Nemám co ztratit

Nemám co ztratit

"Vidíš Jarynu?" ukázal Kuba kámošovi na celkem pěknou holku. Na koupališti vynikala ještě více. Zrovna se jí pár kluků pokoušelo hodit do vody. "Ty vole, dyť ta bude totálně pošahaná!" vyprskl smíchy Tomáš. "Říkáš to, jako by nebyla," pousmál se Jakub. "Na to, že ještě nemá patnáct vypadá dost dobře. Taky se podle toho chová. Máš pozvánku na její narozky? Co sem tak sondoval, pozvala půl města," zeptal se Tom. "Co vy, furt tu čumíte na tu děvku?" vyrušila je z rozhovoru Kubova starší sestra. "Díky ségra!" poděkoval za pití a usrkl si. "Chová se děsně, co," nahodil Tom. "Jako děvka," mávla rukou. "By z ní mohli sundávat vrstvy otisků prstů," přihodil Kuba. "To tu budete furt jen čumět? Já nevím, jak vám, ale mě už došel chlast, tak dáme závod o další, ne?" navrhla. "Stejně zas prohraješ," skočil Tom do vody.

"Taky ti připadá, že je tu moc lidí?" zeptala se Zuzana Martiny na narozeninové párty. "Jarynu to nerozhodí, její fotík se vrátí až příští týden a matka beztak někde hnije. Ani o tom vědět nebudou," nestarala se Martina. "Čaues, jaxe bavíte?" vpadla mezi ně Jarka, holka, která byla bezkonkurenčně nejobletovanější v celém městě. "Ále jo, v poho, ale nechceš tam hodit jinou muziku? Co ti to tam sedí za šumaře?" ukázala Zuzka k pultu nad imporvizovaným parketem na dvorku. "Co je? V klidu, ne? Má aji nějaké hulení, kdyby byl zájem," podotkla Jarka. "Jde to poznat, kdyby do toho aspoň nevyl," zakroutila Martina hlavou. Jarka odběhla do pánské společnosti svých kámošů. "Mi řekni, s kým z nich ještě nechodila?" zeptala se Zuzka. "Že to řešíš!" podivila se Martina. Zábava se roztáčela, i když mnoho přítomných Jarku znalo jen od vidění, jako největší kočku kolem dokola. "Čáááu!" ozvalo se za Petrou od její už notně zkouřené kámošky Moniky. "Čau, ty zase perlíš! Nejdeš dom?" pozdravila taky. "Néé, vole, dyť je prdel. Co doma? Čučet na fotra, ne? Tady to žije, jo!" výskala Monika. "Neviděli jste Roba?" přidružila se k nim Zuzka. "Máš si držet bráchu na uzdě!" smála se Monika. "Tak dík, no," zamručela Zuzka a pokračovala v hledání. "Viděla jsem ho támhle!" poradila ji jedna smažka potácející se z parketu. A skutečně. Rob tancoval s lahví nějakého alkoholu a vypadal, že se baví. "Neruš ho," táhla ji zpátky Martina. "Co?" stěžovala si Zuzka na hluk. "Pojď ven!" "Taky vás to tam nebaví?" přivítala je Markéta. "Půjdem asi dom, stejně tu všeci čumí jen na ni, a pro ostatní oči nemaj," potáhla si Martina krátké tričko. "Skoro ji vidět není, jak jsou na ní furt nalepení," prohlásila Zuzana.

Rob zatím už svou láhev dopil a mašíroval si to pro další, když se střetl s Jarkou. "Ty seš ta Jaryna, že, hej, ty seš fakt kus, hej, nechceš něco, já mám něco moc good pro tebe," sypal ze sebe. "Nekecej kámo, a kde to máš?" vyzvídala. Pojď, ukážu ti to venku, tam to bude lepší, ještě mi se mi tu ztratíš," táhnul ji ven. Jarka se nebránila, byla ráda, že Robova ruka nakonec sjela až na zadek. Byla ve svém živlu. Všichni kolem se zajímali jen o ni, byla středem pozornosti a to vždy chtěla. Její rodiče jí pozornost věnovali maximálně při rozpisu kapesného, což ji štvalo. Každý kousíček pozornosti ji dělal dobře, zvlášť, když už nešlo jen o pozornost. "Kam jdem, brouku?" ptala se ho, když míjeli garáž. "Je to vevnitř," napadl Roba dobrý úkryt a otevřel boční dveře. Jarka vstoupila a otočila vypínačem. Kromě mámina auta, tam však nebylo skoro nic. "Kde to máš?" vyptávala se zvědavě. Rob se otočil od dveří a přistoupil blíž. "Přece tady kotě!" ukázal na rozepnutý poklopec. "Prej žádný z těch tvých machrů se ti nedostal tak daleko. Budu první!" usmíval se, zatímco Jarčin obličej se stále více podobal vyděšenému. "Hele, díky fakt kámo, ale nestojím o to, je to milý, ale obejdu se," chtěla ho obejít. Marně se však snažila otevřít zamčené dveře. "Kam bys chodila, kotě? Máš tu přece mě, ne?" chytil ji kolem pasu. "Hele, seš opilej a já tě tu nechci, takže laskavě padej," zaujala Jarka jiný tón hlasu. "Ale no ták, seš tu přece pro mě, ne?" řekl a přisál se na její ústa. Vymanila se z jeho objetí a utekla k autu. "Seš ožralej a táhne ti z kotle. Běž se vyspat, moc spěcháš, přeci nebudu něco mít s mladším," vmetla na něj. "Ty potvoro, tak ty se budeš bránit?" přistoupil opět k ní. "Budu řvát, jestli mě nenecháš," varovala ho. "To budeš," objevil se v jeho ruce nůž. Chladná čepel se dotkla jejího krku. Jarka zapištěla ze všech sil. Venku ale byl takový rámus z taneční hudby, že by její hlas stěží někdo slyšel těsně u garáže. Rob přitlačil na nůž a Jarka rázem ztichla. Cítila jak se jeho ruka sune pod její tričko. Chtěl ucuknout, ale Rob ji držel pevně. "Buď hodná holka, chci si jen užít a ty určitě chceš taky," tišil ji Rob a znovu ji líbal. Jarka nemohla nic dělat, jen očekávala, co všechno se s ní stane. Slyšela prasktot nití svého trička, když ho z ní Rob serval. "Ani podprsenku nenosíš, líbíš se mi," chrochtal Rob, zatímco ji mačkal prsa. Jarka zažívala hrozný pocit. Styděla se nahá před tím opilým klukem, a když z ní stáhl její těsné džíny i s kalhotkami, nejraději by se propadla. Cítila se tak hrozně bezmocná, když se nemohla bránit. Jako socha, která je vystavená hrubému okolí, tak musela setrvávat i když ji Rob připravil o pannenství. Bylo ji hrozně. Rob si zapnul kalhoty a řekl: "Moc hezký, puso, ještě to někdy zopáknem!" Poté jí ještě několikrát osahal a klíčem ze své kapsy odemkl východ. Průvan za chvíli prásknul dveřmi. Jarka nevnímala okolí. Nevnímala zápach rozlitého oleje, ani hluk přicházející zvenku otevřeným okýnkem, dokonce ani míhavé světlo žárovky. Seděla tam nahá, opřená o auto, strašlivě ponížená a bezmocná. Neměla sílu ani plakat. Byla na dně. Nechtěla dělat nic, jen čekat, až ta bolest přejde a až jí bude líp. Nakonec usnula.

