O přerthlé harmonice

Nasadil jsem si klobouk. Pomalu, jak z celuloidu bratří Lumierových, pomalu abych v šustotu baloňáku nepřeslechl výzvy k neodchodu. V lokále bylo však takové ticho, až mi to vehnalo slzy do očí. Vždyť ani klubovky v rohu nezapraskaly svým hořícím polínkem. Nikdo nezakašlal, aby konspirativně dal najevo, že on, kdyby byl odvážnější, že on by vstal, povalil by židli rozmáchlým gestem a zakřičel by..“Neodcházejte, ne teď …“, ale když není v lokále Jarda, nemá se o koho  opřít, a  tak alespoň na všechno kašle.

Pochopil jsem, že tady jsem skončil, že tady pro mě navždy skončila ta opojná chvilka, kdy se svléknete i z kůže a můžete se beztrestně ukazovat, promenádovat  a vyhřívat v paprscích desetiminutové opojné slávy. Chytl jsem za kliku a otevřel jsem dveře. Půlnoční vítr mi oblízl tvář, přitulil se ke mně jak falešná cikánka, svůdně mi šáhl za krk a zašeptal, snad aby mě pobláznil..“Pojď..pojď.. nezůstávej v tomhle zatuchajícím smradu, tady se ti plachty tvé fantazie nikdy nenapnou“…Přes dveře jsem spatřil na vypouklé černé tabuli třpytící se napínáčky úhledně zatlačené do souhvězdných výjevů. Cítil jsem se tak volný, tak svobodný, tak nezadlužený, plný energie. Pod hvězdami mi kučeraly vlasy. Byl jsem z toho pocitu blažený  a chtěl jsem, aby mi je vítr polaskal a pohladil, a tak jsem odhodil klobouk. „Addio…Svůj klobouk odhazuji dále…„Hurááá“… křičel jsem do spící ulice.. „Huráááá“ .. a opíjel jsem náhlým přílivem svobody. Cítil jsem však, že mě ještě cosi svazuje, že mě to rdousí, že mě to obtáčí jako břečťan zabiják, jako bolestná nesmazatelná vzpomínka. Strhnul jsem ze sebe svůj akordeon, mrštil jsem s ním o zem a on zamečel jak snajprem zasažený wehrmachtsangehöringe….“Hahááá“… zasmál jsem se přeexponovaně, ..“nepros, nemám slitování“…nakročil jsem se a nakopnul jsem měch zlostnou silou. Akordeon se přetrhl v pase a odlétl za kloboukem kamsi k  popelnicím, aby tam vydechl naposled. Vítr se okolo mě obtáčel, zamotával myšlenky v mé hlavě, vyprošťoval mě z baloňáku, jako první ranní rum. Pral jsem se  s nim jak o život, rukávy se na mě přisály jako novorozeně k prsu, ale vypáral  jsem se, odtrhl jsem ho a odhodil na akordeon. V mysli mi teskně proběhlo, ..alespoň tomu mému akordeonu nebude zima. Zahleděl jsem se k vánočním výzdobám vesmíru a zhluboka se nadechl, slíznul jsem si ze rtů slané kapky….“Musím se vzchopit…musím se vzchopit..“ šeptal jsem si s rukama v bok. Otočil jsem  na podpatku o půlkruh ke dveřím, odkud jsem se předtím vypotácel….“Kurvy, jste jen obyčejné kurvy!“…zakřičel jsem . Dokončil jsem otočku na patě a jako o překot jsem se rozeběhl k přístavu. Vždyť tam na mě již čekaly rozvinuté plachy  mé fantazie. Kdo ví, kam mě odnesou…..Sbohem…

(sbohem mí čtenáři….)