Možná se to opravdu tak stane...

Do horkého dne se vzbudím

svážu si svůj šedý vlas

bačkory schovám do lednice

dveře... kdo by zavíral

kroky samy povedou mě

bez cíle ulicemi

slunce bude pálit

a ždímat kapky potu

z mé kůže svraštělé

v oderu začínajícího léta

v duchu verše vytanou mi

co nikdy jsem neznala

a z mých básní zbyla jen torza

zoufale se snažím... o co vlastně?

Ne, chlapče, jsi hodný, nic nepotřebuju....

proč jsem jen mávala jak blázen na tu jeho modrou motorku...?

Tisíce tváří kolem míjím

živí i mrtví

vřelá slova míhají se

vzpomínáme společně

vás bych tu opravdu nečekala, paní....

kdy jsem vám to byla na pohřbu...?

A sochy v parku jsou sdílné jako kdysi

vůbec si se, děvenko, nezměnila

pořád je ti zima ?

Kde jsi vlastně byla celou tu dobu ?

Kde jsem byla já ?

No tady přece

jen se mi nezdálo důležitý

zase tě najít, víš...

Únava sama na lavičce pod lipou

zvuky dopadající vody z nedaleké fontány

smíchané s tichem

tak uspávají...

stejně nic nemám pro veverky tak co...

Pane?

Jestli půjdu s vámi?

Domů?

Ach, vy už jste četl tu cedulku,

co nosím na krku :

V PŘÍPADĚ, ŽE SE ZTRATÍM, PROSIM, DOVEĎTE MĚ NA NÍŽE UVEDENOU ADRESU ...