdu můžeme nechat doma celý večer samotnou?“ „Ale no

tak July, přece se musí někdy osamostatnit a…“ „Já vím Tome.“

 skočila mu do řeči July, „Ale dneska mám prostě takový divný

pocit, že bychom jí neměly nechávat samotnou, že bychom měli

 raději zůstat doma.“ Tom přišel k ní a objal jí svýma dlouhýma

rukama. Přitiskl si jí k tělu a něžně jí dával polibky. „Neboj July,

všechno  dobře dopadne, jen máš prostě takový divný pocit.

Víš přece, že dnes to bude poprvé, kdy jí necháváme doma

samotnou.“ Cítila se v jeho náruči bezpečně a jeho slova jí

uklidnili. Jeanie vstoupila do kuchyně, aniž by dala najevo, že

celý rozhovor slyšela. Otec odešel cosi kutit do kůlny za

domem a matka s Jeanie šly na zahrádku trhat plevel. Nemluvily

spolu, ale ve vzduchu stále Jeanie cítila něco tajemného, něco

hrozného a výstražného. Nastal večer. Otec byl oblečený v 

tmavomodrém obleku, který dostal loni na vánoce a hrozně mu

slušel. Matka na sobě měla také nové šaty, ke kterým si připla

nádhernou brož, kterou kdysi našla na půdě, když tam uklízela.

„Měli bychom už jít“, poznamenal otec a netrpělivě postával u

dveří. Matka ještě u zrcadla v koupelně dodělávala poslední

kosmetické úpravy. Vyšla z koupelny ještě mladší a krásnější

než se zdála kdy být. Pohlédla na Jeanie jako by jí viděla

naposled, trpce se pousmála a řekla:“Jeanie večeři máš v troubě,

 snad se ti nic zlého nestane, prosím buď na sebe opatrná a

pokud budeš venku tak se vrať před setměním.“ „Ano

 maminko moje, zlatá neboj se o mě, jsem už velká, vždyť mi

bude skoro dvacet.“ „Já vím drahoušku,“ řekla matka a vytočila

 se z kuchyně na podpadku. „Už jdu Tome.“ zavolala na Toma,

který už neměl trpělivost stát ve dveřích a čekat. Ještě naposled

se otočila na Jeanie. Měla smutné oči. Jeanie jí zamávala a

matka zmizela za dveřmi. Tak konečně jsem jednou sama,

pomyslela si. Teď bylo skoro sedm a na Franka měla čekat až

v děvet. To už bude tma, napadlo jí. Ale nečekala tak na něj

poprvé a rozhodně nebyla z těch lidí, kteří by měly z něčeho

strach, jen jí to připadlo divné a do toho to dnešní odpoledne,

které nebylo jako ty ostatní. Bylo nasycené podivnou energií.

Jako když při bouřce lítají blesky a vzduch je přímo nabytý

elektřinou. Protože měla dvě hodiny čas, sedla si do křesla a

znenadání usnula. Zdálo se jí, že stojí na louce  a všude kolem

ní jsou obživlé mrtvoly, kterým odpadává z těla shnilé maso a

cáry svrsklé kůže. Ty zombie se požiraly navzájem a najednou

si všimly jí. Vrhly se na ní, tlamy otevřené dokořán, ale naštěstí

v tu chvíli se s výkřikem probudila. Byla spocená a třásla se po

celém těle. Někdy měla ošklivé sny, ale tohle se jí ještě nikdy

nestalo. Bylo po osmé, když se probudila z toho děsného snu.

Šla do koupelny připravit se na setkaní s jejím milovaným

Frankem. Oblékla si krátkou džínsovou sukni, která ji jen vší

vůli zakrývala pozadí. K tomu upnuté tričko, aby zdůraznila tvar

 už tak krásných ňader. Trochu rtěnky a make – upu a byla

hotová. Večeři, kterou jí matka před odchodem nachystala,

našla v troubě. Moc toho nesnědla, protože jako každá holka v 

jejich letech si chtěla  udržet perfektní štíhlou postavu, stejně

jako její kamarádka Alice, která jedla jen samé zdravé věci s 

malým obsahem kalorií. Bylo půl devaté a venku už byla skoro

tma. Jeanie se rozhodla, že už může na Franka jít počkat na

okraj lesa. Vyšla z domu a za pět minut byla u lesa. Cestou se

dvakrát ohlédla, protože měla takový divný pocit, že jí někdo

sleduje. Opravdu jí sledovaly oči zla, temnoty, hrůzy, ale moc

dobře si dávaly pozor, aby nebyly spatřeny. Sedla si pod strom

a tiše si zpívala. Podívala se na nebe a všimla si, že krvavý měsíc,

 který svítil, už není vidět, ale přitom neviděla žádné mraky.

