Bojím se

Bojím se

Bojím se. Sedím u stolu a bojím se. Zase je noc. Bože ať už to peklo skončí. Vím, že příjdou. Jednou si pro mě určitě příjdou. Jsou všude kolem. Už skoro měsíc odolávám. Možná o mě ještě ani neví. Nechodím ven. Tam venku to číhá za každým rohem. Nevíte, kdo z lidí je infikovaný. Musíte si dávat pozor před každým. Chodím do obchdu pozdě v noci. Výkladní skříň je vybitá, obchod už dávno nefunguje. Beru jen suché potraviny. Snad ještě vydržím. Můžou přijít každou chvíli. Nikomu nesmím otevřít. Elektrika už týden není v provozu. Na stole mám danou svíčku. Zavřel jsem okenice. Velké nebezpečí číhá za těmi okny, musím být opatrný. Shodil jsem už skoro dvacet kilo.Jím jen málo, protože není jisté, jak dlouho ještě budu moct chodit pro potraviny do obchodu. Je mi zima, nemám čím topit. Všechno dřevo už jsem spálil, ale i kdybych nějaké měl, nemohl bych si topit, protože na sebe nemůžu upozornit kouřem. Oni neví, že je tady ještě jeden normální člověk. Pozor! Něco slyším. Někdo se blíží k mému domu. Ježišimaria snad na mě nepřišli. Schovám se do skříně. Tam mě snad nenajdou. Zaklepání. Znovu. Mám strach jít otevřít. Ale co když je to ještě normální člověk jako já? Co mám dělat? Překonávám strach a jdu ke dveřím. „Kdo je tam?“ „Tady Dennis Kunkel, otevřete prosím“ „Dennis, neznám, odkud jste?“ „ Jsem z Loweru, prosím pusťte mě dovnitř venku je hrozná zima a prší“ Zdá se, že je opravdu normální. Ale co když je to past? Je to tak hrozně dlouho co tady byl normální člověk. Další zaklepání. „Dobrá pustím vás, jen si skočím pro klíče.“ Klíče mám dobře schované ale ještě si pamatuji kde. Jenže třeba už nevím jak se vlastně jmenuji. Nikomu jsem své jméno neříkal už dlouhé roky. Ani jsem s nikým dlouho nemluvil. Div, že ještě umím mluvit. Jdu ke dveřím a pomalu strkám klíč do zámku. Snad dělám dobře. Stál tam zmoklý v klobouku. „Tak pojďte dál, prosím, ale rychle není bezpečné otevírat v tuhle dobu“ „Dobrý večer, děkuji za pozvání.“ Teprve teď jsem si ho mohl prohlédnout ve světle svíčky. Byl to malý, trošku tlustý mužík s kulatým unaveným obličejem, který prozrazoval dlouhé putování. Jeho široké mokré kalhoty měl přilehlé ke stehnům. Kabát z kůže, těžko říct zda pravé. Vypadalo to, že muž, ač mírně tlustý, má hodně velké svaly a jeho tělo se dokáže pohybovat rychle a svižně. Z jeho pohybů, když si ukládal klobouk na věšák byla znát sebejistota a také ostražitost. „Mohu se zeptat na vaše jméno?“Zeptal se cizinec. „Ano samozřejmě, víte pane, už ani nevím jak se vlastně jmenuji, ale jestli vás to hodně zajímá tak se mohu podívat do průkazu“ „Ne, ne promiňte to je zbytečné, jak se ale mohlo stát, že jste zapoměl své jméno? Nevím jestli tomu cizinci mám věřit natolik, abych mu mohl říct svůj příběh. Abych se přiznal, líbí se mi, jenže se mohu mýlit. Jestli je opravdu člověk, tak je vše v pořádku, ale pokud ten, kdo přišel, není člověk a já mu řeknu, že ještě nejsem nakažený, tak je to moje smrt. Ale co stejně už jsem hodně starý a na mém životě už dávno nezáleží. „Víte, řekl bych vám příběh který je pravdivý, ale nevím jestli tomu vůbec budete věřit.“ „Zatím si sedněte a napijte se mé Whisky, protože nic jiného vám dát nemůžu.“ „Elektriku nemám a topit také není čím, takže musíte prominout, že mé pohoštění, je tak skromné“ „Ale jistě, nic se neděje, rád si poslechnu váš příběh a jestli je pravdivý nebo ne, to posoudím, až jej uslyším“, řekl cizinec. Dobrá, chce po mě abych vykládal, ale první se musím zeptat já jeho, abych poznal jestli je opravdu tím, čím se zdá být. „Pane Kunkele ještě než začnu vyprávět, rád bych se vás zeptal na pár věcí, mohu – li?