Když se ráno probudila, nemusela dlouho přemýšlet co se stalo. Nepříjemné vzpomínky se jí ochotně vrátily. Když pohlédla na tu spoušť kolem, chtělo se ji zvracet. Ležela u auta, na podlaze byl roztečený olej z převrhlé plechovky smíchaný s něčími zvratky a rozbitou lahví vodky Puschkin. Pomalu a těžce se zvedla. Když si uvědomila, že je stále nahá, natáhla si džíny a hodila na sebe to, co zbylo z trička. Pootevřela dveře a naskytl se jí pohled na neuvěřitelnou spoušť za domem na dvorku. Všude byly poházeny odpadky, zbytky jídel, střepy z lahví, tu a tam rozlámané hudební CDčka a blíže neurčený svinčík. Tátův starý basketbalový koš byl vyvrácený do domu, kde bylo několik rozbitých oken. Jarce se málem podlomily kolena při pohledu na ten nepořádek. Když vešla do domu, bylo to tam ještě horší. Pod schody ležel ještě jeden opilý pařan v hromádce nablitého, a vevnitř nebyl kámen na kameni. Když se chtěla podívat na hodiny, přivítalo ji jen prázdné vybledlé místo. Chtěla se napít vody, ale nenašla jedinou celou skleničku. Bezmyšlenkovitě tedy pustila vodovod a napila se přímo. Popadala ji hrůza s tím, co řekne rodičům, kteří se sice měli vrátit až za pár dnů, ale měli. Pocítila velkou touhu se osprchovat. Pomalu vyšla po schodech nahoru do svého pokoje. Zakopla o myš, jediné, co zbylo z jejího počítače. Vzala z napůl vyházené skříně župan a sešla dolů do koupelny. Když prošla chodbou a překročila spadlý lustr, otevřela dveře do koupelny, která alespoň trochu vypadala zachovale. Svlékla se a pustila vodu. Cítila, jak z ní stéká špína pryč, do kanálu a že se alespoň trochu stává člověkem. Utřela se ručníkem a oblékla se. Když opět vyšla na chodbu, pocit úzkosti byl zpět. Zamířila do obýváku a tam do pohodlného křesla. Bylo poblité. Tátova nová televize také chyběla, a z napůl pootevřených dveří do pracovny si snadno domyslela, že i jeho papíry budou pryč. Znaveně si sedla na zem, opíraje se přitom o stůl a přemýšlela. Pak jí hlava spadla do dlaní a dala se do usedavého pláče. Po několika minutách se vrátila pro své zničené džíny a vytáhla z nich mobil. Napadlo ji, že by určitě měla zavolat policii, už jenom proto, že ji vykradli a znásilnili. Napsala SMSku Zuzce, že by chtěla pomoct s úklidem. Pak vytočila policii. Přes několik dotazů a omylů se dostala až na centrálu okresního města, kde jí slíbili, že brzo přijedou. Dostala hlad, a tak se vydala zpět do kuchyně. Vytáhla z ledničky jogurt a pečlivě si umyla jednu lžičku z hrnku od kafe. Vylekala se, když její mobil zapípal. Zuzana jí napsala, že pokud si dobře užívala, měla by si také uklidit. Sama prý ještě nenašla Roba. Jarkou jakoby projel elektrický proud. To on za všechno může! Měla sto chutí ho zabít. Taková mrcha. Brzo poté přijeli policisté. Když spatřili nepořádek kolem, bylo jim jasné, co se tam událo. "Pojedeš s námi na stanici. Musíme to sepsat. Ty už ses osprchovala?" zeptal se jeden z nich. Přikývla. Chytil se za hlavu. "Důkazy jsou v kanále," zaklel. Vyšla zase nahoru a oblékla si pár věcí. Ani nevnímala co to je. Prohrábla si několikrát své neučesané vlasy prsty a pak seběhla k autu. Prázdno, které cítila v sobě na ni křičelo ze všech koutů, kde něco chybělo. A k tomu ten odporný pocit ponížení. Ještě teď všude cítila ten nenáviděný pach alkoholu. Když jeli na stanici, rozhlížela se z auta. Poznávala několik lidí, ale nepamatovala si, zda-li je zná ze včerejška, nebo z nějaké předchozí akce. Nechtělo se jí žít. Nedokázala pomyslet na to, jak vysvětlí rodičům to, co se stalo den po jejich odjezdu a den po jejích narozeninách. Ta párty, která měla být super úletem se stala její noční můrou.

Byly to už čtyři měsíce od té doby, kdy se to stalo. Jarka nikomu, kromě policie a rodičů neřekla, že ji Rob znásilnil. Většina lidí ve městě brala Jarčino neštěstí jako zadostiučinění za její vychloubačnost. Jarka se změnila. Přestala vnímat svět tak jak ho vnímala. Její rodiče už dům dávno nechali uklidit, ale oba nezapomněli. Jarčina matka se také změnila. Tou větou, kdy říkala, že si za to znásilnění může sama, protože chodila s každým se Jarce odcizila. Neměla ji vůbec ráda za ta ostrá slova. Otec s Jarkou nemluvil. Neměl o čem. Jeho dcera se postarala o likvidaci jeho úspěšné firmy a on musel znovu začínat od nuly. Cítil se ukřivděný a nevnímal její pocity. Podle něj to byl on, kdo nejvíce utrpěl. Jarka teď šla jako každé ráno pro poštu do schránky. Našla tam dopis od kurátorky. Vzpomněla si na tu starou ženu s několika pomocníky, když byla u nich před pár týdny. Nevzpomínala na ni ráda. Přestala mít ráda lidi. Nikdo ji nechápal. A za to všechno mohli lidé. Koupila si za dvě pětikoruny na trhu křečka a starala se o něj. Byl ji milejší jak všichni její 'kamarádi' dohromady. Všichni se totiž na ni vykašlali. Každý nabyl dojmu, že Jarce to patří a ten křeček se stával její jedinou útěchou i potěšením. Jemu mohla říct všechny své problémy, aniž by se jí vysmál. Ačkoliv dostala od života ránu, nevzdala se a i když neměla moc důvodů k žití, ani nemyslela na sebevraždu, narozdíl od jejího probuzení po narozeninách. Teď se vracela po schodech zpět do domu, který se pro ni stal už dávno jen přístřeškem, kde mohla přespat, nebo přetrpět nepřízeň počasí. Obyvkle totiž bývala s křečkem dole za městem u vody. Bylo jí tam líp. Položila dopis od kurátorky do tátovy pracovny, protože na něm bylo jeho jméno. Vyhodila do koše letáky a snídaje po cestě rohlík šla nahoru. "Pocém Chlupáči," usmála se na svého miláčka a vzala ho něžně do náruče. Šlo poznat že k tomu zvířeti cítí víc, než ke všem ostatním. Prošla chodbou, zahučela své každodenní "Jdu ven!" když se z obýváku vyřítl její otec s roztrženým dopisem. "Píšou tu, že máme příští týden za ní dojet. Nezapomeň na to," řekl a zase se otočil zpět. Ani ji neoslovil. Neudělal to od té doby, co se to stalo. Jarce šla na nervy ta předstíraná snaha policie vyšetřit její případ. Stále viděla Roba jak chodí po městě a nijak ji to nedělalo dobře. Zvedal se jí žaludek. Když došla k řece, pustila Chlupáče na trávu a bezmyšlenkovitě hleděla do vzduchu před sebou. Nic ji nebavilo. Snad jen Chlupáč.

