Ztratila ji...

    Úzkými městskými uličkami se proplétala štíhlá postava v tmavě zeleném plášti. Kápi měla staženou hluboko do čela a nebylo jí vidět do tváře, jen na okamžik ve stínu probleskly tvrdé a nemilosrdné černé oči. Neběžela, ale pohybovala se rychle směrem k náměstí. Vysoké kožené boty tiše dopadaly a zase se zvedaly od špinavé kamenné dlažby. Občas před nimi proběhla krysa a zase zmizela ve sklepením okénku nějakého z ubohých domků, jež lemovaly uličku.

     Konečně postava dorazila na náměstí. I přes to, že bylo poměrně brzy a chlad neomylně nacházel slabá místa potrhaného oblečení obyvatel, vypadalo to, že se tam sešlo celé město. Dav lidí zaplnil malé náměstíčko a zraky všech směřovaly vzhůru k hranici na níž byla přivázána mladá dívka. Plavé vlasy jí spadaly do obličeje ve kterém byly jasné stopy po nelidském mučení jemuž byly čarodějky vystavovány a po kterém jim upálení přišlo jako vysvobození.

Postava se lehce začala proplétat mezi lidmi v davu, až stanula v první řadě. Rozhlédla se zpod kápě a viděla, že mladou půlelfku hlídají dva strážní. Okolo náměstí jich hlídalo dalších pět, těch si všimla už předtím. Vlastně byla tato bezpečnostní opatření úplně zbytečná. Ženy na hranici stály většinou na pokraji smrti vyhladověním, vyčerpáním a mučením a sotva se udržely na nohou. A osvobodit, nebo pomoct čarodějce se trestalo stejně, jako samotné provozování magie.

Jeden ze strážných zapálil pochodeň a chystal se přiložit ji k hranici. Překazila mu to vrhací hvězdice, jež zasáhla jeho nechráněný krk. Postava shodila kápi a poslední co strážce viděl byla snědá žena se staženými dlouhými černými vlasy zapletenými do copánků.

Nira sáhla k opasku a vytrhla z něj další hvězdici, která přetnula krční tepnu druhému ze strážců. To už se k ní začali prodírat stráže stojící okolo náměstí. Vytáhla ze zkřížených pouzder na zádech dvě šavle a v příští vteřině odrazila meč jednoho ze strážných. Nedala mu ani čas na obranu a bleskově zaútočila. Mužská hlava s přilbou Městské gardy se skutálela k nohám nějaká ženy, která vykřikla a omdlela. Sedm vychrtlých šedých krys začalo hlavu nepozorovaně přesunovat do svého doupěte někde hluboko v podzemní stoce. Žena zatím dobře mířenou ranou probodla srdce dalšího strážného a hvězdicí zasáhla krk mladého muže v uniformě Stráže jež se k ní blížil. Pak ucítila ostrou bolest v noze a otočila se. Uviděla vítězoslavný škleb posledního ze strážců čarodějky. Znovu zaútočil a Nira se jen tak tak odrazila jeho útok. Bolest v noze dál bodala jako tisíce malých jehliček, ale zkušená šermířka přesto cítila, že je to jen škrábanec. Další úder, tentokrát však byla připravená a mužova ještě teplá krev jí stříkla do tváře. Hřbetem ruky ji otřela, zastrčila jednu šavli a rozběhla se k dívce hranici. Rozsekla její pouta na rukou i na nohou a zachytila padající půlelfku. Hvízdla na prsty špinavé od krve. Zbytek davu, těch několik málo, co se ještě nerozprchli, se rozestoupilo před velkým černými koňem. Nira přes něj hodila dívčino tělo a vyhoupla se do sedla. Pobídla koně a cestou se ještě spustila pro svůj plášť, který přehodila přes čarodějku. Kůň tryskem vyrazil ven z města.