“ „Oh, jistě, samozřejmě, jen se ptejte na co chcete, rád vám odpovím na všechny vaše otázky a prosím říkejte mi Dennisi.“ „Děkuji vám Dennisi, řekl jste, že pocházíte z Loweru, to je velké město, mě by zajímalo, co děláte tady, v tomhle zapadákově v Boridge.?“ „ Rád vám to vysvětlím.“ „Jak již tedy víte, pocházím z Loweru, což je skoro tři sta mil odsud. Jsem obchodník, prodávám malou přenosnou elektroniku. Když jsem dnes ráno vyjížděl z domu, pršelo a obloha byla celá zatažená. Měl jsem namířeno do Quinalu a pak ještě do Fainghoutu.  Když jsem dojel do Quinalu, bylo něco kolem poledne. Firmu, kterou jsem měl navštívit, jsem našel za chvíli a pak jsem se vydal na cestu do Fainghoutu. Jenže cesta do toho malého města byla velmi špatně značená a já zabloudil. Jel jsem po třicaté osmé státní silnici, která pak znenadání končila a přeměnila se v mnohem užší obecní silnici. Všude samá pole, bláto a déšť. Cestou jsem nepotkal ani jedno auto. Bylo mi to hrozně divné, protože je středa, normální pracovní den. Také domy, které jsem cestou minul, byli opustěné a jakoby prázdné. Je to velmi opustěný kraj. Chudáci lidé, kteří zde musí bydlet. Pak už se začalo stmívat a já pořád nemohl najít tu správnou cestu do Fainghoutu. Potom jsem přijel na rozcestí, ale nikde žádný ukazatel, nikde žádný člověk, kterého bych se mohl zeptat na cestu. Byl jsem hrozně unavený, tak jsem si myslel, že bych si mohl chvíli odpočinout. Zajel jsem na kraj cesty a rozhodl se na chvíli si zdřímnout. Zdálo se mi, že se i se svým autem propadám hluboko do země. Všude kolem mě byla hlína a podivné zvuky. Myslím, že jsem nespal dlouho. Zbudil jsem se spocený. Když jsem se ale podíval z okna, viděl jsem skrz černou tmu, že se krajina kolem mě zmněnila. Nevím jak je to možné, ale přísahal bych, že během té doby, co jsem spal, někdo předělal krajinu. Přibyly stromy a v dálce jsem viděl nějaké domy. Zkoušel jsem, jestli jsem se už opravdu probudil a jestli to není jen sen, ale opravdu jsem už dávno nespal. Byla to tvrdá realita. Neměl jsem sílu řídit auto, tak jsem vystoupil, zamkl jsem a i přes strašný liják, jsem se vydal na cestu. Šel jsem asi hodinu a pořád jako bych stál na místě. Krajina se vůbec neměnila. Domy se přibližovaly jen pomaloučku. Když už jsem myslel, že jsem se dostal do nějakého divného prostoru, kde se zastavil čas nebo něco podobného, uviděl jsem ceduli s nápisem Boridge. Cedule byla hodně stará a nápis na ní byl v noci skoro nečitelný. Nikdy jsem o tomto městěčku neslyšel. To jsem se dostal do pěkného zapadákova, pomyslel jsem si. Už jsem minul první domy. Překvapilo mě, že i když už byla tma, v domech se nesvítilo a ani z jednoho komína nevycházel žádný kouř. Dostal jsem z toho putování obrovský hlad a taky už jsem byl celý mokrý. Tak bloudím a hledám nějakou hospodu, kde bych dostal horký grog, nebo aspoň kávu. Pouliční lampy nesvítily, ale přesto se mi podařilo najít hospodu. Aspoň nápis nad dveřmi to tak nazýval. Bylo otevřeno, tak jsem vešel dovnitř. Nikde se ale nesvítilo, tak jsem našel vypínač a pokusil se rozsvítit. Nic se nestalo. Pořád jen ta tma. Mé oči už si přivykly té tmě a já viděl, že tady už hodně dlouho nikdo nebyl. Barový pult byl zaprášený a ve sklenicích na poličce za barem bylo dopůlky prachu. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Pak mi někdo poklepal na rameno. Lekl jsem se a prudce se otočil. Stál tam nějaký tvor, který možná dřív mohl být člověk. Měl krvavou tvář a ruce měl kostnaté potažené jen kůží. Oči podlité krví, žádné zuby, holá lebka, žádná známka po nějakých vlasech. Z úst mu vycházel obrovský pach. „Vypadněte odsud, dokud máte ještě čas.“ Řekl ten hrozný tvor, kdysi možná člověk. Chtěl jsem ustoupit dozadu, aby na mě nemohl sáhnout, ale najednou zmizel. Byl pryč. Nedokážu si vysvětlit, jak mohl tak náhle zmizet. Z čela se mi řinul studený pot. Vypadl jsem z hospody a běžel k nejbližšímu domu a zaklepal na dveře. Nikdo se mi neozval, ani nikdo nepřišel otevřít. Tak jsem to zkoušel dům od domu, až vy jste mi otevřel. Prosím pane, můžete mi říct, co se tady vůbec děje?“ „Pane Dennisi musím vás varovat.“ „Nacházíte se opravdu na podivném místě a musíte si dávat pozor na každého. Ten tvor, ktzerého jste potkal, byl kdysi člověk, ale pak se stala ta strašná věc a spousta lidí z tohoto městečka se proměnila v netvory. Nevím kdo ještě zůstal člověkem, nechodím ven a s nikým se nestýkám.“ „Ach bože, to je strašné a co se tu stalo?“ Dennis vstal a začal nervózně chodit po kuchyni. Už jsem se rozhodl, řeknu mu úplně všechno o tom, jak jsem přišel o svou rodinu, o své přátele. „Věřím vám pane Denissi. Doufám, že až vyslechnete můj příběh, nebudete mne považovat za starého blázna. Mám tottiž důkaz, kterým mohu své výprávění potvrdit. Ale myslím, že mi budete věřit, poté, co jste viděl v hospodě na vlastní oči, jaké přízraky se tady pohybují“ Budu vám věřit každé slovo, jen už prosím vyprávejte, rád bych věděl, co má tohle všechno na svědomí“ „Tak tedy“, začal jsem svůj příběh. „Před dvěma lety bylo ještě všechno v pořádku. Bydlel jsem tu se svou manželkou a dvěma dětmi. Žili jsme si celkem spokojeně i na zdejší chudé poměry. Víte, chudoba už tady byla od nepaměti a nijak nám to ani moc nevadí. Na podzim se v našem městečku stala podivná věc. Někdo z místích našel na louce za kostelem u fotbalového hřiště podivný kámen, z kterého vycházel kouř. Nebyl to nijak velký kouř, spíš jen tak tenký, že byl sotva viditelný a když zafoukal vítr nebylo po kouři ani památky. Na kámen se přišlo podívat skoro celé městečko, ale nikdo nedokázal říct, kde se tu ten kámen vzal. Máme tady velmi učeného člověka, který má doma malou laboratoř. Vzal ten kámen na zkoumání do své laboratoře a my byli zvědaví co zjistí. Týden jsme o panu Smithovi nic neslyšely. Po nekonečném týdnu čekání a napětí nás všechny obvolal telefonem ať, příjdeme do klubovny, kde jsme se scházeli při oslavách a taky na vánoce. Přišli skoro všichni. Já jsem byl tehdy nemocen, tak jsem zůstal doma, abych rýmou nenakazil ostatní. Moje žena Lucy a děti Ralph a Lisa šli do klubovny aby zjistili, co je kámen zač. Když se vrátili, vyprávěli mi o tom, co říkal pan Smith a taky jeho divné chování. Prý ten kámen pochází z jiné planety a ten kouř, který z něho vychází je pro člověka velmi nebezpečný, ale pan Smith nedokázal říct, čím je tak nebezpečný a jak na člověka může působit. Moje maželka mi také vyprávěla, že pan Smith se od té doby, co zkoumal ten kámen hodně zmněnil. V očích měl prý takové divné světlo a na hlavě mu ubylo vlasů. Od toho setkání v klubovně se začaly dít šílené věci. Lidé přestali vycházet z domu.. Brzy po té nám přestalo fungovat telefonní spojení. Byli jsme