Nepřemýšlela nad tím, ani jí to nepřišlo divné. Z lesa zavanul

studený vánek a jako zlý sen se obtočil kolem Jeanie. Zachvěla

se zimou. Zdálo se jí, že něco slyší. Pod stromem, kde seděla,

jako by se něco hýbalo. Otočila hlavu po směru zvuku a strnula

 hrůzou. Ze země u stromu, kde seděla něco lezlo. Půdu protrhlo

 něco obrovského, černého a chlupatého na konci s drápy.

Jeanie instinktivně vstala a chtěla utéct, jenže její zvědavost jí

přikázala zůstat stát a dívat se, co se z celé věci vyklube. To

něco se stále soukalo na povrch. Už to nemělo jednu končetinu

ale aspoň šest a hlavu. Proboha ta hlava! Byla témeř lidská.

Jenže jednou tak velká, žádné oči, jen důlky, místo vlasů plno

červů a hnusných velkých pavouků. Celé to působilo něco

mezi obrovskou housenkou a divným pavoukem. Jeanie chtěla

vykřiknout hrůzou, ale ten výkřik jí zůstal v hrdle. Teď, už

hysterickýma očima viděla tu pekelnou strašnou nestvůru v celé

její hnusné podobě. Přála si utéct, být co nejdál odsud, chtěla

být u Franka v bezpečí, bože, kde je tak dlouho. Její nohy byli

ztuhlé hrůzou, nemohla se pohnout, srdce měla v žaludku, oči

plné slz. Pořádně ani neviděla, že ta obludná věc přišla, nebo se

spíš připlazila k ní a drápem jí sekla přes hrudník až dolů k 

rozkroku. Rána byla tak velká, že se jí otevřelo celé břicho, z 

kterého se začali sunout střeva. Obluda otevřela tlamu, z které

byl cíti pach, hniloba a ještě něco smrtelného a začala střeva,

které vylézali z Jeanie s chutí požírat. Vydávala přitom strašné

zvuky. Ve chvíli, kdy obluda začala požírat Jeanie samotnou a

rvala jí ruku, která už visela jen na kloubu a Jeanie vypadala jako

 hadrová panenka, vyšel z lesa Frank. Zůstal civět na to divadlo. „Bože Jeanie!“ Vykřikl, ale v odpověď mu přišlo jen zachrochtání té

chlupaté obludy, která zrovna dojídala Jeanien žaludek. Frank si

najednou všiml, že hlava kdysi Jeanie se začala podezřele

nafukovat jako fotbalový míč. Už byla úplně kulatá, když v tom

vystřelily oči z důlků a obrovskou rychlostí letěly někam do lesa.

Pak Frank uviděl na její hlavě červené potůčky krve. Potom

neviděl nic, protože do očí mu vletěly části mozku z právě

prasklé Jeanieniny hlavy. Chvějící se rukou si otřel oči a zjistil,

že jeho šaty jsou plné mozkové hmoty. Věděl, že musí utéct,

jinak by si obluda pochutnala na něm. Jeanie už nemohl pomoct.

 Běžel. Běžel jako smyslu zbavený a aniž by si to uvědomil,

běžel lesem. Už si přál být doma za zamčenými dveřmi. V hlavě

se mu pořád dokola promítal obrázek pukající hlavy a obludy,

která s velkou chutí požírala Jeanieny vnitřnosti. Ještě pět minut

a bude doma. Ještě chvíli a bude v bezpečí. Už skoro vybíhal

ven z lesa, v mysli mu proběhla myšlenka že má vyhráno, ale v 

tom uviděl něco, co ho donutilo zastavit. Sotva popadal dech a

mohl se soustředit na čtyři oči, které svítili ve tmě. Zprvu viděl

jen oči, ale když se stvoření přiblízilo všiml si také, že to má dvě

hlavy. Dalo by se to přirovnat k velkému psu, až na ty dvě hlavy.

 Frank na nic nečekal, otočil se a vydal se stejným směrem

odkud teď přiběhl. Utíkal jak nejrychleji mohl, ale cítil jak se

ta příšera přibližuje, už cítil její horký dech a pak zakopl o

kořen stromu a svalil se na zem. To už příšera byla u něho.

