Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJ.Loukotková-Medúza
Autor
Meggie
Medúza
- Polož tu skleničku, poručil hlasem, který jsem dosud neznala.
Dostala jsem na něj vztek a položila jsem ji. Skutečně položila, jak to vyžadoval, nikoli postavila. Rezatý alkohol se rozlil po leštěné desce starého stolu. Drze a vyzývavě jsem se na Roberta podívala. A znova jsem se ho začala bát. Nehnul brvou a jen na mě metal další a další vysypané oči. Z chvilku mrzutě poznamenal:
- Máš chování děvky. A taky děvka jsi, ty denunciantko. Nic víc než přismrádlá mazlavá děvka. Syp.
A trhl hlavou směrem ke dveřím.
Poslušně jsem vstala a šla. Krev se mi nahrnula do obličeje. Nikdy bych byla neuvěřila, že by se Robert ke mně dovedl takhle chovat. Když jsem se přezouvala zase do svých univerzálních opánků, dodal:
- Dneska jsi tu byla naposled. Nemám zájem tě ještě někdy vidět.
A otevřel mi dveře na chodbu domu.
V ten okamžik jsem si vybavila momentku ze začátku léta, kdy jsme spolu s Robertem vycházeli ze Želmíry a on se před šatnou znenadání zastavil, obrátil ke mně, jako kdyby byl právě objevil Ameriku, a řekl: Ale že já jsem tvůj kamarád a vždycky budu, to víš? A já jsem tenkrát přikývla, nevím proč zahanbeně.
- A to jsi mi ondyno řek, že jsi můj kamarád a vždycky budeš, předhodila jsem mu, abych svoji porážku aspoň trochu zmírnila.
- Tak dobrá, řekl, tak teda kamarád, ty kryso. Máš pravdu, bude to tak lepší.
Napřáhl se a při otevřených dveřích mě zpolíčkoval, zleva zprava, zleva zprava a ještě jednou, až mi třaskaly zuby o sebe a dělaly se mi mžitky před očima. Byly to chlapské rány a myslím, že mě nešetřil.
Než jsem se vzmohla na obranu, bylo po všem. Po tvářích se mi řinuly proudy bezděčných slz a celá jsem se třásla. Maně jsem si sáhla na čelisti, nejsem-li kolozubá.
Pak teprve zavřel dveře do chodby domu. Sevřel mě do náruče. Vousatou bradou mě začal líbat po zfackovaných tvářích a úpěnlivě mě hladil po vlasech. Pak si mě zase tiskl a tiskl na hruď a spíš mě nesl než vedl zpátky do aťasu. Přitom pořád mluvil, a protože marně lovil v kapse kalhot kapesník, utíral mi slzy rukávem košile a rozmazával mi přitom maskaru po obličeji.
- To víš, že jsi moje kamarádka, ty čubko jedna, rodiče tě asi málo fackovali, to víš, že to je takhle lepší, mluvil ke mně něžným zalehlým hlasem, - zatracená ludro, tohle se přece nedělá, ale jestli mám bejt tvůj kamarád jednou provždycky, tak ti tu hubu rozfackuju příště zas, až něco provedeš, ty sviňko, až z tebe tu podlost vymlátím, no opři se, já vím, že to bolí, nebreč sakra.
Mrskl se mnou do křesla, kde jsem seděla prve, a utřel si rukávem teď svoje vlastní oči. Rozvzlykala jsem se a vrhla jsem se mu na prsa a brečela a brečela.
- Tak už neřvi, blbečku.
Hodil mě zpátky do křesla a přinesl z koupelny mokrý ručník. Otíral mi jím obličej, slzy i rozteklé líčidlo. Sám už neslzel.
- Drž, neřáde, musím Tě dát do pořádku, aby nikdo nic nepoznal, promlouval ke mně rozněžněle.
Roztřásla jsem se a přepadla mě zimnice jako vždycky, když jsem se octla s nervy na pokraji zhroucení. Odnesl mě na postel a zavalil dekami. Nalil do mě tři doušky brandy. Přikrývku mi utěsnil rukama u krku.
- Káčo pitomá. Lež a neházej sebou. Nervy to má jako netýkavka, a pouští se to do dobrodružství. Kozo sánská.
Jakmile jsem se uklidnila a třesavka mi přestala, vyskočila jsem z postele a došla pro hadr a utřela jsem pálenku, kterou jsem prve svévolně rozlila po stole. Tváře mě ještě pálily, a tak jsem si je aspoň napudrovala. Potom mě šel mlčky vyprovodit do předsíně a na onom osudném místě mi řekl na rozloučenou:
- A přijď brzo.
/ Jarmila Loukotková – Medúza, str. 291 – 292, r. 1991/