u sousedů, chtěli jsme vědět, jestli také jim nefunguje telefon. Když jsem tam zvonil, přišel mi otevřít můj dlouholetý přítel Jonathan. Teda aspoň dříve to byl on. Ve dvěřích stál tvor nepodobný člověku. Byla to jen kostra obalená kůží na hodně místech popraskaná a vysušená. Když otevřel ústa aby, promluvil všiml jsem si, že Jonathan už nemá ani zuby. V ústech se mu objevil obrovský hadí jazyk a místo slov zasyčel. Poté na mě skočil. Sotva jsem stihl uhnout. Nečekal jsem něco takového od svého dlouholetého přítele. Běžel jsem rychle domů a v běhu jsem se ohlídl, jestli mě Jonathan nesleduje. Nikde jsem ho neviděl. Už jsem byl před svým domem a u dveří jsem viděl stát postavu. Myslel jsem si, že je to Lucy ale mělo to moc málo vlasů na Lucy. Byl to Jonathan. Stál tam opřený o dveře a šklebil se na mě. Jeho tvář byla ještě víc k nepoznání, než když jsem ho viděl v jeho domě. Nemohl jsem pochopit, jak se mohl dostat do mého domu, když byl ještě před chvíli doma. To ale nebylo hlavní. Chtěl jsem zachránit svou rodinu, protože jsem měl zlé tušení, že Jonathan právě vyšel ze dveří našeho domu. Měl jsem obrovský strach, když jsem došel až k Jonathanovi. Ten se na mě podíval a pak si rukou protrhl kůži na břichu a za chvíli držel v ruce ještě tlukoucí srdce. Pak se snažil usmát a celé srdce si strčil do úst a polkl. Čekal jsem, že hned umře, ale to Jonathana ani nenapadlo. Stál jsem tam jako opařený a díval jsem se na to nechutné divadlo. Pak mě napadlo, že můžu zkusit obejít náš dům z druhé strany a dostat se do domu zadním vchodem. Počkal jsem na chvíli, kdy se Jonathan zrovna nedíval a rychle jsem se dal na útěk kolem svého domu. Zadní dveře byly sice zavřené, ale měl jsem klíč. Rychle jsem v běhl do obývacího pokoje. To co jsem uviděl, se dá jen těžko popsat. Myslel jsem, že snad ani nejsem na tého planetě. V pokoji se na mě šklebila tři hnusná mostra. Poznal jsem v nich manželku a své dvě děti ale už jen máloco je připomínalo. Musel jsem zachovat zdravý rozum a chladnou hlavu. Rychle jsem přešel do mé malé dílničky a vzal jsem si motorovou pilu. Nastartoval jsem jí a takhle vybavený jsem přišel do obýváku. Stále tam stály tři šklebící se bytosti. To, co dříve bylo mou manželkou po mě vrhlo nenávistný pohled a začalo se po mě sápat. Se slzami v očích jsem roztočil pilu a přepůlil tu bestii v půli. Nelidsky zařvala a sesypala se na zem. Jenže ještě nebyla mrtvá. Půlka, která měla nohy se začala pohybovat směrem ke mně. Musel jsem zase řezat. Místo krve se ale řinul zelený sliz, který propaloval koberec a nesnesitelně smrděl. Poté se na mě vrhli zbylé dvě nelidské ohavné příšery. Byla to hotová jatka. Pilou jsem se oháněl po všem živém, co se na mě pokoušelo sápat. Řval jsem. Ne vzteky, ale bolestí, protože jsem zabíjel své děti. Vím, že už to nebyly mé děli, ale přesto to byl strašný pocit. Když bylo po všem, sesypal jsem se na zem a brečel jsem, strašně moc jsem brečel. Po zemi se vávely rozřezané končetiny, hlavy a rozpárané vnitřnosti. Všude kam dostříknul sliz od těch bestií se udělala spálená díra. Motorovou pilu jsem měl stále položenou vedle sebe. Napadlo mě, jestli Jonathan stále stojí ve dveřích. Přešel jsem do vedléjšího pokoje a podíval se z okna. Nikoho jsem už ale neviděl. Tak zase zmizel. Motorovou pilu jsem měl u sebe a to mě asi zachránilo život, protože když jsem se otáčel od okna slyšel jsem podívné mlasknutí. Otočil jsem se a uviděl Jonathana jak se