Hluboko pod dlažbou, ve stoce, hodovalo sedm vychrtlých šedých krys…

*

     Štvala koně dál a dál, věděla, že už po nich určitě jdou strážní a nejlepší stopaři ze řad temných elfů. Asi po hodině jízdy před sebou konečně uviděla její cíl- skalnatou rokli, která skrývala mnoho jeskyní. Na jižní straně je chránily Bažiny zapomnění a všude okolo útesy a skály. Nira opatrně vedla koně jednou z mála schůdných cest do rokle.

Na nebi se začaly honit bouřkové mraky.

Seskočila z koně a chytila ho za opratě. Pohyb v samotné rokli byl mnohem náročnější a nebezpečnější než cesta do ní. Postupovala pomalu. Za půl hodiny konečně objevila vhodnou jeskyni. Na zem rozprostřela svůj plášť a položila na něj půlelfku. Ještě chvíli potrvá, než se probere. Rozhodla se, že ji nesváže.

Pak vyšla z jeskyně, uvázala koně a vydala se směrem k bažinám.

Mraky zhoustly.

Nebylo to daleko. Vlastně by tam ani nešla, kdyby nepotřebovala dřevo a taky někde najít vodu.

Bažiny byly zrádné a hnědozelený povrch, který vypadal jako pevná zem se pod vahou zrádně měnil v hrob. Nebyl tu žádný život, ani hmyz, ani zvířata. Jen někde hluboko prý podle legend žije stará bažinní rasa. Vysoko k obloze se tyčily holé stromy, které ne, že by neměly dost vláhy, naopak- a právě to je zničilo. Hodně chmurný pohled, který se táhl ještě za obzorem vzbuzoval v Niře různé myšlenky. Zatřásla hlavou aby se jich zbavila a opatrně začala hledat suchá místa po kterých by se dostala k jednomu ze stromů. Bylo to obtížné, ale nakonec stála pod rozvětveným stromem, jenž kdysi určitě krásně kvetl. Teď na něm nebyl ani suchý lístek.

Začalo pršet.

Zaklela a rychle nalámala náruč větví.

Když se konečně dostala na pevnou zem, byla celá mokrá a dřevo nasáklé vodou. Dala se do běhu, smířená s tím, že oheň asi nebude. Doufala, že se z deště vytvoří v prohlubních ve skálách jezírka vody, protože v měchu jí mnoho nebylo, i přes to, že byl plný.

Doběhla do jeskyně ve chvíli, kdy přestalo pršet. Roztrpčeně hodila dřevo na zem a podívala se na čarodějku. Spala a vypadalo to, že docela klidně.

Půlelfka byla hezká, moc hezká. Plavé vlasy rozprostřené okolo půvabného obličeje, který byl nádherný i přes šrámy a modřiny, jež dívka utrpěla, byly jemné a třpytily se jako zlato.

Nira byla také krásná, ale úplně jiným způsobem.

Čarodějka sebou po chvíli trochu zamlela, zachvěla se jí víčka a pomalu otevřela oči. Zmateně se rozhlédla po jeskyni a pak upřela oči na snědou ženu, co stála kus od ní. Nemohla být o moc starší, maximálně o rok a možná ani to ne. Žena k ní poklekla, vytáhla z opasku nějakou lahvičku s červenou tekutinou a podala jí ji. „Vypij to, musíš se dát trochu dohromady, abys mohla jet na koni. A navíc, když budeš v pořádku, zaplatí mi víc… A ještě tohle.“ Podala jí další, ale mnohem menší skleněnou nádobku, tentokrát s fialovým lektvarem.

Zaváhala, ale pak vypila červený lektvar. Okamžitě cítila, jak se jí po těle zase rozproudil život a rány se trochu stáhly. Pak si v ruce prohlédla fialový lektvar a po chvilce přemýšlení ho také vypila.

„Výborně. Ten fialový ti zablokuje magii-asi…teď.“ Mluvila tvrdým hlasem a její oči byly nelítostné a nepřátelské.

„Kdo…kdo jsi a proč jsi mne zachránila?“

„Nira, lovkyně čarodějnic. Normálně jim sekám hlavy…“ trochu drsně se usmála „…ale tebe chtějí živou. Nevím, jestli je pro tebe štěstí, nebo spíše smůla, ale já dostanu dvakrát tolik.“

Očividně se sebou byla spokojená.

