Paralela pro mámu

V paralelním protínání světelných paprsků

se střetly dvě duše

a prý, že růže má trny.

Zpívej mi mámo do spaní,

šeptej pohádky snění,

vždyť děti ty se neptají

na to co nikdo neví.

Krystal vzduchu uzřel prázdno.

V horizontu modrých dun

udělal ze mne blázna.

Vypařily se šumy ptačích křídel.

Mámo šeptej kdo, kdy a kde bydlel,

hlaď pohledem úsměv bohéma,

nes ránu co mě bolela.

Všechen čas se rozpil ve tmě,

jak švestek svaření

a prsty od povidel.

Ty botky - ty já dobře znám.

Měla jsem bíle lakované - vzpomínám.

Vrať mi mámo kus bezstarostných chvil,

vždyť ty umíš z kusu ničeho vykouzlit tisíc vil.

A hemžilo se to tu skřety,

havětí a tváří bez výrazu,

puch až na umření.

První knoflík - fofr - no a prima věc.

Mámo - sfoukla jsem prvních tisíc vět

a v kolenou jsem oranžově žhavá,

tančít v dešti můžu klidně nahá.

Z železa okovy a ptačí klec.

Dnes prý se nenosí vlastní svět

bez blouznení však horší je si bdít.

Donesla mi vodu až ke rtům

snad prosba ke všem světům

a životě propastně krásný.

Mámo, nikdy nebyl tak jasně jasný.

Klouzavá příčná křivka

proběhla přes mé oči

a přesto věřím na zázraky.

Bylo jedno rozjiskřené ráno.

Tiše proplulo si vzduchem: "Jano"

a mě se zdálo - ano -

co se mi to zdálo mámo?

Nejvyšším třesknutím zapouzdrované schránky měkkýše

rozbili mi dětské hřistě,

a jak to bylo jednoduché.

Tiše stále blíž

je bolest spíš,

když mám pocit - víš, -

že mě mámo, taknějak - mámo - neslyšíš...