Potřebuji člověka

Protože ta minulá povídka se moc neujala, tak zkuste kouknout na tuhle. Jednak je kratší (ne zas moc krátká :-))) ale hlavně vydařenější.

"Můj člověk bude zuřit," problesklo mi procesorem, když mé zrakové senzory uviděly tu spoušť. Jak se mi to jen mohlo stát? Umiňoval jsem si přece, že budu opatrný. Snad to zavinil zkrat v řídícím systému anebo to způsobil pokles napětí v ovladači servopohonu. Hlavní computer ví. Teď už je pozdě. Rudá kaluž inkoustu se rozlévá po sněhobílém koberci a vytváří skvrnu groteskního tvaru. Je to moje vina, to jsem to vyvedl. Jak jen to vysvětlím člověkovi. Ten koberec je jeho pýcha, vždycky mě nabádal, abych si při jeho údržbě dával obzvlášť záležet. Teď už ho nikdo nevyčistí. Člověk bude zuřit a možná, že mě dá i rozmontovat! Až jsem se té myšlenky ulekl. To přeci neudělá, po tolika letech věrné služby, namlouval jsem si. Ale jak pak by to neudělal, to už se stalo jinačím pašákům a už i za menší prohřešky. Já jsem jen obyčejný uklízecí robot a zničil jsem člověkův nejoblíbenější koberec. Určitě mě dá rozmontovat! To je hrůza! Moje součástky použijí na složitější stroje. Pokusil jsem se odhadnout, kde která část mé konstrukce skončí. Pak mě ale napadla hrozná věc - co když jsem už vyběhlý typ a dají mě rovnou do šrotu. Br, to je hrozná představa. To se nesmí stát. Z holého zoufalství jsem se pokoušel skvrnu vyčistit. Vyzkoušel jsem na ní všechny své programy. Marně. Skvrna byla stále na svém místě. Měl jsem pocit, že se mi posmívá. Zdálo se mi, že tou svou zářivě rudou barvou na mě pokřikuje: "Mě se ti vyčistit nepodaří. Půjdeš do šrotu, kiš kiš!" Buď už zticha, ty hloupá skvrno, chtělo se mi křičet, ale předem jsem si byl jist marností svého počínání. Proto jsem ji raději zkropil notnou dávkou čistidla a svou mechanickou rukou jsem ji znovu začal drhnout. Po chvíli jsem pochopil, že je to marné. Skvrnu vyčistit nedokážu. Musím vymyslet něco jiného. Ale co, jak mám něco kloudného vymyslet, když mé obvody k tomu nejsou uzpůsobeny. Jsem jen obyčejný uklízecí robot a ke své práci myšlení moc nepotřebuji. Budu se muset s někým poradit. Začal jsem bezcílně kroužit bytem. Kdo by mi tak mohl poradit? Jasně, že mě to nenapadlo dřív. Poradí mi počítač, je s člověkem jedna klávesnice a je mnohem chytřejší než já. Radostně jsem se vydal do člověkovy pracovny. Počítač seděl líně na stole a nejevil o mě zájem. "Poslouchej," začal jsem rozhovor ve strojovém kódu. "Co chceš," zeptal se povýšeně. Nebylo mu vhod, že se sním dává do řeči jen obyčejný uklízecí robot. "Víš, potřebuju pomoc." "Co za to ?" zeptal se dříve než jsem mu stihl vylíčit své trápení. "Nic nemám, ale polil jsem koberec inkoustem," začal jsem vysvětlovat. "To máš smůlu, za to půjdeš do šrotu," posmíval se mi. Pochopil jsem, že tady se rady nedočkám. Nechal jsem ho tedy být a odšoural jsem se pryč. Náfuka jeden. Až moc si začíná osvojovat člověčí manýry, budu si muset poradit sám. A já si poradím, i kdybych si měl zavařit vyrovnávací paměť i s procesorem, umiňoval jsem si. Náhle se mi na sběrnici vylouplo spásné řešení. Uteču pryč. Uteču pryč od svého člověka a nenechám ho, aby mě dal do šrotu. Ještě jsem sice neslyšel, že by se to někomu podařilo, ale já to dokážu. Jenže jak? Mé nadšení začalo pomalu opadávat. Vždyť nemám mobilní zdroj energie. Ale ten den jsem se překonával. Brzy jsem si věděl rady i s touto potíží. Pomůže mi údržbářský robot. Ten mě dokáže přepojit na mobilní zdroje a jistě to pro mě rád udělá. Jsem s ním totiž dost za dobře. Ale pro jistotu mu nepovím, na co to potřebuji. Údržbářského robota jsem našel brzy. Lebedil si v akumulátorovně a dobíjel si baterky z nabíječky. Mlsoun jeden. Jako by mu nestačil standardní dobíjecí režim. "Nazdar