Střemhlav

Na chvíli ztratím vědomí.

Silný proud vzduchu mě donutí otevřít oči a procitnout. Nemohu se vzpamatovat. Všude je mlha. Hledám pevnou půdu pod nohama, která by mě podepřela. Marně. Chaoticky se mi míhají myšlenky v hlavě, které nejsem s to pochytat a tělem škubám na všechny strany ve snaze dotknout se alespoň něčeho. Lapám po dechu, jak mě pohlcuje beznaděj. Padám! Já padám! Ne, to není možné. To musí být jen sen. Zaléhají mi uši a nesnesitelné tlaky na hlavu mě omračují. Shluk nesrozumitelných zvuků a obrazců se mi míchá hlavě. Vidiny ustanou a já vídím zem. Snažím se zachovat chladnou hlavu a něco vymyslet. Není, co vymýšlet. Zem se neodvratně přibližuje. V tu chvíli si vzpomenu. Jsem jen ubohý sebevrah. Ten sebevrah, kterého jsem nikdy nepochopil. Ten, který neunesl vlastní život. Sám sobě jsem nikdy nevěřil, že bych se k něčemu takovému někdy odhodlal. Já ale za to přeci nemůžu. To lidé. Lidé, kteří denodenně mohli vidět mou trýzeň, ale nikdy je nenapadlo pomoci mi. Jen pár slov by mi možná stačilo a nemusel bych počítat zbývající sekundy do konce mého života. To oni mě zabili! Nenávidím je. Nenávidím sám sebe.

Ač jsem celý život byl ateista, prosím Boha o smilování. Ač jsem ateista, proklínám Boha. V jednu chvíli toužím vše urychlit a v druhou žádám více času na rozloučení se se životem a připravení se na smrt. Nejsem připraven! Nejsem ještě připraven!

Už ani nedýchám. Jen se pomálu nadechuji. Mám strach z nárazu na tvrdou zem. Proč takto musím zemřít zrovna já?! Tak sám. Tak beznadějně sám. Musím se ještě rozloučit! Ale s kým? Nikdo mě neslyší. Jsem až příliš blízko zemi, než  abych už na cokoliv myslel. Mám strach!!! Ještě ne!!! Prosím, ještě ne!

Vzpomínám si na sen z mého dětství. Z dětství, které bylo mým jediným krásným obdobím života. Zdávalo se mi, že létám. Vznáším se nad hlavami udivených lidí a laškovně kroužím kolem nich. Pohlédnu pod sebe a vidím obyvatele města jdoucí právě do práce. Roztáhnu ruce a nechám se nést větrem. Jsem přesvědčen, že létám. Celé tělo zalije štěstí a pocit svobody. Dětský sen se stává skutečností. Jsem už moc blýzko zemi, tak raději zamířím vzhůru, abych vyrovnal výšku. Padám dále. Marné je snít. Můj bezstarostný sen se rozplynul a mě zbývá jen několik málo vteřin. Marně tápám v mysli a hledám klid, abych se připravil na smrt. Nic mě nenapadá. Už jen pár vteřin. „No, tak na něco přijdi! Rychle!“

Teď ještě nemůžu zemřít! Musím se rozloučit se svým životem! Už nikdy nebudu žít. Ještě se musím rozloučit! Prosím, ještě chviličku navíc! Tvrdá zem roztříští mé kosti, ale já již necítím žádnou bolest. Jen stále čekám. Ještě žiju, ale už brzy bude konec... všeho.

Konečně. Oddechnu si a už se nenadechnu.