„A kdo ,oni‘?“

„Uvidíš. Nemáš žízeň nebo hlad?“

„Ne, chci si pouze odpočinout a vyspat se.“

Nira jen pokrčila rameny a dívka zase zavřela oči. Po chvíli Niře klidné pravidelné oddychováni prozradilo, že půlelfka usnula.

Posadila se před jeskyni a dívala se do tmy. Hluboko v její kruté duši se něco dělo. Něco malého a nenápadného, čemu nerozuměla. Bylo to…neuměla to vysvětlit ani sama sobě, ale napovídalo jí to, aby se vrátila do jeskyně a…

Poslechla radu toho něčeho a posadila se poblíž klidně oddychující Laité, jejíž tvář připomínala anděla.

Seděla tiše, aby ji nevzbudila a pak natáhla ruku a dotkla se bledé, lehce narůžovělé tváře. Ruka tvář jemně pohladila a pak se bleskově stáhla.

Nira šla spát až k ránu.

     Probudil ji nejasný pohyb v její blízkosti. Automaticky sáhla po dýce a otevřela oči, připravená na všechno. Laité se na ni dívala napůl nechápavě, napůl vyděšeně. Nira zase schovala dýku a jejímu pohledu neunikl výraz ulehčení v dívčině krásné tváři.

„Promiň, jestli jsem tě vyděsila…“

„Trochu.“ Přiznala půlelfka.

„Jak se cítíš?“

„No…jsem ještě hodně slabá, ale jinak celkem dobře.“

Nemohla od její tváře odtrhnout svůj tvrdý pohled, ve kterém se teď ale něco změnilo. Něco, co si neuměla vysvětlit. Nakonec silou vůle vstala a šla se podívat ven. Bylo ještě horší počasí, než včera. Naděje, že by déšť mohl vytvořit nějaké jezírka s vodou ji přešla. Nepršelo dlouho. Přesto se šla na chvíli projít. Potřebovala přemýšlet.

     Laité zpozorovala, že se něco děje, ale nebyla schopná říci co. Mnohem více ji mátly její pocity. Její pocity vždy, když Niru uviděla. Necítila se ve společnosti šermířky dobře, možná se jí i trochu bála, protože bez magie byla prakticky bezbranná, ale zároveň její blízkost něco v ní vyhledávalo. Byla jí zima, jen v roztrhaných šatech aby ne. Natáhla se po plášti, na kterém spala a zabalila se do něj. Byl lehký a hřejivý a byl Niry...

     Xakru, co se to se mnou děje?! Co to se mnou ta půlelfka dělá? Nira byla zmatená. V její drsné a kruté duši se probouzelo k životu něco, co držela celých těch pětadvacet let uvnitř sebe a co nikdy nemělo vyjít na povrch. Jediný cit, který v její mysli vždy převládal byla nenávist. Nenávist, kterou v sobě dlouho a hrdě pěstovala a kterou teď pomalu ale jistě začínalo přemáhat něco jiného. Byla její sílou a jejím brněním. A teď měla strach, že bez ní bude slabá a snadno porazitelná. Celé její životní přesvědčení o tom, že nesmí ukázat slabinu ani cit nabourala ta čarodějka. To pohlazení. To pohlazení které se nikdy nemělo stát... a stalo.

Něco zaslechla. Rychle se otočila tím směrem a uviděla několik, asi dvacet, jezdců na koních. Stráže! Zatím ji nemohli vidět, byli daleko a postupovali pomalu, protože terén byl obtížný.

Bleskově odvázala svého koně a poslala pryč. Věděla, že na ni počká. Vběhla do jeskyně. Laité na ni nechápavě zírala. Byla zabalená do jejího pláště. Niru na okamžik bodlo u srdce, ale teď neměla čas nad tím přemýšlet. Rozkopla a zamaskovala ohniště i jejich stopy. Pak vzala svůj vak a druhou rukou chytla Laité.