"... vzhledem k tomu navrhujeme vaší dceři pobyt ve výchovném ústavu. Jelikož byla péče rodičů shledána jako nedostatečná a nedostačující, bude to tak pro ni na několik měsíců lepší," domluvila kurátorka k oběma rodičům a Jarce. "Takže mě jako šoupnete do blázince?" zeptala se po chvíli mlčení Jarka. "To není blázinec! Jen tam na tebe dají větší pozor, abys nedělala tolik vylomenin, to je vše," opravil ji otec. "Mami, ty na to taky nic neřekneš?" otočila se na matku. "Já souhlasím. Poslední případ pouze dokázal, že na tebe s tátou nestačíme a tohle pro tvé dobro bude určitě lepší," pokrčila rameny. "Možná by stačilo se jen trochu víc věnovat," zabručela si pon nosem Jarka. "Co bude s Robem?" zeptala se Jarka komise. "S kým, prosím?" nechápala kurátorka. "S tím klukem, který ji znásilnil," dodala matka. "Ach tak. Zde je další problém, který se však může schovat do toho pobytu," odvětila bez zájmu. "Jaký problém?" podivila se Jarka. "Ty tvrdíš, žes byla znásilněna a ten chlapec tvrdí, žes ho svedla. A poněvadž se policii nepodařilo zajistit přesvědčivé důkazy, je to tvrzení proti tvrzení. Co ovšem víme jistě, je to, že den po svých patnáctých narozeninách jsi s tím chlapcem měla pohlavní styk a vzhledem k tomu, že není plnoletý, se jedná o zneužití," vysvětlovala zdlouhavě kurátorka. "To má být vtip?" vytřeštila Jarka oči. Její rodiče to nechalo klidné. Brali to jen jako další průšvih své dcery, podstata nebyla důležitá. "Vůbec ne, tak hovoří zákon!" upozornil ji jeden muž z komise. "K čertu s takovým zákonem! Z oběti udělá pachatele! K čertu s tím!" vykřikla bezmocně Jarka. Zase se cítila bezmocná. Tak jako před několika měsící tam v garáži. Najednou znovu cítila ten pocit ponížení, kdy nemohla nic dělat. Jenže tentokrát to bylo ještě horší. Lidé, od kterých čekala pomocnou ruku tam seděli vedle ní jako sochy. Žádná odezva, jen tupě zírali dopředu na komisi. Jarce najednou vše připadalo směšné, její rodiče tam jen tak seděli, a ani nehnuli prstem pro to, aby ji pomohli. Připadalo jí, že jsou snad mrtví. Nechápala své okolí. Tak jako okolí nechápalo ji. Tak jako už mnohokrát ji svět lidí opět zklamal.

Její zavazadlo nebylo příliš těžké. Vzala si jen několik náhradních kousků oblečení a pár svých milých věcí. Když nakonec definitivně zapnula zip tašky, naposled se rozhlédla po svém pokoji. Těch několik plakátů a rozházených věcí ji najednou nic neříkalo. Zamířila k oknu, kde bylo stré akvárium přetvořené v příbytek pro Chlupáče. Zkontrolovala mu vodu, vzala ho do naručí a několikrát políbila. "Bude mi smutno," řekla těžce a v jejích očích se objevil odlesk slz. Otevřela dveře, naposled zamávala Chlupáči a seběhla dolů po schodech. Otec již čekal v autě. Matka zůstala doma, za několik minut musela na cesty, takže nemohla doprovodit Jarku dál. "Opatruj se," řekla jí matka. Nic o tom, že je jí to líto. "Napíšu," rozloučila se Jarka. Naložila tašku do auta a usedla vedle otce. "Připoutej se!" nařídil ji. Ještě otevřela okénko a zavolala na matku: "Postarej se mi o chlupáče, prosím!" Neviděla, jestli matka přikyvuje, protože otec už vjížděl na silnici vedoucí až do krajského města. Když po několika hodinách zastavil u osamocené budovy na předměstí, Jarka vystoupila a prohlédla si oprýskanou hnědooranžovou budovu. Nijak nadšená nebyla. Ale alespoň měla naději, že tam bude líp, jak doma, kde se dal mnohdy vzduch krájet. "Vytáhneš si ten krám, ať nemusím vystupovat?" ozval se otec z auta. "Jistě," zesmutněla Jarka. Otec si všiml tónu jejího hlasu. "Já jsem to nezavinil," upozorňoval. K autu už přišla špinavě blonďatá ředitelka ústavu a převzala papíry od otce. Jarka ji pozdravila, ale ředitelka si ji nevšímala. Teprve, když přečetla listiny, zvláštně si ji změřila pohledem od hlavy až k patě. Jarka pociťovala nepříjemný pocit, pohled ředitelky se do ní přímo vpichoval. Nakonec se otočila zpět k autu a podepsala otci nějaké převzetí. "Ahoj," řekl otec a ani nečekal na odpověď. Motor znovu zaburácel a otcovo auto za chvíli zmizelo v dáli. "Tak pojď," zavolala ředitelka na Jarku. Jarka si přehodila tašku přes rameno a vykročila za ní. "Pozdravit neumíš?" vyštěkla náhle blondýna. "Říkala jsem dobrý den," bránila se. "Neodmlouvat!" řekla ředitelka skoro jako rozkaz až to Jarku vylekalo. Vyšly asi dvě patra, pak ředitelka otevřela dveře jednoho pokoje. Kolem postelí v rozích byly židle a na nich seděly budoucí spolubydlící Jarky. Uprostřed seděl na židli vousatý a šedivý muž a cosi hovořil k ostatním. Když vstoupily, Jarka si všimla, jak s jedním děvčetem trhlo. Nevěnovala tomu zvláštní pozornost. Ředitelka předstrčila Jarku před sebe a začala: "Toto je naše nová chovanka Jaroslava Navrátilová." "Dobrý den," pozdravila Jarka, ale ředitelka pokračovala dál. "Tady ten pán, je psycholog pro tvé patro, jmenuje se Dalibor Brázda a je mistrem ve svém oboru! A tady jsou tvé kolegyně," začala je vyjmenovávat od okna a na každou ukázala prstem. "Markéta, Lenka, Gabriela, Jana a Jiřina." Některé řekly něco na pozdrav, a některé se ani nepodívaly. "Ahoj," pozdravila je Jarka. "Skříň a postel budeš sdílet s Gabrielou, támhle visí řád dne, takže si ho přečteš. Kdyby byly problémy, stačí se ozvat. Nějaké problémy, děvčata?" zeptala se do kruhu. "Ne," odpověděla jedna z nich bez váhání a ředitelka se pousmála. Pak se otočila na patě a odešla. "Vítám tě u nás, Jarko, smím-li ti tak říkat," ujal se jí psycholog.

