Apsarasa

   V jejím životě se objevili noví lidé, virtuální identity, objevil se Autor. Nejdříve jí psal pochvalné kritky. A pak jí začal psát dopisy. Bůhvíproč se jí ty dopisy líbily víc, než to, co publikoval veřejně. Napadlo ji, že jí píše sám Max, dopisy ho něčím připomínaly. Asi po jednom týdnu dopisových záplav se rozhodla pro schůzku s Autorem. Autor nechtěl předem její fotografii, proč taky, vždy’t asi ví, jak vypadá. Dva dny před schůzkou si vyměnili čísla mobilů a ráno den před schůzkou od něj dostala SMS: „Kontrola spojení.“ No to jí tedy naštvalo, moh jí radši napsat „Dobrý den“.

Její odpověď byla stručná: „Asparasa“.

A následovala výměna názorů smskama:

- To je nějaká sifra nebo je to hebrejsky?

- Je to z Indie, je to zenske valecne povolani, ten tvuj ranni pozdrav mi to navodil ale ja valku nechci.

- Jo, tak to mi budes muset zitra poucit. Prave jsem se docukal zacpou do práce. Tak pekny neupoceny den.

- Tobe taky

V den schůzky píše Zuzana Maxovi:

Suzanne" <zuzana@zuzana1.cz>

komu: <max@max1.cz>

předmět: woman in black

ahojky do nebe

dnes budu mit cerne bryle, nikdy sem nic takovyho nemela a touzila sem po tom moc

o ja se tesim

dnes se mi o tobe zdalo, ale videla jsem te jen zdalky, porad byly kolem tebe jine zeny, uplne ze zivota, jedna ti dokonce sahla na zadek, jak sla kolem a v tom snu ti bylo tak 20 mozna ty tvoje nejstastnejsi leta, co?

no mej se moc hezky

 zzzzzzzz

   Max to sice není, s kým má Zuzana schůzku, ale ví, kdo to je, a tak mu volá: „Bude celá v černym, má nový černý brejle.“

„Kde mám teď shánět černý brejle,“ vzteká se ten druhý.

   Zuzana jde Jungmannovou ulicí, nemyslí na buditele národa, myslí na Maxe a slyší: „Já se stydim.“ Hned ví, že Max to teda nebude. „Koho jsi mi poslal?“ směje se v duchu.

   V průjezdu stojí muž v černém, ale brýle má obyčejné, takové předpotopní s velkýma obroučkama. „No ty se nosily snad před dvaceti lety,“ myslí si Zuzana. Nohu má opřenou o obrubník, trochu připomíná kovboje. Zuzana je schovaná za černí nových brýlí, bez pozdravu přejde kolem. „Je to výhodnějši, když na něj počkám u stolu, a taky se hned napiju, vždyť je šílený horko,“ myslí si.

   Objednala si vodu a napsala Autorovi SMS:

„Jsem tu.“ Vzápětí od něj přišla odpověď: „A kde?“

Tak ho prozvonila, on prozvonil ji. A už přichází.

„Tak ten by taky nepřelez branku u mých rodičů,“ myslí si Zuzana. Staří mají takovou hru, když má přijít na návštěvu její manžel, zamknou branku a zvonky neslyší, manžel pak odchází zase pryč. Nahlas říká: "No ty bys asi nebyl moc dobrej skaut.“ Ví sví, ví, že na tohohle má, ví, že tenhle nemá ani na Maxe, bude to mít pod kontrolou.

   Studená sprcha přišla hned, zrovna je půl šestý a Autor jí právě oznámil, že jazz, na který přišli, začíná v devět. „Jak to přežiju,“ myslí si Zuzana. Rychle panáka. Objednala si gin a tonik. Tlachání. Za hodinu ji přemluvil, ať jdou spolu do toho sklepa, kde bude jazz. Není tam vůbec nikdo, jen personál. Servírka balí pingla, pingl je opravdu krásnej kluk, postavu má snad ještě hezčí, než Max zamlada, a je možná ještě o kousek větší.

„Já chci jenom vědět, jestli mám za tebe kopat,“ říká ta, co ji považovala za servírku. „Jo, kopej za mě,“ říká pingl po delší odmlce, "byla by to dobrá práce.“ A v tu chvíli Zuzanu napadne, že spolu asi točej porno. Ten kluk na to teda má.

   Objednali si smažený sýr, Zuzana je vegetariánka, Autor držel basu.

„Tak ty seš Francouzka po tatínkovi a Židovka po mamince?“

„Jo.“

„No já myslim, že jsi na písmákovi absolutně nejlepší, a máš tak málo tipů.“ Autor dostal výraz štěňátka, který chce podrbat bříško. Jenže Zuzana má tu nejlepší zbraň, prostě to vezme vážně:

„Víš, jak jsem ráda, když můžu některý věci napsat? Například to Omaha Beach.“

„O tom, co nezachránil pro maminku toho kluka?“

„Jo, byly to největší jatka druhý světový války a ten, o kom to je, byl Žid. Je to kus historie naší rodiny.“

A vzpomene si ještě na toho druhého vojáka ze svojí rodiny, který za války lítal jako anglickej pilot. A taky si vzpomene na jeho dceru, která žije v Americe, je stará jako oni dva a čeká svoje první miminko. Chtěla by mu to říct, ale má nějakej zvláštní pocit, že se to nehodí, tak mlčí.

„Tak jak je to s tou telepatií?“ ptá se Autor.

