Její žena

Její žena

protažená špička střevíce

opálené kotníky

neznatelně prostupují vánkem

v zákoutí hříšných malířů

kde ledovou kávu malují zásadně levou rukou

ospalý číšník kývá hlavou

na znamení souhlasu

jen seďte dál, i s nezvykle širokou krempou

zabíráte tak málo místa

jako byste se snažila rozplynout

návrat do hotelu je dramatický

skutečně nikdo nenechal vzkaz

jen zdvižené obočí za pultem

zrcadlo v těžkém ebenovém rámu

odráží křídovou tvář

panenky s porcelánovou hlavou

ta křehkost, pomíjivá a dojemná

ta křehkost

letadla odlétají, lidé diskutují u přepážek

čtou knížky, upíjejí kávu z plastikových kelímků

letadla krouží a mávají Paříži

v prosluněném odpoledni

ve dni tolik zalitém sluncem

na druhém konci Evropy

Margot usíná

okno propouští vůně ze zahrady

neprobouzí se

nevolá nikoho

spí

těžký brokátový závěs se pohupuje

ve stejném rytmu s větrem

noční obloha slábne

psací souprava ve stylu dandy

slova

slova

vodopády slov

posledních paprsků

takhle se odchází ze scény, vy nýmandi

tak tiše a důstojně se loučím

pročesávám dlouhé prošedivělé vlasy

kostěným kartáčem

na znamení smutku

na oslavu jednoho dne v Paříži

na barvy mého těla

v její těžce se zvedající hrudi