Už to byl týden, co se Jarka dostala do ústavu. Zatím, i když se jí bílé nemocniční prostředí nezamlouvalo, vycházela s holkama i s personálem celkem v pohodě. Někteří byli arogantní, jiní vypadali v pohodě, a někteří zase totálně rezignovali. Jarka nechápala ty unuděné tváře. Nenudilo je to, kde byli. Mohly si číst, mohly chodit ven do veliké zahrady, mohly večer koukat na televizi, nebo hrát hry. Jarce připadalo, že ty lidi tady nenudí okolí, že jsou znuděni životem. Že neví, proč by tu měli být, a tím nemá být myšleno v ústavu, ale na tomto světě. Docela dost času ji přivedlo k tomu, přemýšlet o svých spolubydlících. Jiřina byla zapšklá dívka, která se nebavila skoro ani sama ze sebou. Když se jí Jarka na něco zeptala, odpověděla sice slušně, ale bylo poznat, že si nerada povídá. I s ostatními moc slov neprohodila a nejčastěji ji Jarka viděla vysedávat v zahradě a bezmyšlenkovitě hledět před sebe. Vydržela to dlouhé hodiny a přitom se ani nepohnula. Lenka sice taky mnoho nenamluvila, ale zato ji bavilo něco, co Jarka nedokázala pochopit ani u své babičky-pletení. Lenka, ač v tom nebyla příliš zdatná a často párala. Pletla v každé volné chvilce a vyplňovala tím svou velkou prázdnotu, která vznikla smrtí jejích rodičů. Už nikoho neměla a nerada o tom přemýšlela. Pletení byla jediná věc, která ji bavila, i když ji to moc nešlo. Nedokázala myslet na svou samotu a proto se bavila tím jediným co jí po rodičích zbylo, odkoukanou dovedností plést. Jestli však někdo plést uměl, byla to Markéta a to páté přes deváté. Jarka se dozvěděla, že se jí v ústavu říká Mental, protože byla nejen mírně duševně zaostalá, ale přidržila-li se k tomu i její vada řeči, bylo to něco úžasného a velmi směšného. Markéta si všechno dost brala a tak se i Jarka musela naučit tomu, že je lepší nechat si smích pro sebe. Lenka dokonce v Markétě objevila zručného člověka, ale veškerá snaha naučit ji umění s jehlicemi vyšuměla naprázdno. Markéta jednoduše neměla tolik trpělivosti. Jediné s čím trpělivost měla, byla paráda. Občas se pokusila upravit svůj vzhled tak dokonale, že vypadala jako strašidlo. Nebyla fintivá, ale záleželo ji na tom, aby každý hned nepoznal, kterou nohou vykročila z postele. Gabriela byla na svůj věk poměrně vyvinutá a hezká, což se jí také stalo vstupenkou do ústavu, když se zjistilo, že ji otec zneužíval. Nikdy nebyla veselá a dokonce se zdálo, že ji něco trápí i zde v ústavu, ale nikomu se nesvěřovala. Poznala ve svém životě dost ústrků a nechtěla být znovu podvedena. Její hlavní problém spočíval v uzavřenosti v sebe samu. Nejlépe brala život Jana. Její otec byl mrtev už několik let a její matka se léčila v protialkoholní léčebně. Jana byla zdrojem legrácek a zábavy v jinak smutné společnosti. Působila odvázaně a naprosto v pohodě. Ve skutečnosti to však byla pouhá zástěrka, za kterou schovávala své vnitřní problémy a pocity. Všechny děvčata v pokoji vypadaly, že je trápí něco, s čím jim nedokáže pomoci ani jejich psycholog Brázda. Jarka navíc postupně získala na Brázdu spíš takový názor, že se chová jako vrba, vyslechne, ale neporadí. A pokud už tedy někoho poslouchal, což se nestávalo často, měl na odpověď jen pár frází typu "To se spraví." Jarce občas připadalo směšné, jaký člověk dělá psychologa. To samé by přeci dovedla sama. Navíc, některé dívky, hlavně Gabriela, se Brázdovi ani nepodívaly do očí, natož s ním promluvit něco víc, než bylo nutné. Buďto personál nedovedl najít cestu k pacientům, nebo se o to nesnažil. Na příkaz ředitelky si musela nechat zkrátit vlasy, prý kvůli vším, které u nich několikrát v minulé době řádily. Jarka si ovšem nemohla nevšimnout relativně bohatých kadeří ředitelky. Na její dotaz se jí však dostalo uštěpačné odpovědi ve smyslu lepší péče o vlasy. Některé věci Jarce připadaly divné. I když už tam byla měsíc, některé věci ji vždy dovedly překvapit. Taky napsala domů, ale odpověď stále nedorazila. Jarka naštěstí znala své rodiče dobře a nedělala si iluze o tak brzké odpovědi. Celkem ji pobyt začínal nudit. I když byla spousta možností, jednotvárnost a hlavně otrávenost ostatních ji brzy unudila také. Od jisté doby však Jarka začala tušit něco děsivého.

Jedné středeční noci Jarku probudila Gabriela. Uprostřed noci vrzly dveře pokoje, ozvalo se její zaklení a vzápětí těžce vyšplhala na vrchní patro palandy. Jarka by tomu nevěnovala zvláštní pozornost, kdyby se skoro navlas stejná situace neopakovala přesně za týden. Jarce to začalo být divné. Nešlo o to, že ji Gabriela probudila, věčně nachlazená Lenka a její pokašlávání navyklo Jarku usnout i v hlučnějším prostředí. Byla to však Jarčina zvědavost, která počala nenápadně pátrat po tom, proč se Gabriela vždy pravidelně ve stejnou dobu od někud vrací a pak potichu pláče do polštáře.

