Bouračka

***

Sakra, jak mě někdo může otravovat takhle brzo ráno? Kolik je to vlastně hodin? Půl pátý – teprve!? Kdo mi to volá... Mirkova matka – co ta mi chce?

„Prosim...“

„Ivetko, musíš ihned přijet – Mirek měl nehodu, když jel z noční... Leží v nemocnici v kritickém stavu.“

„Co? Kam mám přijet?“

„Leží v krajské nemocnici – přijeď, prosím, co nejdříve.“

***

Jak se to jen mohlo stát? Včera večer jsem s ním přece mluvila – dokonce jsme začali plánovat svou společnou budoucnost a teď tohle. Za týden jsem měli jet na dovolenou – tolik jsme se těšili – dokonce jsme začali uvažovat o potomkovi a svatbě – byli jsme spolu už pátý rok. Mirek byl moje první velká láska. Když jsem nastoupila na školu, on začal chodit do čtvrťáku. Ve škole si mě samozřejmě moc nevšímal – proč taky. Jednou jsme se ale potkali na zábavě, povídali si a zjistili jsme, že si úžasně rozumíme. To mi bylo devatenáct a jemu třiadvacet. A teď? Teď bych měla být zase sama – ne, to ne...

***

Vyrazila jsem do nemocnice a raději moc nepřemýšlela nad tím co kdyby... Ale ty myšlenky přesto přicházely... Napadlo mě, co když zemře? Co potom budu dělat já?

***

Když jsem přijela do nemocnice, řekli mi jen:

„Slečno, musíte být trpělivá a doufat.“

Doufala jsem a byla trpělivá – do nemocnice jsem chodila denně – už to byl měsíc, co měl Mirek nehodu a stále se jeho stav výrazně nezlepšil. Doktoři mi už taktně naznačili, abych už moc nepočítala s tím, že bude ještě někdy schopen zapojit se do normálního života...

***

Tak už je měsíc a půl po Mirkovu pohřbu. Já si hladím své rostoucí bříško, začínám pátý měsíc těhotenství – nosím  v sobě Mirkova syna nebo dceru. To jediné mi po něm zůstalo a vzpomínky...

***