„Já sem ráda, že o tom s tebou můžu mluvit, já o tom skoro s nikym nemluvim.“

„Kromě s Maxem.“

Jo, s Maxem, ale jenom telepaticky. A s dcerou o tom mluvim. A s učitelem, je to jogín, když jsem za ním v loni přijela na letní tábor, mluvil o tom, že pravý žáci jsou jenom v Indii, jsou jako prázdné misky a každé slovo jim stačí říct jen jednou. Řekla jsem mu, že si ho nemůžu vzít jako učitele, protože už jednoho muže mám, protože miluju Maxe. Tedy, nevěděla jsem, že mu to říkám, jenom jsem s ním mluvila v duchu. Ale on to slyšel, protože na příští meditaci, na který on ani nebyl, jenom nám ho přehrávali z pásku, se moje tělo proměnilo v misku.“

„A co když sis to vymyslela sama?“

„No to je úplně jedno, z hlediska vztahu učitel žák jsou naše mysli spojený.“

„A to může být kdokoliv, s kým máš telepatický spojení?“

Zuzana je udivená, kdokoliv, jak to myslí? Podívala se na Autora a zjistila, že se jí dívá na levé prso, které jakoby visí pět centimetrů nad stolem. Zůstane jako přimrazená, Maxe to vždycky dostává, když ví, že ji pozoruje, a přesto se ani nepohne.

A najednou v duchu slyší: „V životě sem neměl rande s takovou kočkou.“

Rozhlíží se, Max tu není, proč by si Max zrovna teď myslel takovou blbost? Nehne brvou, mírně přiblblým pohledem pozoruje svého společníka. To, že by slyšela JEHO, to je fakt neuvěřitelný. Neřekne mu nic, taky zrovna taková pitomost…

„Emoce jsou při telepatii důležitý,“ říká nahlas.  

…Jenže nakonec ji Autor opravdu dostane, zeptá se jí totiž na její práci. Zuzana se ještě podívá na hodinky, pořád to má pod kontrolou, myslí si, je tepr půl jedenáctý. Jenže svou práci miluje, vypráví o svých objevech a Autor vrhá tak obdivné pohledy, nakonec mu začne vysvětlovat, jak by to opravdu mohlo být s tou telepatií. Nechala se strhnout.

„Už pojedeme tramvají,“ říká jí vítězoslavně Autor, když zjistí, že už chce spát a je po půlnoci. „Já pojedu nočním busem,“ snaží se Zuzana.

„No to v žádnym případě, odvezu tě autem, auto mám na Žižkově.“

Zuzana souhlasí, je to celý bláznivý, večer s někým úplně neznámým, nezná ani jeho křestní jméno.

Vystoupí z tramvaje na Ohradě. „Půjdeme do kopce,“ říká Autor.

„Ten kopec znám, blízko je Akropolis, byla sem tam jednou a už tam nepudu, je to tam hrozný,“ říká Zuzana.

„Chodili sme tam za cikánkama,“ snaží se Autor vykřesat trochu napětí.

„To ti věřim.“

A Zuzana řešila, jestli může jít dál s tímhle člověkem, a rozhodla se, že jo, že mu bude důvěřovat.

   Začal jí vyprávět o tatínkovi: „Umíral rok na rakovinu, umřel ve 4 hodiny ráno, vzbudil sem se, když umíral.“

„A co ti řek?“

„Nic, jenom jsem ho cítil kolem sebe.“

„Tak to je pěkný, umřel v míru.“

   Přiblížili se k autu, už věděla, že jí nechce ublížit, když jí vykládal tu historku o tatínkovi. Vlezla si do auta, sedla si na sedadlo spolujezdce a stočila se do klubíčka, byla v bezpečí. On nic nepochopil,: „Je ti špatně?“

Asi si myslel, že bude zvracet, vždyť měla gin, pivo, víno…“Ne, je mi dobře.“

„Lehni si,“ rozkázal jí s čumáčkem vyzývavě zvednutým nahoru. Byla šokovaná, rychle si uvědomila, že mu to nemůže splnit, ani kdyby chtěla, nemá tušení, jak se to dělá, aby se sedadlo dalo dolu, tak se začala smát, jakože to přece nemůže myslet vážně.

Začal se taky smát.

Vraceli se, ulice byla dočasně uzavřená: „Baví mě, když vidim, jak seš ze všeho, co nemáš naplánovaný, vyvedená z míry.“

„A já tomu nemůžu uvěřit, že je to tak poznat.“

Dojeli před panelák. „A jak se dostanu domu?“ ptá se Autor. Ukázala mu na mapě, kde je, a štrádovala si to po chodníku domu.

"Já vůl,“ slyší Maxe v duchu říkat. "No to teda jsi,“ vtipně opáčí. Že by byl schovanej někde za stromem, no tak to je jeho problém,“ Zuzana už se těší do vany.

„Už je doma,“ raduje se Max za chvíli a Zuzana slyší, jak závistivě říká Autorovi: “Ukázala ti ulici, ve který bydlí“ a někomu dalšímu: „Zuzana měla rande s Jirkou, já jim to dovolim, spal sem s jeho ženou celou dobu.“

A konečně je Zuzana doopravdy doma, měla rande s Maxovým bratrem! Proto se jí nechtělo vyprávět mu nahlas o Jirkovi, co lítal u RAF, vždyť on by se musel červenat, jmenuje se přece po něm!

„Zapomněla mi říct, co je to ta asparasa,“ zlobí se Jirka.

„Je to nebeská prostitutka, nechtěl sem ti to říkat předem, je to z Bhagavaghíty“, říká Max spokojeně, no asi je přece jen rád, že se spolu nevyspali, i když bude všem říkat opak.

“Kolik to bylo?" říká ještě Max, “já ti to zaplatim.”

„Neblázni, já sem rád, že jsem ji poznal,” říká Jiřík.