Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seModlitba světla a krvavý obsidián
Autor
HERMES
Slunce hřálo, dalo by se říci, že přímo pálilo. Sluneční svit je pro rostliny tím pravým požehnáním. Někomu dává život a někomu strach ze smrti. Nekuda stál uprostřed dlouhého, rušného náměstí a pozoroval ten životní šrumec kolem sebe. Ošoupané boty a rozcuchané vlasy, atributy revolty. Vedle něj se tyčila obrovitá zrcadlová stěna nějaké budovy, prvek to vytváření vyšších principů bez náznaku okázalosti. Čas, čas neexistuje. Koexistuje pouze děj-neděj a vlastní realita jako taková. Náhle zavál vítr, ne ten vítr, co ohýbá mohutné stromy, ne ten vítr co přináší zkázu našim duším, ale milosrdný, ducha i tělo osvěžující závan. Vítr téměř okamžitě ustal. Nekuda se posadil na kruhové odpočívadlo a nechal kolem sebe plynout davy lidí, barvy a vůně tohoto světa. Má teď období půstu. Edite, bibite, post mortem nulla voluptas. Zanedlouho bude stát před největším úkolem svého života. K jeho místu se přiblížila malá skupinka švitořících a lehce otylých mladých Němek. Dýchlo na něj mládí a entuziasmus těchto bytostí. Pozoroval vedle sebe dívku, jak vyťukává v horečnatém tempu zprávu na svém mobilu. Tenké prsty s dlouhými, fialově lakovanými nehty se jen lehce, neznatelně dotýkaly tlačítek mobilu. Nekuda se v tu chvíli cítil být samotným zrnkem písku v nekonečném moři poznání. Podíval se zpříma do slunce, až jej zabolely oči a na malou chvíli byl úplně slepý. Sluneční svit je prubířský kámen. Je to čarovné kouzlo, mystické a stále neodhalené. Sebeurčující znalost světla bez příkras. Nekuda pocítil neklid, stav, kterého se nadevše a bytostně obával. Vstal a šel. Netěsný kohoutek v jeho hlavě dunivě kapal: kap..kap..kap..kap, s čím dál tím větší naléhavostí. Musel najít klidné místo. Jeho duše a jeho tělo se každý ubíral jiným směrem. Pohyboval se celým spektrem labyrintu lidského vědomí. Nekuda šel po generacemi vyšlapané cestičce. Šel do nejbližšího kostela, jako hmyz přitahovaný světlem lampy.Vrata kostela byly rozevřeny jako tlusté rty starého muže. Nekuda zmizel v útrobách chrámu, polykajícího nenasytně denní světlo. Přivítal jej pach zatuchliny a kadidla. Byl to pach temného zla.
V kamenné nádobě na svěcenou vodu byl olejovitý kal obsahující smrtelně jedovaté chemikálie, antikristova substance. Sednul si do dubové lavice u kamenného pilíře podpírajícího nesmírnou tíhu klenby. Do staré lavice byly vyryty sprosté nápisy a obrázky.
V kostele bylo pouze několik zavilých modloslužebníků, krčících se v zatuchlém přítmí jako švábi. Na kamenných sloupech visely reproduktory, umožňující zprostředkování duchovního prožitku i hluchým věřícím. Špinavá barevná okna nepropouštěla, do této temné kobky, sluneční svit. Přes tlusté zdi sem pronikalo zvenčí tlumené řinčení tramvají. Na zdi visel obraz nějakého světce- mučedníka, držícího palmovou ratolest. „Já bych vás panečku mučil“, pomyslel si s úsměvem Nekuda. Sáhl do kapsy a vložil si do úst dvě špinavé mince. Pachuť kovu a špíny na jazyku je tím pravým esenciálním prožitkem. Na chvíli zavřel své unavené oči a ocitnul se na vrcholu mayské pyramidy. Koupal se ve slunečních paprscích. V ruce držel ostrý obsidiánový nůž, kterým otevřel hrudní koš své tisící lidské oběti. Vytrhnul tlukoucí srdce a zakousl se do něj. Teplá, sladká krev a sluneční žár. Byl veleknězem slunečního boha. Mrtvola byla shozena dvěma ochránci ohně dolů, až k samému úpatí pyramidy. Vzduch byl nasycen opalizujícím svitem. Dole stálo dítě se zrůdně velkou hlavou. Rozevřelo doširoka svá ulepená ústa a vydalo táhlý pralesní zvuk ééóóóóóááááááááááááá, zakončený krátkým čiguk, čiguk, čiguk a provázený sedminásobnou ozvěnou. Serenádu smrti zakončil tento tvor přidušeným hrdelním trylkem. Nekuda se probral z opojného snění a vyplivl mince zpátky na dlaň. Kostelem se rozléhala hustá, neproniknutelná masa ticha a jenom strach, že mohutné píšťaly varhan začnou s nebývalou silou hrát, jej nenechával v klidu. Dunění varhan a tlaková vlna jím mohla každou chvíli nelítostně proniknout jako ostrý skalpel. Nekuda pociťoval nebývalé napětí. Začal si okusovat nehty. Zašeptal „všichni jste hříšníci“. „Všichni“!!!, zařval již zcela naplno. Polekané babky v předních lavicích se otočily (jejich šedivé hlavy byly v prudkém kontrastu s temnými dubovými lavicemi) a vyděšená labilní mládež vzadu se zděšeně pokřižovala. „Vypij ptačí krev, vypij ptačí krev“, neustále mu znělo v uších, jako vroucí modlitba k bohu, neustále drmolená fanatikem dokola a dokola a končící smrtí. Nekuda vstal a šel šouravým krokem k východu, u něhož, zcela malicherně umístila přebohatá církev žebrací pokladničku-nenasytnost a smilstvo. Otočil se a zlostně pohrozil zaťatou pěstí tomu na kříži - symbolu pradávného skrytého zla, jenž se nyní rozbilo jako vodní tříšť na útesu absolutní pravdy. Koncentrace zla, v tomto chrámu, přesáhla povolený limit.