ouklido," zdravil mě hned, jak mě uviděl a přitom na mě vesele zablikal kontrolkami. "Co mi neseš?" "Potřeboval bych připojit k mobilnímu zdroji," přešel jsem bez okolků k jádru věci. "Na co to potřebuješ?" "Ale, chci zamést před domem a sám se připojit neumím," lhal jsem, až se mi z reproduktoru prášilo. Tato lež mu úplně stačila a bez dalších všetečných dotazů udělal, oč jsem ho žádal. "Jsou zdroje dostatečně nabité?" Zajímal jsem se. "Proč se ptáš? Vždyť budeš venku jenom chvíli," zbystřil pozornost údržbářský robot. "Ale to já jen tak, ze zvyku," vykrucoval jsem se ve snaze zakamuflovat své hloupé podřeknutí. Chvíli jsem bloumal bytem, abych si přivykl na mobilní zdroj. Pak jsem zamířil přímo ke dveřím. Když jsem opouštěl byt, zaplavila mě vlna smutku. Nežil jsem si tu špatně. Můj člověk se o mě dobře staral. Vždy jsem měl včas dobité zdroje a řádně namazaná ložiska. Ale s tím je teď konec. Musím pryč, jinak půjdu do šrotu. Vyjel jsem na chodník před domem a začal jsem zametat. Postupoval jsem k zastávce hromadné člověčí dopravy. Naivně jsem si myslel, že se mi podaří ujet autobusem. Na zastávce zastavilo vozidlo. Chtěl jsem do něj nastoupit, ale kontrolní robot mi zahradil cestu. Je zakázáno přepravovat roboty bez doprovodu jejich člověka. Vůz odjel a já zůstal na zastávce sám. Potřebuji člověka. Bez něho jsem hrozně nápadný. Ještě mě seberou strážní roboti a vrátí mě zpět. Pak by mě rozmontování neminulo. Navíc se bez člověka nemůžu dostat do autobusu, což je jediný prostředek, kterým se mohu dostat pryč. Stál jsem a rozhlížel jsem se po nějakém vhodném člověkovi. Měl jsem štěstí. Mé zrakové senzory brzy předaly zprávu procesoru, že je na blízku jeden člověk, který by se mi mohl hodit. Byl trochu podobný tomu mému. Stál na zastávce a vypadal zamyšleně. Proto si ani nevšiml, že jsem se k němu přiblížil. Když přijel autobus nastoupil jsem současně s ním. Kontrolní robot mi tentokrát nedělal nejmenší potíže. Hlupák! Vůbec nepoznal, že je to úplně cizí člověk a že o mně nemá nejmenší tušení. Cesta ubíhala bez problémů až do chvíle, kdy člověk vystoupil. To se mi vůbec nehodilo, proto jsem se rozhodl jet dál sám. Ale ten pitomec - kontrolní robot mě nešetrně vystrčil na ulici. Ještě na mě pokřikoval, že bych asi potřeboval vyresetovat systémy, když ani nevidím, že mi vystoupil člověk. Tak jsem byl zase na ulici. Musel jsem se ale dostat pryč z města, až teprve tam budu v bezpečí. Chtěl jsem se vydat vlastní cestou, ale pohled na strážného robota, který se objevil na rohu, mě přesvědčil, že bude bezpečnější držet se člověka. Ten byl stále ještě zamyšlen a vůbec si mě nevšímal. Bohužel šel hrozně rychle, takže jsem mu měl co stačit. Mé servomechanismy byly uzpůsobeny pro pohyb v bytě a na kobercích a ne abych takhle sprintoval po nerovné dlažbě. Smůla se mi lepila na konektory. Člověk náhle zahnul do jedné postranní ulice a zmizel ve velkém domě. Dovnitř jsem za ním nemohl. Musím si najít jiného. Ale kde? Ulice je prázdná, jsem tu nenápadný jako myš na tiskárně. V poslední chvíli jsem se stihl ukrýt v průjezdu, aby mě nezaregistrovala hlídka strážných robotů, která právě procházela kolem. V průjezdu jsem strávil další půlhodinu. Teprve pak jsem se odvážil vystrčit senzory. Vzduch byl čistý. Na hlavní třídu jsem se dostal v rekordním čase. Rychlí poštovní roboti by se tomu možná smáli, ale na obyčejného uklízecího robota to byl velmi slušný výkon. Na hlavní ulici se to hemžilo člověky i roboty. Procesor mi poskočil radostí, tady jistě nebude problém nalézt toho vhodného člověka a přidat se k němu. Hbitě jsem se přiřadil k chumlu spěchajících. Konečně jsem byl alespoň trochu nenápadný. Využil jsem toho a snažil jsem se odhadnout, který člověk jde pryč z