Cesta paní Voráčkové

     Paní Voráčková je starší paní, nejde říci dáma, ačkoli to k tomu svádí, tohle není typická dáma s nakulmovanými vlasy, staromódními, leč elegantními, šaty a s koženou kabelkou přes ruku. Paní Voráčková je starší paní, stará trvalá sice ještě na vlasech zůstává, nicméně příliš elegance na celkovém vzhledu nedodává. Ani nejde napsat, že její vlasy mají barvu stříbra. Ne, to by na paní Voráčkovou vyznělo příliš poeticky. Šedivá zůstane prostě šedivou a stříbrná je šedivé na hony vzdálená. Ani ty šaty nepůsobí „dámským“ stylem. Vykazují sešlost a únavu materiálu na mnoha místech. Paní Voráčková je v nich tak trochu jako kulička. Dokud bývala mladá a štíhlá, dalo by se říci, že byla drobná a jemná žena. Ale s přibývajícími léty a kily už takový názor vzal za své. Na nohou má jistě pohodlné, ale ne právě moderní boty. Takovéhle bývalé lodičky na nízkém širokém kramflíčku a s páskem přes nárt nosí už jistě pěkných pár let. V ruce nese hranatou tašku se svislými proužky a pod její váhou, stejně jako pod váhou celého svého dosavadního života, jde celá ohnutá, takže vypadá ještě menší než ve skutečnosti je. Krátké nohy jí ani příliš rychlou chůzi nedovolují, takže jde ulicí ani ne tak co noha nohu mine ani příliš kvapně. Vítr jí nadzvedl vlasy z čela a pohodil jimi na druhou stranu hlavy. Jistě, není se čemu divit, teplé léto je dávno pryč a tak i tady, v uličkách mezi domy, začíná profukovat chladný vítr. Ještě loni tu za rohem bylo staveniště a tak, když se zvadl větřík, nahnal všem kolemjdoucím do očí prach. I tenkrát tu paní Voráčková chodila, tak jako dnes, cestou ze samoobsluhy. Paní prodavačka už jí dobře zná, jako většinu lidí, kteří ještě stále žijí v téhle oblasti a nedali přednost klidu okraje města nebo přímo vesnici. Paní Voráčková se tu narodila a vyrostla, prvně zamilovala, vdala, porodila děti, prožila život, ovdověla…všechno je spojeno s touhle čtvrtí a proto si ani neumí představit, že by měla žít jinde. Nedokáže pochopit, jak se mohl mladý pan Voráček, její syn, odstěhovat pryč. Ale přitom je jí to jasné, vždyť se přiženil do rodiny z venkova. Mají malé hospodářství, pár králíků, prase a slepice a kousek políčka za domem. Přitom, kdyby mladý pan Voráček se svou ženou zůstali u ní v bytě, jaké by měli pohodlí. Vždyť tam má ještě dvě volné místnosti. Kdysi byli tak hrdí na to, že tenhle byt mají. No uznejte, byt 3+1 v téhle čtvrti, to nebylo jen tak. A potom, co se dcera vdala do jiného města a pan Voráček zemřel, tak je ten byt skoro nevyužitý. V bývalé ložnici teď pod svatební fotografií Voráčkových spí paní Voráčková sama. Druhá postel je ale pořád vzorně ustlaná a na nočním stolku pořád leží rozečtená kniha Zahradníkův rok, kterou už pan Voráček nedočetl. Zemřel už před více než patnácti lety, ale v ložnici jsou ve skříni stále jeho šaty, prožrané částečně od molů, samozřejmě… Obývák mají propojený s maličkou kuchyňkou. Ta je pořád ještě dobrá, myslí si paní Voráčková. Jistě, teď už se dělají modernější, ale tuhle si pořídili ještě s mužem v šedesátých letech. Kdy to bylo? Ve čtyřiašedesátém? Asi tak. Ne, ba ne, to bylo o tok později, v pětašedesátém. A rok na to byli s dětmi na dovolené na Rujaně. To byla dovolená, panečku. Děti už vlastně nebyly děti, dceři bylo 15 a synovi 12. Jé, jak tam si užili! Paní Voráčková se musela až pousmát a úplně přitom zapomněla, že jde prašnou uličkou k domovu a nese tašku s nákupem. Zahloubala se zase do svých myšlenek. Tak v pětašedesátém kupovali tu kuchyň… Ale pořád je ještě dobrá. Obývák je z pětasedmdesátého, protože ten starý si vzala sestra paní Voráčkové, to se tenkrát odstěhovala od svého muže a tak jí Voráčkovi dali tenhle nábytek a sami si koupili nový. Dcera tehdy už byla vdaná a syn si začal vydělávat sám. Tenkrát si něco začal s tou jejich sousedkou, s Ivanou. Dobře, že se s ní rozešel, ta se paní Voráčkové nikdy nelíbila. Ivana se stejně brzy na to vdala za nějakého řidiče a rok na to se s ním odstěhovala do nového sídliště. Ani neví, co s ní teď je. Mladý pan Voráček se pak seznámil se svou budoucí ženou. Ta se taky paní Voráčkové moc nepozdávala, ale teď už s tím nic neudělá. Ale stěhovat se k ní na venkov nemusel. Paní Voráčková tu teď zůstala úplně sama. Přitom ta kuchyň je ještě dobrá, ložnici by si paní Voráčková nechala, mladí by mohli být v synově bývalém pokoji a obývák by měli společný. A děti by nemuseli jíst ve školní jídelně, ale měli by domácí jídlo a školu by měli za rohem. Ale to ne, to by snacha nedopustila. No, na vesnici mají čistší vzduch, v tom jí musí dát paní Voráčková za pravdu, ale málo platné, žít v městě a v jednom bytě společně s babičkou, to má taky svoje výhody. Aspoň, že teď tu má u sebe vnoučata. Mladí musí vymalovat jejich pokojík, tak jí je sem dali aspoň na dva dny. To je hned veseleji. Jé, ještěže si na ně paní Voráčková vzpomněla. Musela je nechat na chvíli samotné doma, zatímco ona šla nakoupit. Nese jim sušenky. A taky koupila maso na oběd. Paní Voráčková se vrátila ze svých myšlenek, vzpomněla si, že má přeci doma děti, musí jim uvařit a pak s nimi jít ven a co všechno ještě musí stihnou a přidala do kroku, aby byla doma dřív. Zatočila za roh a  vítr jí přehodil pramen šedivých vlasů se zbytky staré trvalé na druhou stranu hlavy…