V přibližně stejnou dobu se v ústavu objevil nový pracovník, Viktor. Jarce připadal ten čerstvě vystudovaný psycholog velmi směšný. Brzo si ale všimla, že vypadá, jako by něco hledal. Poznala to podle jeho pokusů navázat kontakt s retardovanou Markétou anebo dívkami s jiných pokojů. Jarka pomalu vytušila, že ten člověk tu není pro práci jako takovou, že jejím prostřednictvím se snaží dělat něco jiného. Jarka vymyslela bizardní plán. Jednoho dne na obědě k Viktorovi přisedla a dala se s ním do řeči. Zpočátku zaražený Viktor brzo poznal že má co dočinění s novou chovankou nezkaženou místní atmosférou.

Jarka prozatím zjistila, že Gabrielin návrat souvisí s příjezdem auta k budově. Vždy zastavilo pod vysokým dubem u hlavní brány. Díky tomu Jarka nevěděla víc, než to, že jde o osobní vůz. Gabriela vždy vyběhla z auta, prošla branou, jakoby se nechumelilo a kvapem dorazila až k hlavnímu vchodu. Tam naprosto v pohodě prošla a za chvíli už byla nahoře na pokoji. Když tohle všechno Jarka zjistila, rozhodla se příští den Gabrielu vyzpovídat. Hned ráno u snídaně k ní přisedla a začala dost neopatrně: "Kdes byla včera?" Gabriela se zarazila, položila nůž do másla nakonec řekla: "Co je ti do toho?" Jarku ta odpověď zarazila. Ne však tolik, aby ji to vyvedlo z míry. "Ptám se, no. Jen mě zajímá, jak je možný, že jen tak projdeš branou a máš večerní vycházky, to je vše," řekla. "Nejsou to vycházky a nebuď prosím tě zvědavá, kdo se moc ptá, moc se dozví," chtěla ji Gabriela odbýt. "Já ale jsem zvědavá. A když to teda nejsou vycházky, tak co?" zajímala se Jarka dál. Gabriela po ní vrhla zabijácký pohled, ale Jarka byla na tyhle posunky zvyklá a nijak ji to nezastavilo. Gabriela dojedla krajíc chleba, popadla tácek a šla ho k pultu odevzdat. "Kam jdeš?" vyběhla Jarka za ní. "Pojď se mnou," řekla Gabriela nepřirozeným hlasem. Vedla jí přímo na záchod. Vešly do zamknutelné kóje a Gabriela otočila klíčkem. Zatáhla za splachovadlo a řekla: "Sleduj!", pak si vyhrnula mikinu i se spodním prádlem. Jarka uviděla její popálené prsa. Šokována tím co viděla, nedokázala ze sebe vypravit jedinou hlásku. Ucukla pohledem, ale když se znovu podívala, pocítila strašnou touhu zvracet. Obejmula mísu a vyklopila do ní celou svou snídani. Gabriela se zatím znovu oblékla a pohotově spláchla. Jediné, co dokázala Jarka říct, byla otázka co to má být? "Už víš kam jezdím?" zeptala se Gabriela pobaveně. "Co se ti stalo?" vyblekotala Jarka. "Tam jezdím!" řekla Gabriela, ale Jarka věděla, že to není vyčerpávajícím odpověď. "Odkud to máš?" zeptala se znovu. "Brázda! Brázda je strašný prase. Každou středu mě odveze k sobě, tam mě svlíkne a cigárem si mě opaluje. Ještě si při tom honí, prase jedno," vyklopila najednou vše. "Cože?" nechápala Jarka. "Je to tak. Musím tam jít. Je schopný přijít na pokoj a udělat to všem. I mě. Nemá cenu, aby všichni trpěli," odpověděla Gabriela flegmaticky. "Ale co ředitelka? A...vždyť to musí bolet!" divila se stále Jarka. "Zvykneš si. Věř mi, že nejvíc tě na tom bolí ten jeho odporný výraz, když pak stříká a cpe ti to cigáro až na bradavky," zakroutila hlavou. "Ale co ředitelka?" opakovala Jarka otázku. "Všichni jsou tu úchylní. Hádej, proč se tolik Markéta bojí ředitelky? Čas od času si ji pozve k sobě do kanclu a tam ji tahá za vlasy. Když sem přišla, měla nádherné vlasy, ale teď? Vypadá jako opelichaná slepice. Díky ní, samozřejmně," vysvětlovala Gabriela. "To není možné!" odporovala Jarka. "To nemůže být pravda! Jak je to možné? A co já? Jaktože já jsem OK?" divila se. "Ne všichni jsou tu obětmi. Jen pár, ale i to stačí a tím víc se sama sebe ptám, proč zrovna já. Hádej proč má Lenka věčně chřipku? Účetní s ředitelkou ji čas od času vytáhnou do sprch a tak ji drží pod studenou vodou. Kochaj se z její nádherné husí kůže, kurvy!" ulevila si Gabriela. "Ale copak to není komu říct?" vyptávala se Jarka. "Těžko. Někdy si říkám, že je líp, že si Brázda vybral za oběť mě, než aby to měl být někdo jako Markéta, komu ani není jasné, proč to to prase dělá. Půjdem?" sklopila prkýnko. Jarce nebylo moc dobře. "Zkoušel tu někdo utéct?" zeptala se cestou. "Těžko, stejně tě hned najdou. Já se pokoušela jinak," vyhrnula si rukáv mikiny a ukázala ji jizvu po noži. "Ale stejně jsem se podřezala špatně a našli mě brzo. Proto sou tu všechny nože, co dostaneš na jídlo tak tupý. Ale ty jsi v klidu. Ty co sou tu přechodně nechaj na pokoji, to jen ty, co věděj, že se odtud nedostanou si vychutnávají," sypala Gabriela další informace. "Ty krávo," uvědomovala si Jarka stále víc hloubku problému. Jediné, nač myslela, aby rychle napsala domů, že ji musí dostat ven.