„Niro, co se...“

“Městské stráže.“

Jeskyně teď vypadala jako by v ní nikdy nikdo nebyl.

     Laité seděla a přemýšlela nad tím, co cítí. Nechtěla si přepustit, že by to, co ji napadlo mohla být pravda, ale někde hluboko cítila, že to tak je. Seděla zabalená v Niřině plášti, když v tom šermířka vběhla do jeskyně. Lai netušila co se děje a jen nechápavě zírala, jak Nira zakryla všechny stopy po jejich přítomnosti. Pak ji popadla. Rychle a stroze jí všechno vysvětlila. Stráže z města. Vytáhla ji ven. Niřin vraník tam nikde nebyl. Laité se otočila směrem, kam jí Nira ukazovala a spatřila jezdce na koních. Zatím je asi neviděli. Nira ji rychle někam táhla, až před malý otvor který byl dokonale kryt kamením a suchou trávou, asi jedinou rostlinou v těchto nehostinných skalách. Šermířka ji drsně vtáhla dovnitř. Prostor byl malý, možná až moc malý. Jen stěží se tam vešly a byly opravdu velmi těsně u sebe. Laité sice tlačila do zad a do hlavy skála, ale tak těsná Niřina blízkost jí byla příjemná. Velmi příjemná. Laité pochopila.

     Pohodila svými tmavými vlasy a děkovala bohům, ve které sice nevěřila, ale to bylo v tuto chvíli jedno, že ten otvor včera při procházce našla. Vlastně to byla náhoda, jinak by snad asi ani objevit nešel. Byl dokonale ukrytý a proto prakticky neviditelný. Ale taky byl malý. Moc malý. Jen tak tak se tam ona i Laité vešly. Byly u sebe tak blízko... Nira pohlédla na Laité a setkala se s jejím pohledem. Teď už jí to bylo jasné. A taky jí bylo jasné, že s tím nemůže nic dělat i kdyby chtěla. A ona nechtěla. Lehce se chvějící rukou odhrnula Laité z tváře pramen světlých vlasů a přitáhla si její tvář o trochu blíž. Ucítila, jak se Laité zachvěla. Ale nebylo to strachem. A pak už vnímala jen ten úžasný pocit, jak se Laitiny rty dotkly jejích a jak ji začala líbat. A bylo jí úplně jedno, že okolo právě proběhli koně stráží...

     Nira seděla u ohně v jeskyni a pozorovala tiše spící půlelfku. Od toho polibku když se skrývaly se už vzájemně nedotkly, i když jí bylo jasné, že po tom obě touží. Začala si zaplétat cop ze svých drobných copánků. Pomáhalo jí to oprostit se od jakýchkoliv myšlenek. Když skončila, převázala ho zelenou stuhou. Myšlenky na Lai se jí zase začaly vtírat do mysli. Nemohla tomu zabránit. Najednou na ni padl dusivý a tísnivý pocit. Vyběhla z jeskyně na vzduch. Několikrát se zhluboka nedechla a vydechla.

„Proč?“ Zeptala se skal a pochmurné krajiny okolo. „Proč?!?“ Vykřikla.

Musím Jim ji odvézt. Musím. Musím, jinak za námi vyšlou své vlastní stopaře a taky vojáky. A mít v patách Jejich lidi, to je totéž, jako hlava na popravčím špalku. Nikdy jsem ji neměla spatřit. Nikdy a všechno by bylo lepší. Lepší...

     „Proč?!?“ Ten výkřik mladou čarodějku probudil. Věděla, že je to Nira a z jejího hlasu vycítila, jak je zoufalá. Vstala a vyšla ven. Šermířka stála venku, opřená o skálu. V jejích očích viděla, že svádí vnitřní boj. Přistoupila k ní. Chvíli se jí jenom dívala do očí a potom ji políbila. Jednou rukou ji jemně objala okolo krku a druhou vyhledala Niřinu. Její prsty propletla se svými. Pak ucítila, jak ji Nira objímá okolo pasu a tiskne k sobě. Ani nevěděla jak se přesunuly do jeskyně a za chvíli už ležely na Niřině plášti, naprosto pohlceny vášní...