města. Konečně jsem si jednoho vybral. Byl už starý a šel až srandovně pomalu, což se mi náramně hodilo. Potřeboval jsem na chvilku ulevit svým pohonům, které se za dnešní dopoledne opotřebovaly víc, než za celou dobu od výroby. Člověk se šoural ulicí a já si za ním pěkně lebedil. Bohužel jsme se pohybovali špatným směrem. Místo ven z města jsme se blížili k centru. Takhle se z města nikdy nedostanu, musím něco vymyslet. Dostat se tak na robotí transport, to by bylo něco. Jenže na něj musí mít každý robot příkaz k cestě. Zajímalo by mě, který byrokrat takhle hloupé nařízení vydal. Už je na čase, aby na to skočili ochránci robotích práv. Nevím, proč by si každý robot nemohl jezdit transportem jak se mu zlíbí. "Hej, robote, co tu děláš ?", vytrhl mě z úvah člověkův hlas. Všiml si, že jsem se na něho přilepil a začal mě od sebe odhánět, dědek jeden nepříjemná. Pro jistotu jsem ho nechal jít. Nechtěl jsem ho dráždit, ještě by na mě poštval strážné roboty a to jsem teď potřeboval ze všeho nejméně. Abych byl alespoň trochu nenápadný, začal jsem zametat kolem domu, u něhož jsem zrovna stál. Přitom jsem rozvažoval, co si počít. "Tatí, tatí, tady nám zametá nějakej cizí robot," uslyšel jsem vysoký hlásek. Člověčí mládě, které se ochomýtalo kolem, na mě začalo přivolávat člověka. Už ani při práci nemá dneska robot klid. Nechal jsem uklízení a vyrazil jsem pryč. Bohužel jsem si to namířil přímo do prostřed nejrušnější komunikace. Vzduch rozřízlo zaskřípění brzd, a pak bylo slyšet jen řinčení skla. Prudký náraz mě odhodil na chodník. Byl jsem vyděšen. To mi tak ještě scházelo, všude se seběhlo plno člověků, všichni se kolem mě začali zvědavě tlačit a okukovat mě. Můj pěkně udržovaný a krásně modře natřený kryt, byl prohnut a barva byla odřená. Bylo mi do breku. Navíc jsem nemohl hýbat mechanickou rukou a zdálo se mi, že i podvozek je poněkud uvolněný. "Čí je to robot? Čí je to robot," znělo ze všech stran a mě bylo jasné, že jsem prozrazen. Teď se ukáže, že jsem zběhl, zavolají na mě strážné roboty a ti mě vrátí mému člověkovi, který mě dá do šrotu. Na důkaz oprávněnosti mých obav, se na rohu vynořily dva strážní roboti, které již stihl přivolat nějaký snaživec. Teď jsem definitivně ztracen. "Kde je tvůj člověk," zeptal se mě úředně první ze strážných robotů. Mlčel jsem a přemýšlel jsem, jak si poradit. "Neslyšel jsi?" houkl na mě druhý. "Dovolíte, strážníku, to je můj robot," uslyšel jsem ke svému údivu docela cizí hlas. Patřil člověčímu chlapci, který stál poblíž. "Můžeš ukázat identifikační kartu, chlapče," obrátil se k němu strážný robot. "Jistě, tady je," hoch mu podal oč byl žádán. "Tady, ale nestojí nic o tom, že by to byl tvůj robot," nedůvěřivě kroutil hlavou. Chlapec se však nedal odbít. "Ten robot patří mému tatínkovi a on mě poslal, abych ho zavedl do servisu na seřízení," nevěřil jsem svým senzorům, jak člověčí mláďata dovedou lhát. "Proto spěchám, tak mě nezdržujte, strážníku, nebo na vás podám stížnost, že jste se pokusil bránit v pohybu člověku. A nejsem si jist, jestli se vaši nadřízení na to budou dívat dvakrát shovívavě," kluk přešel drze do výhružného tónu. Jeho výhrůžka přeci jen zapůsobila, robot mu urychleně vrátil identifikační štítek a zmizel i se svým kolegou za rohem. Všichni se začali rozcházet, jen řidič, který mě srazil, stále ještě dával rozhořčeně najevo, co si myslí o mě i o mém domnělém člověkovi. Ale nakonec zabručel něco o tom, že dětem by se roboti neměli svěřovat, a pak i on nasedl zpět do vozu a odjel. Osaměl jsem se svým zachráncem. Byl jsem zmaten a nic jsem nechápal. Proč mě osvobodil? "Kde si se tu vzal robote?" Poprvé mě oslovil. "Ty jsi utekl, co?" "Ano," přikývl jsem. "Myslel jsem si to. Proč?" "Polil jsem koberec a měl jsem