Jsi jako víla co přišla z neznáma..

Jako anděl jsi přišla z neznáma, stačilo pohledů pár. Tvá tvář byla halena ve světle slunce co zářilo přes okraj stromů. Z okna se valila ta světelná zář, já nemohl se vynadívat. Byla jsi jako anděl. Tvé oči se tím světlem celičké prozářily. Byly čiré jako světlo samo. S letmým úsměvem sis na tváři hrála, snad myslela jsi, že ho nespatřím. Byla jsi nesvá. Já zase nesvůj. Snad proto, že anděla nevidím každý den.

Tvůj příchod byl pro mne zradou. Zradil mne můj rozum a smysly se pomátly. Víš přece jak tepe krev co tryská v srdci! Tak já se cítím, když jsi mi nablízku. Tak já se cítím, když jsem v Tvé moci. Tak se já cítím- jsem v Tvé moci. Nemusí být večer, abych viděl siluetu tvého těla a nemusí být ráno, abych ti za nové děkoval. Stačí když je-něco-pak všechno jde už samo a nezbývá čas, abych litoval.

Že stačí tak málo a všechno je naruby, to mne samotného straší. To málo je vztek, to málo je pýcha. To málo, je někdo, kdo oheň nerozdmýchal, ale hasit chce žár. Chce bořit cizí zámky. Chce získat pocit věčnosti. Chce pro jednou, či vícekrát se zmocnit tesknosti. To málo jsem popudil já, snad, oni to říkají, že já jsem dal, podle nich-snad, i falešnou naději. Chce smrt, ne svou, však raději.