Výlet ve jménu kříže

Nekuda se vydal na výlet za jedním věřícím „pošukem“, jak rád říkával. Tento dvaačtyřicetiletý, 180-ti kilový, olbřímí tlusťoch, obvykle páchnoucí čpavým potem, rád hraje šachy a nenosí ponožky. Jmenuje se Jan a Nekuda přijal jeho pozvání s vidinou přetržení řetězce nudy, která se mu lepí na paty. Už ho ani nebaví sledovat dětské porno a SM a to je co říct. Nekuda šel lehkým krokem podél kalné, hnědé, v letním horku fekáliemi páchnoucí řeky, kolem které vedla tenká pěšinka ohraničená vysokým plotem z vlnitého plechu. Řeka protékala starou průmyslovou částí města a byla lemována občasnou suchou vegetací a nízkým křovím. Nekuda šel a pobrukoval si nějakou disco melodii, občas povyskočil, zadupal jako králík a lesklou černou polobotkou nakopl kámen velikosti holubího vejce. Proti němu se zdálky blížila postava člověka. Byl to černokněžník a oba dva dorazili téměř současně ke zúženému místu, kde se pěšinka, tedy samotný břeh hroutil do páchnoucí řeky a kde zůstával pouze úzký proužek země zpevněný jedním prknem.

Stáli naproti sobě, každý na jednom konci prkna a žádný nemínil ustoupit, přesně jako v „pravé poledne“. Nekuda spustil ihned zhurta: „ty jedna černá hubo!, okamžitě uvolni cestu slušnému křesťanovi!“. To podsaditého cigána dostalo do ráže, ale narozdíl od sečtělého Nekudy, nemohl okamžitě nalézt ta správná slova. Nekuda, vida že má navrch, jsa patriarchou náhody, promluvil: „jestli mi ihned neuvolníš cestu tak ti uřežu ty tvoje nateklý, černý koule a hodím je do tý zahovněný řeky“ a na důkaz svých slov vytáhl břitvu, otevřel ji a neobratně s ní zašermoval ve vzduchu. Sluneční paprsky dopadly na čepel břitvy, která na okamžik zazářila jako meč Gabrielův. Cigán tasil pistoli, zpoza své lesklé, květované kazajky a vykročil na prkno, které se mělo stát místem střetu. Nekuda se nerozmýšlel a instinktivně proťal vzduch svojí břitvou. Nekudova břitva zabodovala. Cigán upustil pistoli do vody, pohlédl nevěřícně na své, napůl přeřezané zápěstí, zařval a skácel se do řeky. Konejšivá hladina hnědé a kalné, páchnoucí vody se na okamžik zavřela nad jeho tělem. Nekuda ještě udělal krvavým ostřím své břitvy do vzduchu pomyslný kříž a přešel s jistou dávkou elegance tanečního mistra přes improvizovanou lávku. Zanechal ve vodě zmítajícího se cigána, volajícího o pomoc, svému osudu. „Bůh pomůže tomu, kdo si pomůže sám“, děl Nekuda utírajíc zakrvavenou břitvu o suchou trávu. Celou akci sledoval z protějšího břehu nějaký pankáč, sedící na kusu betonu. Měl tmavé brýle, barevné sako a na nohách, kterýma pohupoval rozpustile ve vzduchu, měl okované kanady. Vlasy měl načesané jak je dnes v módě- do kohoutu. Nehýbal se a klidně pokuřoval ze své dlouhé vyřezávané dýmky. Oblaka tabákového kouře zůstávala nehybně viset nad vodní hladinou. Bylo teplo. Pěšina se stáčela mezi domky z první republiky a pozvolna se měnila v asfalt. Obchodník se smrtí Adolf zahlédl u jedné branky nezamčené horské kolo. Šlápl do pedálů a cesta ubíhala hned veseleji. „Pánbůh mě má rád“, pomyslel si, nasadil zbožný výraz a na okamžik se stal členem svaté trojice. Po slabé čtvrthodince dorazil k vytýčenému cíli, tedy k malému přízemnímu domku. Z otevřeného okna hrálo rádio „čivavu“. Zazvonil a otevřel mu kníratý tlusťoch. „Zdařbůh Honzíku“, pravil nasládle Nekuda na přivítanou stoosmdesátikilovému dvaačtyřicátníkovi. „Pojď dál, host do domu, bůh do domu“, pravil pokrytecky Honzík a naznačil blahosklonně směr. „A to krásné kolo si dej na dvorek“. „Se ví“!, pravil Nekuda a dodal zamračeně: „Nemám sebou zámek a lidi jsou hrozná verbež, kdyby byli všichni katolíci, tak se tu nekrade“!. Při vstupu do toho domu ho zarazil venkovský puch typický pro tyto domy. Seděli oba za olezlým, umakartovým stolkem a Honzík navrhnul pro zpestření hru v šachy a vyzul si trepky, takže Nekuda mohl spatřit jeho obří nohy napadené lupenkou, plné krvavých strupů a velké křečové žíly, vinoucích se jako mohutné modré provazce hadů kolem jeho nohou.