"Ahoj Mami, ahoj Tati,

předem mého dopisu Vás moc zdravím. Doufám, že se mi staráte o Chlupáčka, pozdravujte ho ode mě. Musím Vám rovnou přiznat, že se mi tu moc nelíbí. Poznala jsem tu zajímavé a vyjímečné lidi a myslím, že pár věcí mě tu změnilo, ale nějak to tu na mě nepůsobí dobře. Ve skutečnosti jsou to asi jiní lidé, ze kterých jde strach anebo jsou jen nepříjemní. Chtěla bych se vrátit domů. Vím, že jsem vám moc ublížila a chci to napravit. Jenomže tady odtud to tak dobře nejde. Moc bych vás proto chtěla poprosit, abyste u kurátorky zařídili zkrácení pobytu. Tohle prostředí mě dost změnilo a i když bylo zajímavé se s těmito lidmi potkat, nejraději ze všech mám Vás, proto bych už chtěla domů. Líbá Vás Jarka." Nedělala si moc iluzí, že rodiče brzy napíší, ale i tak byla ráda, že mohla zajistit svůj brzký návrat. Zatím jediný pozdrav od rodičů byla pohlednice z Moskvy, kde byli spolu na služební cestě. Proto taky napsala dopis trochu jinak než obvykle, aby jí rodiče odpověděli trochu dřív. Pokusila se zajít za ředitelkou. Přivítala ji chladně a naprosto bez zájmu. "Chtěla jsem vám oznámit, že jsou nějaké problémy," vymáčkla ze sebe Jarka. Nikdy by nevěřila, že říct tak jednoduchou větu může být takový problém. "Ale!" podivila se ředitelka. "Jaké, prosímtě?" zeptala se a odložila papíry s nimiž pracovala. Vypadalo to, že má zájem. Jarku to nečekaně překvapilo. Těžko odhadovala, zda-li je to dobře, či naopak. Nakonec řekla: "Nazvala bych to asi problémy s personálem. Nebo spíš vztah lidí tady, teda hlavně těch, co jsou tu dobrovolně a těch, co tu bejt musí," blekotala. Neodvážila se mluvit přímo, zvlášť, když Gabriela tvrdila, že do podobných úchyláren je zapletena i sama ředitelka. Gabriela ji varovala, aby tam nechodila, ale Jarka se pro to tajně rozhodla. Už teď toho litovala. "Můžeš být konkrétnější?" zeptala se ředitelka. "No, mám na mysli...mám na mysli pana Brázdu a Gábinu. Moc si spolu nerozumějí. Připadá mi, že je mezi nimi nějaká bariéra. Já nevím, třeba si to jen namlouvám," vyhýbala se stále přímému pojmenování problému. Ředitelka neodpověděla hned. Podle toho, jak přemýšlela, Jarka hádala, že o pervezárnách kolegy Brázdy dobře ví. "Víš, Jaroslavo, jak bych to řekla? Prostě doktor Brázda je odborník na slovo vzatý, kdežto Gabriela je namyšlený fracek, kterýmu se nelíbilo, jak ho obšťstňuje jeho otec. Neměj péči," zakončila rozhovor ředitelka. Jarka poznala, že zašla příliš daleko a raději vycouvala. Z rozhovoru i z kanceláře.

Po jednom ze sezení si Brázda překvapivě pozval Jarku za dveře. Sotva skončilo, řekl, aby s ním šla na chodbu. Jarce se rozbušilo srdce, začala tušit malér. Vyšla pomalu ven a nechala ho zavřít dveře. Brázda si zapálil a zeširoka se usmál. "Seš tu krátce. Takže tě vůbec neznám," řekl a potáhl si. "Nevím co jsi zač. Co by se ti líbilo," znovu si potáhl. "Nejsi špatná," přejel jí postavu pohledem a jeho oči zústaly viset na prsou. Jarka se vylekala. "Já, já, já nemám o nic zájem," koktala hrůzou. Doktor se k ní naklonil, jakoby jí chtěl něco pošeptat a Jarka strnula hrůzou. Náhle uslyšela za zády Viktorův hlas: "Je všechno v pořádku?" Jarka si oddechla s obrovskou úlevou. I když Viktora moc neznala, ulevilo se jí, že tam není s tím prasetem sama. "Tady jste. Zrovna jsem se chtěla tady pana Brázdy zeptat, kde vás najdu. Můžem k vám?" zeptala se rychle. "Jistě, trápí-li tě něco," souhlasil. Brázda vztekle odhodil půlku hořící cigarety do koše. "To byste neměl, porušujete bezpečnostní předpisy," upozornil ho Viktor. "K čertu," zaklel a rychle odpochodoval dlouhou chodbou.

Sotva zavřel Viktor dveře společné pracovny pro obyčejné pracovníky, Jarka spustila: "Tohle je blázinec!" Viktor se na ni s údivem podíval. "Myslel jsem, že to víš," vypadal překvapeně. "Ale né! Ti lidi, co tu sou, jsou blázni. Personál je složený z úchyláků," snažila se Jarka uvést věci na pravou míru. "Povídej, tohle mě zajímá," usadil se na stole. "Jak to říct? Brázda, nebo spíš asi všichni zaměstnanci jsou tu úchylové a zneužívají tady tohohle jako zástěrku pro svý povyražení. Tohle mi není jasné. Jak se takoví lidé můžou vůbec dostat sem?" položila Jarka řečnickou otázku. "Zjistil jsem, že to není zas tak složité. Poslouchej. Nejsem vůbec nic. Jsem najatý soukromý očko, který tu dělá na starém případu úmrtí. Podle policajtů to byla nehoda. Příbuzní oběti tomu nechtějí věřit. Jsem hotov, na nic jsem nepřišel, zdá se, že šlo skutečně o nehodu. Ale pokud je pravda to, co říkáš, zdá, se, že jsem nepátral moc dobře. Tohle otevírá nové možnosti. Budu o tom přemýšlet," uvažoval Viktor nahlas. "Co tím chcete říct? Já mám důkazy, jsou svědkové, vy máte možnost to vynést ven. Už jen to, jaxe někdo bez vzdělání tak snadno dostane do ústavu? Není to divné? Vy jste poslední šance těch lidí tady!" podivila se Jarka. "Mám všechno. Ale nemám čas," namítl. Jarku jakoby bodl rožhavenným mečem. Kolikrát tu zpropadenou větu o čase slyšela? Kolikrát si říkala, že to není možné. Kolikrát nechtěla věřit svým uším. A slyšela to znovu. "Jak tomu mám rozumět? Chcete říct, že až tu přijedete vyšetřovat další případ, vzpomenete si na to?" "Ne tak doslova. Hned co si vyhradím chvilku, můžu se do toho pustit," sliboval Viktor. "Propánakrále, to je takový problém zajít na fízlárnu a tam jim o tom zazpívat?" rozčílila se Jarka nad jeho lhostejností. "Budou se ptát, co jsem tam dělal. Tohle je protizákonné!" namítl. "K čertu! To se budou starat o to, jak jste na něco přišel, než co je ta věc?" kypěla Jarka. "Děvče," začal ze široka, "ještě je mnoho věcí, kterým nerozumíš!" Zase! Zase jakoby Jarku popíchnul. Kolikrát jen musela podobnou větu vyslechnout od otce. Což jsou všichni kolem takoví? Cožpak lidem nezáleží na lidech? Jarka byla zmatená. Nechápala svět kolem sebe. "Vypadněte," řekla zdrceně a odešla. Cestou po chodbě přemýšlela. Kolikrát pořád dokola ji tenhle svět ještě zklame? Kolikrát bude muset přehodnotit své ideály? Utopená v myšlenkách došla až na pokoj. "P-p-p-přišel ti do-dopis," vykoktala na ni Markéta, sotva otevřela dveře. "Cože?" Jarku to úplně zaskočilo. Ne, že ji Markéta vytrhla z myšlenek, ale že jí rodiče posílají dopis, opravdový dopis, ne pohlednici, ale dopis, v obálce. Vrhla se na postel, kde ležel a rychle ho rozevřela. Byl psán na počítači a napsal ho ve volné chvilce otec.