olízl tím svým hnusným hadím jazykem a otevírá tlamu jako nenasitný lev. Znovu nastala jatka. Bránil jsem se útočícímu Jonathanovi a když po mě vztáhl ruku hned jsem mu jí uřezal. Zařval tak hrozně, že jsem myslel, že mi prasknou ušní bubínky. Snažil se mě dostat tou svou hnusnou tlamou, tak jsem mu uřezal hlavu a rychle jsem odešel stranou, protože jsem nechtěl, aby mě zasáhl sliz, který bude stříkat z krku bez hlavy. Když bylo po všem, musel jsem si uvařit hodně siílné kafe. Chtěl jsem volat policii, ale telefon nefungoval a jít někam k sousedům to jsem zavrhl, protože jsem tušil, že všichni, kteří se byli dívat na kámen, se promněnily v tyhle krvelačné obludy. Vzal jsem si z dílny pracovní rukavice a naházel jsem zbytky mé rodiny a mého přítele do pytle a ten jsem odnesl do sklepa. Od té doby se sice odtud ozývají divné zvuky, ale nikdo by mě tam živého nedostal, abych se šel podívat,co se tam děje. Od té doby, co se to stalo, nikam radši nechodím. Jen někdy v noci do obchodu na potraviny, jinak bych už dávno umřel hlady. Opravdu nevím, co se všechno stalo za tu dobu, co jsem nebyl venku, ale mám špatný pocit že nic dobrého. Říkáte, že už ani hospoda nefunguje, tak to ve městě už nezůstal nikdo normální. Nevím, co budu teď dělat. Už to takhle přežívám nějakou dobu, ale bojím se, že na mě příjdou.“ Dennis vypadal jako spařené kuře. Vypadalo to, že ho můj příběh hodně vzal. Nedivím se mu, vždyť tolik krve a zabíjení. Kdyby chtěl vidět důkazy, tak ho zavedu do sklepa. Sám bych tam nikdy nešel ale vypadá, že Dennis má pro strach uděláno. Na jeho tváři bylo poznat že horečnatě přemýšlí. Snad ho nenapadne jít odsud, teď, když už je skoro světlo. Byla by to naše smrt.  „Pomohu vám pane, musíme se odtud dostat.“ „Stále ještě mám auto, je to asi hodina chůze odtud, vypadneme teď hned.“ „Ne pane Dennisi, ještě nemůžeme jít, už se skoro rozednívá a nebylo by rozumné chodit v tuto dobu ven.“ „Oni jsou opravdu všude a dostaly by nás, to mi věřte.“ On si orpavdu myslí, že bychom prošli jen tak. Dennis neví, že jsou nejen hnusní a lační po krvi, ale také velice integentní a hlídají si svá místa před nezvanými návštěvníky. Oni totiž ví, že jakmile se sem někdo dostane a zjistí, co se tu stalo a pak se mu podaří utéct, tak ten někdo podá zprávu v nejbližším městě a jim nastanou problémy. Myslím, že o Dennisovy ví, vdyť se mu jeden z nich ukázal i v hospodě. Nevěřím, že by se nám podařilo vyváznout, ale můžeme to zkusit. Ale až bude zase noc. Teď nezbývá jen sedět a čekat. Bože ten čas tak pomalu plyne. „Jistě máte pravdu pane…“ Skočil jsem mu do řeči. „Říkejte mi Ray, prosím Dennisi.“ Sice to není mé pravé jméno ale bůh ví, jak jsem se jmenoval. Podal mi ruku.“Budou znás spojenci a utečeme jim Rayi“ „Ale máte pravdu, lépe než utíkat za denního světla bude noc.“ Tak jsme jen tak seděli já a můj nový přítel Dennis. Podařilo se nám dokonce chvíli nemyslet na tu hrůzu kolem a hráli jsme karty. Z posledních zásob jsem ještě přžichystal jídlo pro nás oba. Ale kdybychom dneska v noci nechystali útěk, tak bych musel znovu do obchodu na potraviny a přiznám se, že poslední dobou se mi to tam přestávalo líbit. Jako by mě něco sledovalo. Ještě že tu je Den… „Rayi slyšel jste ten rámus?“ „Kde proboha?“ Rychle schováme se do skříně.“ Dennis i na svou tloušťku zareagoval okamžitě a byl dřív v úkrytu než já. Šramot vycházel z komína. Ach bože, tak přece na nás přišli, pomyslel jsem si. Hluk v komíně sílil a něco se prodíralo rourou až k nám dolů. „Dennisi vidíte tam něco?