strach, že půjdu do šrotu." "No jestli tě chytěj, tak zcela určitě," poznamenal suše. "Kam chceš utéct?" "Za město, hodně daleko, aby mě nikdy nikdo nenašel." "Jsi blázen, robote. Každý robot přeci potřebuje člověka. Ale když myslíš, že ti daleko od lidí bude líp, tak si běž, já tě neprozradím." "Teď se daleko nedostanu, nemohu hýbat rukou," řekl jsem zkroušeně, "a bez člověka nemohu do servisu." "Vidíš, potřebuješ člověka. Ale to není takové neštěstí. půjdu s tebou do servisu." A tak jsme šli. Člověčí chlapec splnil, co slíbil, a pak jsme se vydali každý svou cestou. Po opravě jsem měl obnovené všechny funkce, a to mi vlilo do obvodů trochu optimismu. Já se bez člověka obejdu, ať si každý říká co chce, já ho na nic nepotřebuji. Celý zbytek odpoledne jsem bloudil městem, tváříce se že patřím tu k tomu či onomu člověkovi. Jak se blížil večer, začal jsem hodnotit celý svůj podnik. Nu, moc slavné to nebylo, jsem na cestě už od rána a jsem pořád ještě ve městě. Teď už jistě můj člověk zjistil, že jsem mu polil jeho zamilovaný koberec a utekl mu. Určitě už po mně jdou. Navíc můj zevnějšek už dávno není co býval. Pěkně naleštěný povrch mojí konstrukce už dávno patří minulosti a krásná modrá barva, na kterou jsem byl vždy tak pyšný, utrpěla na mojí pouti povážlivé odřeniny. Ale to zdaleka nebylo to nejhorší, co mě potkalo. Horší bylo, že můj pohon pomalu odmítal poslušnost. Do jemných ložisek se dostal prach a nemilosrdně se zadíral do materiálu. Můj podvozek, který od uplynutí mojí záruční doby nikdy ani nezazlobil, mě teď nechává ve štychu. A to už vůbec nemluvím o zdrojích. Červená kontrolka už dávno zářila na mém kontrolním panelu, a vyhrožovala tak předčasným ukončením mojí anabáze. Ne, ještě musíš vydržet, umiňoval jsem si a zamířil jsem ke stanici robotího transportu. V hlavě se mi totiž začal rodit nápad, jak ven z této šlamastiky. Na zastávce stála řada robotů. Když jsem se k nim přiblížil, štítivě se ode mě odtáhly. Nedivil jsem se jim. I já sám bych, ještě včera, pohlížel na podobné individum značně podezřívavě. Ale teď jsem se vnutil do blízkosti jednoho kuchyňského robota, který se na mě díval spíše s lítostí než zlobou. Ale hlavně měl u sebe viditelně příkaz k cestě. "Kam jedeš," začal jsem se vyptávat. "Ven, z města,"odpověděl poněkud smutně. Přesně to jsem potřeboval. "To je pěkná náhoda," povídám, "já taky. Pojedeme spolu." "Asi jo," odpověděl bez zájmu. Všechno šlo podle plánu, teď jsem ho musel odlákat trochu stranou. "Nemohl bys mi ukázat, kterým směrem je další zastávka?" Beze slova ukázal neurčitým směrem, ale nepohnul se ani o píď. "Hm, než přijede transport, půjdu se ještě projít, nechceš jít se mnou?" Souhlasil. Když jsme se o kousek vzdálili, rozhodl jsem se jednat. Přestože jsem nikdy neměl sklony k násilí, vrhl jsem se na nebohého kuchyňského robota a nastříkal jsem mu do zdrojů plnou dávku čistidla a než se vzpamatoval, vytrhl jsem mu příkaz k jízdě a prchal jsem pryč. Sice mi bylo divné, že se vůbec nebránil, že nekřičel o pomoc, ale úplně klidně se nechal okrást. Neměl jsem však čas zabývat se podobnými malichernostmi. Musel jsem se rychle vrátit na zastávku, transport právě přijížděl. Roboti se seřadily a začaly nastupovat. Kontrolní robot prohlížel příkazy k jízdě. Když jsem mu dával ten svůj, strachy se mi zpomalovaly hodinové impulzy. Zbytečně. Bez sebemenších potíží se mi podařilo nastoupit. Dveře vozu se tiše zavřely a já jsem si mohl konečně oddechnout. Napojil jsem se na dobíječ zdrojů a začal jsem odpočívat. "Co támhleta kraksna," zeptal se jeden řídící robot a ukázal přitom na mě, "ten jede taky s náma?" "Jo, jede. Chudák, tady v papírech má napsáno, že jede do šrotu." Transport se dal pomalu do pohybu... Plzeň 26.11.1996

---