Jedna hlava si Franka prohlížela, ale ta druhá víc nenasytná už

chtěla žrádlo. Neměla člověka už několik let. Rychle se přitočila

k Frankově krku a kousla. Byly to silné čelisti, tak silné že po

tom kousnutí se oddělila Frankova hlava od těla a jako by nic

se odkutálela stranou. To už i druhá hlava, která ucítila pach

čerstvé horké krve se dala do práce. Obě hlavy Franka roztrhali

 na malé kousky a většinu z něho sežrali. Kdyby někdo stál

opodál, mohl by vidět jak jedna hlava požírá ještě tlukoucí srdce

 a další hlava ohryzává Frankovu nohu a nechává jen bilé holé

kosti. Tak z Franka zůstala jen hlava, ale na té si brzy pochutnaly

 obrovští mravenci společně s masožravými pavouky, kteří se

vzaly jakoby odnikud.

                    „Byl to krásný večer nemyslíš July?“ „Ano Tome

nádherný, krásně jsme se bavili“. „Ta Helena umí vyprávět

 krásné strašidelné historky až jsem měla skoro strach jít domů

takhle potmě.“ „Myslíš, že Jeanie už spí?“ „To nevím miláčku,

ale bát se o ní opravdu nemusíš a navíc za chvíli jsme doma.“

Pomalou a nejistou chůzí došli ke svému domu. Dveře byli

 zamklé, tak použili pro vstup klíč. Matka plná znepokojení a

vnitřního neklidu hned šla do pokoje Jeanie přesvědčit se, zda

její sladká dcera už spí. Když otevřela dveře a rozsvítila zjistila

že pokoj je prázdný.  „Ach Tome! Tome! Pokoj je prázdný“

křičela July napůl hystericky. Když seběhla dolů objala Toma a

to jí dodalo trošku klidu. „Jen klid July půjdu se podívat k lesíku,

 víš přece, že se tam Jeanie schází s Frankem“ „Jen tady prosím

chvíli zůstaň a buď klidná nemůže být daleko.“ „Ne Tome

nezůstanu tady sama půjdu s tebou, musíme Jeanie najít.“

„Jeanie naše drahá dceruško snad jsi v pořádku.“ „OK Tome

radši zůstanu doma a počkám kdyby se Jeanie náhodou vrátila.“

„ Tom šel tedy k lesíku hledat Jeanie. Ale netušil, co ho čeká.

Noc už začinala být chladná a měsíc, který jasně svítil se

neukázal. Všechna opilost z Toma vyprchala v okamžiku, kdy

uviděl něco, co se někdy mohlo podobat člověku. Nejprve si

myslel, že to co vidí je jen pouhá iluze, jen klam, ale bylo to moc

skutečné než aby to mohl být sen. „Proboha Jeanie!“ „Neee!“

Tom viděl jen rozházené kousky kostí se zbytky masa a pak si

také všiml očí, které se odkutálely ke stromu. Odvrátil se a

obrátil obsah žaludku dnem vzhůru. Pospíchal. Cítil něco

nebezpečného a nechtělo se mu už dál nechávat July

samotnou doma. Jen doufal že bude v pořádku. V duchu

přemýšlel, co řekne July o tom co viděl. Ne! Prostě jí to nemohl

jen tak říct. Bože ona je tak citlivá. Už se blížil k domu, když si

všiml, že dveře jsou otevřené. Snad ho už July netrpělivě

očekává pomyslel si a přidal do kroku. Ale ušel sotva pár metrů

a zblízké jabloně viděl viset něco, co vypadalo jako lidské nohy.

Šel blíž, ale jen velmi obezřetně nechtěl se stát obětí noci. Už

viděl že to opravdu jsou nohy. Nebyly na nich žádné boty.

Podíval se pomalu nahoru v očekávání co uvidí. Nebyl to pěkný

 pohled. Jeho žena July byla na stromě visela za sřeva, která jí

vyletěla z rozpáraného břicha. Tom tam jen stál a zíral. V tom na

něj spadlo několik kapek krve ze stromu. To ho probralo.

Uvědomil si co se stalo. Během jednoho večera přišel o rodinu a

ještě takovým příšerným způsobem. Rychle se rozběhl domů.

Vběhl do kuchyně, vzal největší nuž, který našel a bodl si ho do

srdce. Pomalu klesl na kolena a pak se úplně zhroutil.

                        Nastalo ticho. Hluboké nerušené ticho, jen v 

dalce šuměl les a jeho listy si povídaly příběhy časů dávno

zapomenutých. A nad tou opuštěnou krajinou znovu vyšel jasný

měsíc aby svítil na cestu do onoho malého lesíka….