"Ahoj Jaruno,

nemám moc času, takže jen krátce. Je to hezký, že se chceš vrátit, ale s mámou jsme se dohodli, že bude lepší, když tam zůstaneš minimálně stanovenou dobu. Určitě chápeš, že nový rozjezd firmy mě stojí obrovské úsilí, takže se dá čekat, že naopak požádáme o prodloužení pobytu. Máme teď skutečně moc práce a bude lepší, když se o tebe bude starat někdo, kdo to navíc umí lépe, jak my. Co se týče té tvé krysy, po služební cestě z Moskvy máma zjistila, že chcípla. Je mi to líto. Když budeš chtít, koupím ti jinou, která nebude tak páchnout. Už musím letět. Měj se pěkně. Táta

Jarka myslela že to, co čte není odpověď na její dopis. Několik minut nevěřícně zírala na těch pár vět na sněhobílém papíře. Několikrát si dopis přečetla ještě jednou. Clupáč je mrtvý! Matka mu určitě nedala novou vodu! A táta, on prohlásí o něm, že je to smradlavá krysa! Co je sakra on? Nažehlená krysa z kanceláře?! Jarku popadl vztek. Měla chuť jít a něco roztřískat, vymlátit ze sebe tu zlost, to ponížení. Nechají ji tam! Nic pro ně neznamená! Je jen přebytečný zbytek jejich dávné lásky. Hračka, která byla milá, než vyrostla. O kterou je teď obtížné se starat. Proto se dá do útulku! Jarka si připadala jako prašivý pes. Hůř. Protože ten prašivý pes v útulku má alespoň naději, že si ho někdo vezme, ale Jarka? Nemá naději. Naopak, když zůstane, Brázda si na ni bude dovolovat čím dál víc. Měla chuť se zabít. Připadala si zbytečná, nikdo, komu by na ní záleželo, odkopnutá. Nechtěla ani plakat. Věděla, že slzy jsou zbytečné. Ano, zbytečné, tak jako ona sama se stala zbytečnou pro tento svět. Nenáviděla ty, kteří za to byli zodpovědní. Popadla ji strašná touha zabít Brázdu, za to co dělá Gabriele. Popadla ji touha zabít všechny, kteří ostatním ubližují. Najednou, až ji to zarazilo ji popadla touha zabít otce. Nejdříve se vylekala té myšlenky. Ale pak, když přemýšlela, zjistila, že mu to patří. Proč si ji pořizoval, když ji nechce? Skutečně mu byla hračkou? Nakonec se té myšlenky zbavila, daleko víc nenáviděla ředitelku a Brázdu.

"Tímhle bys neuřízla ani nit," prohlížely si Jarka a Gabriela nože z příboru. "Tenhle by se dal," vzala Jarka jiný. "Bacha," upozornila ji Gábina na pochůzkáře. "Já bych ho ztopila," navrhla Jarka, když byl vzduch čistý. "Nejsou spočítaný?" zeptala se. "Těžko, s tupým nožem nezabiješ ani mouchu," odporovala Gabriela. "Uvidíme," zastrčila Jarka nůž za opasek. Hned, jak se vrátila ze snídaně, vzala si pilníček na nehty a šla se zašít na zahradu. Tam, skrytá za vzdáleným stromem a chráněná hlídkující Gabrielou začala nůž neobratně brousit. Zpočátku se snažila po celé délce, ale s postupem času zůstala u špičky. Šlo to pomalu, ale Jarka měla trpělivosti nazbyt. "Bacha, už máme jít," objevila se po pár hodinách Gabriela. Jarka připraveným pohybem schovala svůj nástroj pod triko a později znovu za opasek. "Půjde to. Do příští středy to stihnu. Pak pojedu místo tebe a zapíchnu ho," plánovala si Jarka. "Nezkoušela bych to. Vím, že mě neposlechneš, ale nedělej to," varovala ji Gabriela. "Copak tobě je jedno co dělá?" namítla Jarka. "Není, ale může to být i horší. Je spousta takových. Že jednoho zabiješ, svět nespasíš!" "Spasím tebe!" nesouhlasila. "Věděla jsem, že mě neposlechneš," přikývla Gabriela.

Ve středu podle domluvy nešla k bráně Gabriela, ale Jarka. Vypůjčila si její mikinu s kapucí, aby ji klimbající vrátný propustil. V ruce, kterou měla schovanou v rukávu pevně svírala svou dost ostrou zbraň. I přes své ozbrojení se jí nešlo dobře. Celou dobu se na to připravovala, ale teď si nejdnou nedovedla sama sebe představit jako vraha. Dostala strach. Brázda se bude určitě bránit! Podaří se jí zasadit smrtelnou ránu? Dokáže to? Jarka za tu krátkou cestu, kterou vyloženě odšourala ztratila veškerou odvahu. Nepřítomně prošla branou a zastavila se před autem. Chtěla utéct, ale nemohla to udělat. Slíbila Gabriele, že ho zničí. Nemohla teď couvnout. Po chvilce váhání vzala za dveře. "To je dost, co se dneska tak loudáš?" stěží poznala Brázdův vzrušený hlas. "Minule to s tebou bylo úžasné. Krásně při tom sykáš. Jsi kočka," položil ruku na její stehno a nastartoval. V Jarce znovu narůstal odpor k tomu perverznímu praseti. Brázda ve svých řečičkách pokračoval. Jarka znovu nabírala sílu k tomu, aby ho mohla zabít. Věděla, že to musí udělat hned. Brázda sundal ruku z nohy a položil ji řadící páku. Jarka věděla, že má málo času. Její odhodlání však znovu klesalo. Byla si jistá, že bude-li ještě pár zlomků sekundy váhat, Brázda se rozjede a už nebude možnost. Věděla, že pak už zase nebude mít sílu. Najednou její pravá ruka prudce vyrazila do Brázdovy hrudi. Vší silou vrazila skrytý nůž do něj. Minula však. "Co to kurva je?" vylekal se. Motor auta prudce zaburácel pod na plno sešlápnutým plynem. Jarce trvalo, než si uvědomila, že nebyla úspěšná. Rychle zopakovala útok. Brázda se začal bránit. Strhl jí kapuci a až pak poznal, že to není jeho obvyklá oběť. Moment překvapení chtěla Jarka využít a rozmáchla se znovu. "Ty svině!" zaklel Brázda. Pokusil se Jarčin úder zablokovat levou rukou a zčásti se mu to podařilo. Jarčina rána uvízla na řemeni jeho hodinek. Snažila se jej přetlačit, ale nedokázala to. Brázda vyhrával. Náhle však řemínek povolil, utrhl se a ruka z nožem vyklouzla z Brázdova sevření. Naprosto proti očekávání obou se ostrý nástroj zapíchl do jeho oka. "Brázda nelidsky zařval a chytil si rukou oko. Druhou se snažil otevřít své dveře a uprchnout. Pevně rozhodnutá Jarka mu to však neumožnila. Zaměřila svou pozornost na vypasené břicho a zamířila svou zbraní do měkčích partií. Několikrát ho rychle bodla, což provázel Brázda dalšími výkřiky. Plynový pedál byl znovu a znovu mačkán a motor stále více řval, podobně jako Brázda. "Zdechni, svině!" křičela Jarka. Její ruce, stejně jako celý Brázda se začaly červenat krví, jeho i její, neboť si sama o ostré hrany pořezala. Zoufalý Brázda se pokoušel lomcovat se zámkem dveří, který ho nechtěl pustit ven. Nekřičel jako normální člověk. Bylo to jako postřelené zvíře, které potřebuje ránu z milosti. Jarka začínala opět přicházet k sobě a došlo, že při tohle postupu ho bude zabíjet ještě minimálně hodinu. Vrazila mu tedy nůž do hrudníku někam v blízkosti srdce a klekla si na svém sedadle. Odpoutala ho od pásu a několika rychlými pohyby mu omotala krk. Pak vytáhla trčící nůž, a přikotvila jím zbytek pásu do Brázdova ramene. Uštědřila mu ránu loktem do rozkroku, čímž získala prostor pro otevření dvěří. Když se jí to povedlo, doslova ho vystrčila ven a natáhla nohy k pedálům. Protože dosáhla jen na plyn, nastavila ho na maximum a zařadila třetí stupeň, tak jak to odkoukala od otce. Auto sebou škublo a rychlou jízdou táhnulo za sebou polomrtvého brázdu. Když po pár stovkách metrů Jarka zatáhla za ruční brzdu, motor se zastavil. Rychle vylezla ven. Uviděla mrtvého dokotora v cárech, které zbyly z jeho oblečení a prakticky celého od krve. Našla nůž, vyháhla ho a ještě jednou ho zapíchla do Brázdovy hrudi. Pak ho nohou zatlačila až po okraj. Všimla si, že od brány běží vrátný. Věděla, že by teď měla utíkat, ale nedokázala to. Odešla několik metrů od mrtvého a zhroutila se do příkopu. Byla vyčerpaná, ne fyzicky, ale psychicky. Byla na dně.