„Teď hrát nebudeme, ale mám hroznou žízeň“, odvětil Nekuda a palcem ukázal do úst. Honzík v reakci na ta slova, spiklenecky zamrkal a vytáhnul zpoza orezlé ledničky dvoulitrovou PET láhev se stolním vínem a ze zásuvky dva plechové hrnky s oprýskaným smaltem. Víno zazurčelo do obou plecháčků a Nekuda polknul první hlt sladkého červeného vína a s uspokojením přivřel oči, zatímco mu sladká tekutina přilepila jazyk na patro. V tu ránu se ozvalo šramocení klíče ve vchodových dveřích. Tlusťoch se příšerně vylekal a honem sklidil kompromitující důkazy ze stolu. „To je moje žena Ludmila“, pravil na vysvětlenou s neskrývanou pýchou ve svém hlase.

Odporný obrýlený obličej se objevil mezi futry, byl ohraničený „vlasy“ barvy a konzistence nečesaného lnu. „Koupila jsem tvé oblíbené šproty Jendo“!, pravila osoba pisklavým hlasem.

Náhle zaměřila svou pozornost na postavu sedící za stolem. „Pozdrav pánbů“!, zahlaholil Nekuda a pomyslel si „zhebni, ty hnusná brejlatá krávo“! Hlava zmizela stejně rychle, jako se objevila. Honzík jen tak na vysvětlenou dodal, že se s Ludmilou seznámil na nějakém křesťanském plese pořádaném zdejší farností a Nekudu napadlo, jak to asi ti dva dělají. Nedovedl si představit souložícího Honzíka s obrovským břichem. Zřejmě mu ho ta zrůda kouří po nedělní mši. Nekuda zvedl ruce ze stolu a ke své nelibosti na nich uviděl přilepené ostříhané nehty, pravděpodobně z prstů na nohou. „Ráno jsem si stříhal nehty“, pravil suše Jenda a opačným koncem hliníkové, kávové lžičky si vyškrabával žlutý maz z ucha a utíral jej o hranu stolu. V místnosti poletovalo několik much masařek. Masařky lezly po zaschlých zbytcích jídla na neumytém nádobí a neustále nalétávaly na Honzíka, který je odháněl svýma tlustýma rukama.  Řeč se stočila na chystanou dovolenou po rakouských klášterech. Nekuda vyzdvihl svou znalost a nadhodil, že byl v klášteře v Melku. To, že zde zcizil pár biblí a zapomenutý kněžský ornát, vyšívaný zlatem, již nepřiznal. Dokonce ve zpovědnici vyryl malým kapesním nožem velké písmeno N. „Kde je tu záchod“?, zeptal se Nekuda. „Druhé dveře vlevo“, zněla odpověď. Po otevření dveří přivítal Nekudu nepříjemný zápach.

V záchodové míse bylo obrovské hovno o průměru dobrých pět centimetrů. „To tlustý prase, kurva, kurva, kurva“, procedil Adolf mezi zuby na Honzíkovu adresu a zatáhnul za splachovadlo, to vše při současném zadržení dechu. Slabý proud vody nedokázal s megahovnem nikterak pohnout a tak musel malou potřebu vykonat na hovno, které tím trochu umyl. To byla poslední kapka. Nekuda se chvatně rozloučil a vyjel na kole stejnou cestou zpět. Když dojel k řece, vzal kolo a vztekle s ním mrštil do vody, přitom pozoroval jak je kolo unášeno líným proudem pomalu pryč. Došel k lávce, ale jen pár hnědých kapek krve připomínalo nedávnou událost. Nekuda šel kolem malého plácku, kde si hrály děti a před něj doskákal fotbalový míč. Naznačil jednomu chlapci, že si má pro míč přijít. Ten se zdráhal, ale nakonec šel. Nekuda, jako bývalý fotbalista kopnul prudce do míče a co bůh nechtěl, trefil se dítěti rovnou do obličeje. To se po prudké ráně zapotácelo, zrudlo a míč se dokutálel zpět k Nekudovi, ten jej zvedl a předvedl vykuleným dětem velké skorokouzlo: rozříznul míč břitvou jako zralý meloun. „Teď máš proč brečet“, usmál se Nekuda a hodil zbytky zánovního míče na zem. „Tohle u zpovědi asi neprozradím“, pomyslel si Nekuda a s podstatně lepší náladou vykročil zpět k domovu.