Už jen Žena

        Přes den byla cynickou puťkou – vím, chce se namítnout, že puťky nebývají cynické, puťky jsou přece hloupé a cynismus je výsadou i prokletím inteligence – ale ona byla ženou rozporů, a tak dokázala být i cynickou puťkou.

A protože přes den citům nepodléhala, ale vysmívala se jim, tak večer, když sama uléhala do letním peklem prohřáté postele stávala se z ní žena. Žena, která jako romantici 19. století toužila po lásce, toužila po zklamání a bezbřehé bolesti, toužila po všem, co reprezentovalo absolutno, nebo se jeho střípkům  alespoň podobalo. Před spaním četla romány plné nekonečných lásek, vášně a dobrých konců, ale před očima měla tragedie Romea a Julie, Tristana a Isoldy, Orfea a Euridiky; a nože na krku všech znásilněných žen. A byla vzrušená – byla přece ženou rozporů. Dotýkala se absolutna.

Když v té horké snové posteli zavřela oči, cítila jak se její tělo propadá do stavu beztíže, do víru jiného světa, jak splývá s proudem cítila jak se jí k smrti točí hlava – a ten pocit mohl být úžasným a mohl být tím absolutním, kdyby zároveň nevnímala svou mysl, těžkou jako kámen, co ji bolestivě táhne pod vodu a v tom absolutním proudu ji topí.

Někdy se snažila bránit, počítala výplatu a v duchu se těšila, co všechno si bude moct koupit, ale jindy, když neměla sílu, se jen propadala a modlila se, ať ji proud nebere s sebou, ať ji neutápí.

A nebo ať to udělá!

Měla v sobě tolik bolesti, ale bála se ji vykřičet do světa, protože by přestala být tragickou hrdinkou, ale stala by se 24-hodinovou puťkou.

Mívala pocit, že ji všichni sledují, a tak využívala každé příležitosti utéct tisícům očí a zažít své malé chvilky absolutna. Jízda stoosmdesátkou s rozevlátými vlasy a tváří zfackovanou od větru, stoprocentní vysilující sex, Saint-Exupéryho Malý princ – byl přece tak tragický a tak sladký ve své osamělosti! – jako ona.

A pak se zamilovala – ne pomalu, ne najednou, prostě normálně. Za nějakou dobu se vdala a tak nějak bez povšimnutí, bez pláče a bez bolesti přestala být noční nymfou Absolutna i cynickou puťkou a stala se ženou. Jenom ženou. Když ji po třech letech, dvou měsících a jedenácti dnech opustil,  její bývalá touha se jí vrátila.

Ale Bůh k ní nebyl milosrdný. Když už se před spánkem nedokázala ztratit sama v sobě, když už neuměla přivolat tu bolestivou závrať, kdy puká srdce, vzala si na pomoc chemii. Prášky, drogy a zase prášky. Chlast.

Dny puťky a noci bez absolutna jí pomalu začaly splývat a ona pochopila, jaký dar měla – a ztratila. Ty chvíle před usnutím opravdu žila, tenkrát se dotýkala VŠEHO.

Dvacátéosmé ráno po rozvodu se už neprobudila.

Život k ní nebyl tak milostivý, aby ji ve smrti spojil s její láskou, tak jako Julii s Romeem, Lucii s Petrem.

Ale ona, ona ve smrti našla sama sebe.