Dopis č.3

Proč mi nikdo neřekl, že přijde ještě druhá puberta?

Milá Alenko! Chci Ti tentokrát napsat něco o snění. Jako kluk jsem se této činnosti často věnoval. Je to hezké, protože se sní jen o hezkých věcech. Snil jsem třeba o tom, jak zaujmout spolužačku v 1. třídě, kterou jsem tajně miloval. Protože nějak přímo jsem si netroufal, vysnil jsem si něco, co by nikdo nedokázal. Udělám si křídla jako Fifi Pírko a přiletím k jejímu oknu, možná i oknem dovnitř. Bylo to báječné. Lítal jsem tam každý večer. Vždycky byla ohromená. Pak jsem to vylepšoval a často jí pomocí svých křídel zachraňoval ze spárů lupičů a nejrůznějších zvrhlíků, kteří do ní píchali špendlíkem. Byl to opravdu krásný sen. Asi nejlepší, jaký jsem v životě vymyslel. Vydržel mi hrozně dlouho. Já jsem ty křídla totiž začal doopravdy vyrábět. Dělal jsem je z latěk a igelitu. Moc mi to nešlo, ale to vůbec nevadilo. Ve snech jsem vylepšoval techniku letu, opisoval osmičky jako čmelák, abych se správně opíral o vzduch. S výrobou mi radil dědeček. Snažil se mě přitom přesvědčit, že to lítat nebude. Já mu samozřejmě nevěřil. Výroba mi trvala hrozně dlouho. Nespěchal jsem. Podstatné bylo, že jsem se ten sen pokoušel uskutečnit a tím ho živil, aby neuhynul vyčerpáním. Když jsem pochopil, že to opravdu lítat nebude (i proto, že jsem původní velikosti křídel trochu odrostl), už mi to ani nevadilo. Tomu snu už stejně docházela šťáva. I později jsem vymyslel spoustu snů. Vždycky v nich ale muselo být alespoň trochu uskutečnitelné reality. Nebyly to vůbec jen sny milostné. Vymýšlel jsem si i sny technické, i o práci. Takové se daly snít i ve dne. Sny posunují člověka dopředu, pokud se je aspoň trochu snaží splnit. Já jsem se vždycky snažil. Byl jsem šťastný, když se mi podařilo občas nějaký uskutečnit. Jestli jsem někdy něco kloudného stvořil, mělo to předobraz v nějakém snu. Neuskutečnitelný sen pak rychle uhynul, protože se marným opakováním vyčerpal. Bohužel s věkem snů ubývá. Už řadu let jsem neměl pořádný sen. Občas se sice něco zaplácalo nízko při zemi a kousek popoletělo. Pak jsem to třeba i uskutečnil, ale nebylo to ono. Pěkný sen musí lítat vysoko a vznášet se lehce ve větru. Nemám pořádné sny a nikam nelítám. Z toho možná pramení pocit jakési ztráty a citového vyhasínání, který mě začal ovládat. Myslel jsem si, že je to dáno dospělostí a přirozeným vývojem. Že je to definitivní a lepší už to nebude. Víceméně jsem se s tím smířil. Tys mě vyvedla z omylu. Najednou se samovolně rodily sny o Tobě. Lítal jsem vysoko, i když křídla škrtila a bylo to často bolestivé. Začal jsem chápat rozdíl mezi Tebou a mojí ženou. O ní jsem kdysi také snil. Ale ty sny se uskutečnily. Můžu ji milovat, ale nemůžu už o ní snít. Je pořád vedle mně. Časem jsem sny o tobě přizpůsobil tak, aby nebolely a aby mi připadaly uskutečnitelné. Řada drobných snů - jako že Tě nenápadně pohladím a Ty mně vezmeš za ruku - se postupně spojila v jeden: Jsme spolu někde - třeba na vodě, vzpomínáš? - a ty chceš, abych šel s Tebou telefonovat do města. (Správný sen musí mít vždycky nějaké reálné jádro.) Já se tentokrát nevykrucuji a jdu. Jdeme cestou kolem řeky a povídáme si. Jemně Tě chytím za ruku a cítím, že jsi ráda. Pak jdeme zase zpátky. Trvá to dlouho, je to něžné a krásné. Chvilku si sedneme na lavičku. Držíme se pořád za ruce a než vstaneme, dáš mi lehký polibek, abych věděl ... Když se vracíme, je mi tak lehce, že se už chodníku málem ani nedotýkám. Tenhle sen vůbec nebolí. Není v rozporu s mým svědomím. Jde přesně na hranici toho, co mi svědomí dovolí. Je prostě vyvážený. Asi tím, jak jsem si ho mockrát opakoval a vylepšoval. Připadal mi i uskutečnitelný. Hlavně proto, že jsem neměl příležitost se o uskutečnění pokusit. Proto jsem nemohl jet s vámi podruhé na vodu. Tam bych se musel rozhodnout. Buď se o uskutečnění pokusit nebo sen nechat bídně zahynout. Změna nastala, když jsem zjistil, že se potkáme na tom večírku. Sen okamžitě změnil kulisy. Místo řeky je ulice. Doprovázím Tě domů. Držíme se za ruce a před domem mi dáváš pusu. Tomu se už prostě nedalo uhnout. Vůbec nevím, co jsem říkal, když jsem Tě doprovázel. Měl jsem asi přepnuto na autopilota, protože jsem sice něco mluvil, ale přitom jsem myslel jen na jediné. Jak tě mám chytit za ruku, když ji máš pořád v kapse. Byl jsem z toho mimo. Proto jsem si ani nevšiml, že nejsi moc ráda, že tě doprovázím. Pak jsi přece jen ruku z kapsy vytáhla a já to musel zkusit. Dobře to dopadlo. Na pár vteřin jsem byl štěstím mimo tělo. Dokonce jsi řekla něco krásného: „Víš, je hrozně příjemný se s tebou držet za ruku ..." a já vzlétl jak pouťový balónek vysoko nad střechy. Pak přišlo „ale ... ". Balónek praskl. Náraz na chodník rozbil křídla a bylo po všem. Objektivně vzato, musím uznat, žes to udělala velice jemně. Jen mě to trefilo v moc velké výšce. Objektivně vzato, je to tak asi lepší. Nevím totiž, co by se stalo, kdyby se sen splnil. Představoval jsem si jen nádherný let opakovaných vzpomínek. Nic by mi už nechybělo. Jenže tak by to asi nebylo. Nejspíš by přišel nějaký další sen, na který se už bojím pomyslet. Můj sen zmizel následkem volného pádu. Otřes mozku mě za několik dní přešel. Jenom teď už nemůžu mít žádný takový sen. Protože vím, že už nikdy nebudu moci udělat k tobě první krok. Připadal bych si dotěrný. A to je to poslední, co bych si přál. Je mi to moc líto. Paradoxní je, že i když už zase nemám žádný sen, stejně na Tě každý večer myslím. Ať se dívám na televizi, miluju se s ženou nebo si čtu, stejně nakonec před usnutím myslím na Tebe. Jen je škoda, že je to bez snu. Takhle cítím už jenom smutek. Myslím na Tebe, nemá to žádnou konkrétní podobu, a na polštář mi kape slza.

---