Všechno nekončí

Čtyří roky utečou jako voda a tím rychleji utečou, když se celé ty roky smějete, bavíte (nehledě na učení) a jste skoro každý den se svými přáteli. Mě už ta čtveřice let skončila definitivně.

Všechno to začalo prvákem. Vzpomínám si, jak jsem si každého, kdo přicházel do třídy, pečlivě prohlížela. Nevím sice, co měli na sobě, ale vím, co jsem si v duchu říkala. "Ta bude asi namyšlená, ten je tu asi omylem, ty dvě vzadu vypadají sympaticky". Během těch čtyř let jsem zjistila, že jsem byla se svými hypotézami většinou vedle. Ano, trvalo to právě čtyři roky, než jsem měla všechny zmapované a už jsem se musela se všemi rozloučit. Každý se vydal svou vlastní cestou. Někdo studijní a někdo pracovní. V každém případě všem začíná něco nového a mě je smutno z toho, že jim nebudu nablízku, tak, jak jsem tomu byla zvyklá. Nepojedu ráno autobusem a nikdo mě nebude čekat u školy a ani ve třídě. Nebudu s holkama debatovat o tom, kdo to zase zbulal a nebudu se odvracet od kouřem zapáchajících kluků, když přijdou do třídy. Skončilo i rozčilování nad tím, že Anča při psaní třese lavicí tak, že se mi tužky kutálí po zemi. A už asi nikdy nezažiji tak úžasné přestávky, během kterých hrál Roman na piáno.

Tím, že jsme dostali papír s nápisem Maturitní vysvědčení a že jsme oslavili maturiťák, ale naše přátelství nekončí a neskončil ani fakt, že máme ty své profesory a vůbec nekončí naše životy. Věřím, že každý z nás bude na ty lidi, které chtě, nechtě dostal do srdce, s láskou vzpomínat.