Nevoláš! Jako vždycky, říkám si ironicky

Promiňte, paní, kdo jste?

Moje žena

mi napsala hned aspoň na řádku:

miláčku, dojeli jsme včas,

ale v pořádku,

ví totiž, že se o ni bojím,

že nespím, snad u okna stojím

vysype od ní esemesku.

Neodhodila za hlavu

jak ošoupanou gramodesku

slib,

tuší, že kdesi za lesy v mé posteli

se roztahují stesk a touha po ní,

i ráno napsala mi: “vstávej, káva voní,

protože ví, že bych se nejspíš pomát

vědomím, že na mě zapomněla

a užíral se myšlením, co právě dělá

tak tajného a krajně nezbytného,

že kvůli tomu nemá chvilku pro milého,

poznala už, jak bolestně a zdlouhavě

se hubí takový brouk ve hlavě,

zavrtá-li se do tkání a kůže

jejího miláčka a muže

Je to má hodná milující žena,

tak už mi prosím neblokujte linku,

bude mi volat zase

za chvilinku.