Druhého dne ráno byla stále zavřená na izolaci. Zatímco policie shromažďovala materiál potřebný k vyšetřování, Jarka jen seděla a nedělala nic. Prohlížela si své zavázané ruce, větve stromů pohybující se za okny s mřížemi, skromné vybavení místnosti a stopy ve zdi po minulých obyvatelích. Náhle se dveře rozletěly a vešel jeden z policistů. "Pojď," vyzval ji. Několik sekund ji trvalo, než se zvedla a přišla ke dveřím. Policista ji předal nadřízenému, a ten se s ní stavil k ředitelce ústavu pro její dokumentaci. Zatímco se spolu bavili, Jarka si sedla na dlouho lavičku před kanceláří. Neslyšela o čem se spolu baví. Bylo jí jasné, že po tomhle už se k ní její rodiče znát nebudou. Chlupáče ji těžko nahradí nějaká navoněná fretka. Jediné, s čím byla spokojená, že pomohla Gabrieli, která to potřebovala více než ona sama. "Slyšíš spratku?" ozvalo se u Jarky. To byla ředitelka. "Povídám, že takový hajzly tady nechceme, slyšíš?" opakovala. Jarka pocítila lítost nad zkaženou ředitelkou. "Ty si snad z toho nic neděláš?! To ti povídám, za tohle půjdeš do lochu!" narážela stále ředitelka. Jarka se přestala kontrolovat. Vystartovala z pozice zmoklé slepice přímo proti ředitelce. Tak rychle, že to nikdo nečekal. Naštěstí ji zadržel velitel policistů. "Pusťte mě tý krávě rozmlátit hubu!" křičela Jarka. "Klid!" tišil ji policista. "Zasraný parchante!" ulevila si ředitelka. Jarka už byla naštvaná na nejvyšší míru. Přímo výstavním chvatem dozadu kopla policistu do rozkroku. Ten uvolnil své sevření a padl k zemi. Jarka se krátce rozhlédla. Snad půl sekundy trval ten okamžik. Popadla masivní skleněnou vázu a omráčila jí policistu. Pak se otočila na ředitelku. "Všichni jste tu úchylové! Patříte sem, ale do pokojů!" křičela Jarka jako šílená a už vůbec se nekontrolovala. Nebývalou silou udeřila vázou o stůl, čímž ji asi o třetinu zkrátila a udělala z ní zajímavou zbraň. Jarčin pohled se zapichoval do očí ředitelky. Uplně z ní sálala nenávist. A pokud by byla poblíž bohyně pomsty, hrůzou by prchala. Jarka totiž vypadala tisíckrát naštvaněji. "To-to neuděláš!" začala koktat ředitelka. "Proč? Co všechno si museli vytrpět chovanci tohohle ústavu, abyste si mohli udělat dobře? Jste něco, co se nedá popsat jedním slovem. Musela bych nějaké nové vymyslet," přiblížila se Jarka. "Nemáš odvahu mě zabít!" vykřikla ředitelka. "Nemám co ztratit. Ale těm lidem tady pomůžu!" řekla Jarka a vší silou udeřila ředitelku do obličeje zbytkem vázy. Ta padla na zem, ale Jarka je ji ještě několikrát udeřila, než se váza rozpadla. Tekoucí mozek po podlaze svědčil o tom, že ředitelku už nikdo dohromady nedá. Jarka naprosto odevzdaně padla do ředitelčina křesla a popadla nejbližší střep. Vyhrnula si rukávy a nejdříve levou a pak ji pravou ruku si pořezala. Bylo to zvláštní. Necítila bolest. Cítila úlevu. Krev odkapávala na podlahu a Jarce bylo najednou fajn. Cítila se svobodná a volná. Věděla, že už jen chvilinku to bude trvat a bude po všem. Jiný svět byla její poslední naděje a i když jí to slovo mnohokrát zklamalo, přece mu věřila. Chtělo se jí strašně smát. Ale jen se usmívala. Věděla, že už je konec trápení. Sledovala své rudě zbarvené ruce až cítila že slábne a víčka jí klesly. Zemřela s pocitem dobře vykonaného dobrého skutku.

"Slyšel jsi, že Jaryna se podřezala? Prý kohosi taky odkrouhla," sděloval Tomáš čerstvou novinku Kubovi. "Ty váďo, kecáš?" nevěřil Kuba. "Jo, je to tak, brzo bude mít pohřeb. Sem ti říkal, že ta holka nemá žádnou budoucnost," mávl rukou Tomáš. "Chceš eště čipsy?" zeptal se Kuba. "Ne, dík, ten film nestojí za nic," odmítl Tom. Kdyby tam Jarka mohla být přítomna, nikdo neví, co by stalo. Ti, kdož byli milováni, nezemřeli, žijí v srdcích nejmilejších lidí. Co se však stane s těmi, kteří vše ztratí?