STALO SE O VÁNOCÍCH.

Po obloze pluly velké šedivé mraky, mezi kterými prosvítaly sluneční paprsky. Četař Horst Kurrer sedící za kulometem v horním střelišti bombardéru pozoroval vzdušný prostor. Cítil, jak mu pracují nervy. Nebylo to poprvé,  co letěl nad nepřátelským územím. Tentokrát však pociťoval něco zvláštního. Ještě nikdy operačně neletěl o Vánocích. Nechápal proč zrovna teď musí postupovat takové riziko. Doufal, že tyto svátky zkalené válkou přežije.

  Poručík Karel Prouza a seržant Mirek Vlasák se zastavili před kostelem, ze kterého znělo zvonění. Do vchodu směřovalo množství lidí na pravidelnou mši, tentokráte vánoční.

„Tak to už jsou třetí Vánoce, který netrávíme doma,“ konstatoval Mirek.

„Co bych za to dal,  být teď doma,“ mínil Karel.

„No, nejsme jediný.“

Poté oba zamířili ke kostelu. Za okamžik se vmísili do proudících lidí, mezi kterými jejich uniformy britského královského letectva vynikaly.

   Dvoumotorový bombardér prolétával mezi mraky a jeho posádka bedlivě sledovala oblohu. Doufali, že díky oblačnosti uniknou případným stíhačům. K cíli jim chybělo jen několik minut letu.

   Vnitřek kostela byl zcela zaplněn. Přes velká barevná okna chvílemi prosvítaly sluneční paprsky. Lavice už byly plně obsazené a tak Karel a Mirek zůstali stát mezi sloupy.  Mše právě začala.

   Letadlo označené černými kříži vlétlo do velkého prostoru mezi mraky,  pod kterýma byla vidět krajina a také město. Horst slyšel ve sluchátkách hlas kapitána, který oznamoval přiblížení se k cíli. Hned nato se na obloze objevily první rozprasky granátů. Horst se na sedačce přikrčil a zmocnil se ho strach. Nemohl nic dělat. Jen doufat, že zdárně vyváznou, jako zatím ze všech předchozích bombardovacích akcí. V duchu se začal modlit.

   Ke všem v kostele se donesl hluk sirén oznamujících nálet. O chvíli později se ozvala protiletadlová palba. Mše však pokračovala dále, jako by se venku nic nedělo. Oba letci hned zbystřili pozornost a brzo uslyšeli hluk leteckých motorů.

„To vypadá jen na jeden bombardér,“ řekl Mirek a vzápětí zazněl vzdálený výbuch spadlé bomby.

   Letadlo se prudce otřáslo. Plameny zachvátily jeden ze dvou motorů. Horst vytřeštil oči a mráz mu přeběhl po zádech. Přitom pocítil, jak bombardér nadskočil, když bombometčík urychleně odhodil všechny bomby. Sotva se tak stalo, dostal bombardér přímý zásah. O zlomek vteřiny po něm pocítil, jak byl prudkou silou vymrštěn.

   Dvě exploze se ozvaly v blízkosti kostela, prosklená okna se zachvěla a některé tabulky popraskaly, přičemž pár střepin vlétlo do kostela.

   Horst v prvních okamžicích nevěděl,  co se s ním děje. Vzápětí si uvědomil, že padá vzduchem. Křičel hrůzou a pod sebou postřehl řítit se hořící trosky letadla. Instinktivně zatáhl za šňůru, kterou se otvíral padák. Ten se mu ale neotevřel. Šílený hrůzou viděl blížit se sněhový povrch země. O zlomek vteřiny byl náhle obklopen světlem a měl pocit, jako by se snášel k zemi. Nevěděl, jak se dostal na zem, ale přibíhající členové domobrany ho našli zčásti zaraženého ve sněhové závěji. Zajetí neunikl, ale smrti ano.

   Ze střechy kostela se ozvala rána. Po ní vypadlo několik kusů prken a  na stále modlící se lidí padala dírou ve střeše bomba.

„Proboha!“ vyhrkl Karel a strhl Mirka reflexivně na podlahu. Kostelem se rozlehly  výkřiky. Současně s tím zintenzívnělo světlo paprsků dopadajících okny. V jeden okamžik to vypadalo, jako by se bomba snášela jak padající peříčko. Lidé se rozprchli do stran kostela, načež bomba ozářená světlem dopadla do uličky. Pak se pomalu kutálela k ležícím letcům, kteří rychle vstali. Bomba se dokutálela až ke dveřím kostela. V kostele zavládlo hrobové ticho, které po chvíli přerušil hlas faráře.

„Prosím pány letce, aby se o tu věc,  co sem nepatří,  postarali. Mši bych rád dokončil,“ pronesl v naprostém klidu.

  Za stálého ticha se ozvalo vrzání dveří a oni společným úsilím opatrně vykutáleli bombu ven. A v kostele opět pokračovala mše. Netrvalo to dlouho a bomba byla naložena do vojenského náklaďáku, který ji odvezl.

Oběma se dodatečně rozechvěly ruce, aby si je navzájem poté stiskli.

„Tak tedy Šťastné a Veselé,“ řekli si společně a k zemi se začaly snášet sněhové vločky.