“ Zeptal jsem se jen šeptem. „Ne, zatím nic nevidím, ale mám hrozný strach“ Už se něco pohlo. Bylo to černé čtyřnohé. To jsem si oddychl. Byla to jen kočka. Oba jsme vylezli ze svých úkrytů a začali se hlasitě smát. Tak už jsem se nesmál hodně dlouho. Ze smíchu nás probral šramot ze sklepa. Dveře jsem sice zamknul ale radši jsem si šel opět pro svou motorovou pilu. Problém byl v tom, že jsem už v ní měl málo paliva a další benzín už nebyl. Dennis se na mě podíval celkem nepokojně a otázal se: „Co je zase tohle Rayi?“ Nebyl jsem mu schopný dát rozumnou odpověď. „Nevím, co to může být, ale musíme být opatrní.“ Naštěstí hluk ze sklepa utichl a tak jsme se dál věnovali kartám a popíjení už druhé láhve Whisky. Konečně nastala noc. Mé hodinky ukazovaly půl dvanácté, ale opravdu nevím jestli šli přesně. Rádio ani televize už nefungovaly. Neexistovalo žádné spojení s okolním světem. Jedinou naší záchranou se mohlo stát Dennisovo auto. Snad tam dorazíme včas a nikým nepozorováni. Na cestu jsem vzal jen ty nejdůležitější věci mezi nimi nechyběla motorová pila a nůž pro Dennise v případě útoku těch bestií, co se tu všude kolem nás pohybují. Opatrně jsem otevřel dveře a malou škvírkou vykoukl ven. Zdálo se, že vše je v klidu a vzduch je čistý. „Jdeme.“ Řekl jsem. Dali jsme se na cestu. Městečko se zdálo být opravdu opustěné. Cestou jsme se nemuseli před nikým ukrývat. Už jsme byli kousek za ceduli Boridge. Sbohem, pomyslel jsem si. V tomto městečku jsem strávil celý život. Byl to hrozný pocit, utéct ze svého rodného města. Cestou jsme nemluvili. Každý měl své myšlenky a nebylo ani třeba slov. Už jsme šli více jak hodinu, když jsem v dálce uviděl nějaký objekt na silnici. „Není to vaše auto Dennisi?“ „Ach ano, támhle u silnice, to je moje auto..“ „Vidíte říkal jsem vám, že se nám podaří v pořádku dojít až sem. Teď už nám nehrozí žádné nebezpečí. Nasedneme do auta a vypadneme odsud.“ Bylo na něm znát, že má opravdovou radost, já jsem měl popravdě ještě trošku obavy, ale nálada prudce stoupala do chvíle než… „Bože ne, tohle nemůže být pravda vidíte to co já Rayi?“ Viděl jsem to samé co můj přítel. Auto bylo rozmláceno na šrot. Kola nikde, promáčklá střecha, motor se válel pohozený vedle utržených dveří v poli. „Nevím dennisi co si  o tom mám myslet. Jisté je, že budeme muset jít pěšky.“ „Asi máte pravdu Rayi, nic jiného nám nezbývá. A nakonec je lepší přijít o auto, než o život.“ Touto větou jako by to Dennis zakřikl.Když jsem odvrátil pohled od auta a rozhlídl se kolem, zjistil jsem, že jsme obklopení tak třiceti až padesáti bestiemi z města. „Vidíte Dennisi, přišli si pro nás, celou dobu o nás věděli, sledovaly nás.    

„ Budeme bojovat“, křičel neohroženě Dennis. „Rayi nastartujte pilu a dejte mi ten nůž.“ Hlouček bestií se kolem nás nebezpečně stahoval. Nastartoval jsem pilu, ale ta jen zachroptrěla a zmkla. Zkusil jsem to znovu a zase. Je to marné došel nám benzín, jsme mrtví. „Dennisi už nemáme benzín, nenastartuju to.“ Řval jsem v panické hrůze. Dennis mi už však odpovědět nemohl, protože byl právě trhán asi deseti bestiemi. Trocha krve z Dennisovi krční tepny zasáhla i mě. Už jsem to ale nevnímal. Snažil jsem se najít skulinku, kterou bych proklouzl. Nebyla tam…

     CRRRR… začal zvonit budík. Díky bohu, že jsem se probral z toho hrozného snu. Manželka a děti klidně spaly na svých postelích.