     Lai seděla na zeleném plášti a hladila Niru po tváři. Venku pomalu svítalo. Probudila se před chvílí. Nira ještě spala a Laité ji nechtěla budit. Vždyť byly vzhůru celou noc. Usmála se. Celou nádhernou noc. Teď ji ale zase sužovaly obavy. Co teď, co Nira udělá? Přece ji teď neodveze těm lidem, pro které pracuje. Ne, byla si jistá, že to ona neudělá. Uprchnou. Ale kam? Kde by byly v bezpečí? Kde by se mohly ukrýt před nenávistí okolního světa? Vzpomněla si, jak ji matka když byla malá vyprávěla o hvozdu, daleko na jihu, kde žijí druidové, kteří těm, jež přicházejí s dobrem v srdci, poskytnou útočiště. Ano, to by bylo ideální místo, kde by jistě nebyl nikdo, kdo by je nenáviděl za jejich vzájemnou lásku i za její kouzla. Nira se zamlela a otevřela oči. Na tváři se jí mihl lehký úsměv. To bylo poprvé, co ji Laité viděla usmát se. Nira se natáhla pro své oblečení a rychle se oblekla.

„Musíme odsud Laité, nevím kam...“

„Na jih k druidům.“

„Co...? Ach, jistě, už mě to taky napadlo. V tom případě si ale musíme si pospíšit.“

„Proč?“

„Cesta tam je dlouhá, bude trvat tak tři dny, když se nebudeme zdržovat. A já Jim tě mám zítra přivézt, což znamená, že nejdéle pozítří, když budeme mít štěstí, po nás půjde jak stráž, tak Oni... Pojď.“

Přes ramena jí přehodila svůj plášť a chytla ji za ruku. Vytáhla ji před jeskyni a hvízdla. Za chvíli přiběhl Niřin krásný černý kůň.

     Nira pomohla Laité na koně a pak se vyšvihla do sedla za ní. Jednu ruku ovinula okolo jejího pasu. Možná aby čarodějka nespadla, ale mnohem spíše proto, aby jí byla blíž. Pak pobídla koně a ten se jako blesk rozběhl k jihu, k bažinám. Znala skrz ně stezku, jejímž hledáním se stráže nejspíš nějakou chvíli zdrží. Byla si jistá, že po nich půjdou. Před bažinami koně navedla k cestě. Stezka byla sice pevná, ale úzká a tak po ní kůň nemohl nejrychleji klusem, a to bylo ještě riskantní. Ale ani jedna neměla strach. Byly přece spolu.

*

     Jely baz přstávky až do noci. Z bažin by se pravděpodobně měly dostat zítra. Laité už usínala, s hlavou opřenou o Niru, a tak Nira zastavila koně a seskočila. Pak pomohla dolů Lai. Okolo byly holé stromy. Nejspíš tu dříve rostl krásný les. Teď už z jeho krásy a zeleně nic nezbylo. Ale i tak tu byly na malém ostrůvku pevné země uprostřed bažin chráněny před tím, že by je mohl někdo spatřit. Nira se rozhodla, že oheň nerozdělají. Zima jim nebude, budou se zahřívat navzájem. Rozložila ne zem svůj plášť a lehla si na něj. Laité ještě chvíli stála a hleděla do nepřítomna. Pak si beze slov lehnula vedle Niry a přitulila se k ní. Byla tak unavená... tak unavená...

     Nira nespala, nějak jí nešlo usnout. Přemýšlela o tom, co teď dělá. Prchá s čarodějkou, kterou zachránila z hranice aby ji předala do dost možná ještě horších rukou, a kterou miluje. Bylo to tak bláznivé. Jemně pohladila Lai, která klidně spala vedle ní, po vlasech. Moc spolu nemluvily. Ani toho nebylo třeba, rozuměly si i bez toho. A teď utíká do hvozdu k druidům, o kterých vlastně ani neví, jestli skutečně existují. Ale hlavní je, že to neví ani ti, kteří je jistě pronásledují. Budou tam mít klid. Ještě nedávno bez milosti sekala všem čarodějkám hlavy a nenáviděla je. Aby ne, když jí jedna z nich svedla a zabila milence. Milence... Ušklíbla se. Ano, měla ho ráda, ale nikdy ho nemilovala. Lásku nikdy nepoznala. Až teď. Ale co, je ještě mladá a má dost času, který chce strávit jen a jen s Laité.

     „Matko... miluji ji!“ Laité stála na schodech vedoucích k bílému oltáři. Před ním stála plavovlasá žena, která se Lai velmi podobala. Usmála se.

„Já vím dítě, já vím... Ale přijde čas, kdy budeš muset svou lásku obětovat, nebo za ni dát vlastní život.“

„Matko... nerozumím ti...“

„Porozumíš.“

A měla porozumět už brzy....

*

     Věděla, že je mají v patách. A taky věděla, že koně asi uštve, ale bylo jí to jedno.

Už byly tak blízko. Ne, teď to nemohly vzdát. Ze severu měly v patách asi patnáct vojáků městské stráže a na obzoru na jihu napočítala deset bojovníků na koních. Věděla, že na ně poslali ty nejlepší. Kdyby se vzdala a zabila Laité, asi by to přežila a Oni by ji rádi přijali zpět. Ale stačil jediný pohled na půlelfku před sebou a bylo jí jasné, že to by udělat zkrátka nemohla. A tak jen pobídla koně  ještě větší rychlosti. Hvozd už byl nedaleko.

     Vojáci je dostihli ve chvíli, kdy byl hvozd na dosah. Musely bojovat. Lektvar proti magii už v Laitině krvi přestal působit. Byly silné. Stálo proti nim pětadvacet nejlepších vojáků, ale ony byly odhodlané bojovat. A zvítězit...

     Polovina vojáků už ležela na zemi porostlé zelenou trávou. Nira a Laité už byly se silami u konce. Jen jejich láska je ještě držela v boji. Jen myšlenka na společný život, který je čeká. V míru a klidu.

„Niro! Je jich moc! Nemáme šanci! Jedině...“ Laité se zastavila.

Nira na ní poznala, co chce udělat. Chce se obětovat, chce využít veškerou svou sílu na kouzlo, kterým by ji zachránila.

„Ne! Lai!“ Vykřikla a plynulým pohybem usekla jednomu vojákovi hlavu a druhého probodla. Ale bylo jich moc, nemohla zabránit Laitině oběti. Ta pronášela slova kouzla a gestikulovala. Vzápětí Niru oslepil blesk. Když začala zase vidět, spatřila, že všichni vojáci jsou mrtvi a taky Laité, jak leží bezvládně na zemi. Vrhla se k ní. Klekla si a Lainu hlavu si položila na kolena. Ještě žila, ale cítila, že z její lásky vyprchává život.

„Lai, ne...“ plakala.

„Musela jsem... musela jsem to udělat Niro...“

„Ne! Porazily bychom je!“

Laité se usmála „Nelituji toho... zachránila jsem ti život...“

„Ale za cenu tvé vlastní smrti!“

„Ty budeš žít a to je pro mě nejdůležitější...“

Laité vyhledala Niřinu ruku a jemně propletla své prsty s jejími.

„Já si nezasloužím žít... a ani nechci! Ne bez tebe!“

„Niro...“ Lai se ztěžka nadechla „Slib mi, že odejdeš do hvozdu a budeš tam šťastně žít spolu s druidy.“

„Laité...“

„Slib mi to, prosím.“

„Slibuji, lásko...“ Nira Laité políbila.

„Miluji tě, Niro...“ Lainy oči se zavřely.

„Já tebe taky Lai...“ Nira se rozplakala. Pak si otřela slzy. Vzala Laitino tělo do náruče a zamířila k hvozdu. Ale věděla, že už nikdy nebude moci být šťastná. Vždyť ztratila lásku. Jedinou lásku, jediné krásné, ve svém životě.

Ztratila ji...

***