Mary, pro tebe

Mary, náš syn zemřel. Říkal to ten policista, který ráno zazvonil a probudil mě. Muselo to být chvíli po tom co jsi odjela. Měl pomačkanou uniformu a tak podivně se ošíval:

-         Pan Mulligan?

Byl jsem rozespalý a nevrlý a tak jsem jen něco zavrčel. Podíval se do dveří a zeptal se jestli může dál. Mluvil tiše a nervózně. Ustoupil jsem ze dveří a jen mávnul rukou aby šel dál.  Byl jsem jen v županu, oči jen napůl rozlepené a myslel na ještě teplou postel. Vždyť víš jak jsem ráno nepříjemný. Posadil jsem ho do haly, nic mu nenabídl a čekal. Nebyl jsem moc příjemný  a bylo na mě asi vidět, jak mě otravuje. To mu asi dodalo odvahy a začal:

-         Váš syn měl autonehodu pane Mulligane

-         Autonehodu?

-         Ano, pane Mulligane, váš syn je mrtev

Ulevilo se mu a začal to ze sebe sypat:

-         v pět ráno - s přáteli - vlastní zavinění – bezvědomí - cestou do nemocnice - vnitřní zranění - prý se nedalo nic dělat - pro vás těžké - líto.

Mrtvý? Jak mrtvý? Nevnímal jsem ho, vzpomněl jsem si jak ve dveřích žmoulal čepici. Mrtvý? Frank že je mrtvý?

-         Formální identifikace – stačí zítra – ještě vám zavoláme.

Zavřel jsem za ním dveře, sedl si zpátky do křesla, seděl a civěl do prázdna. Nic jsem nechápal. Nechtěl jsem nic pochopit.

Mary, pamatuješ jak jsem jednou rozbil šálek z té soupravy od Wedgwooda? Smetl jsem ho rukou když jsem na stole rovnal knihy. Viděl jsem ho jak letí. Věděl jsem, že ho nechytím a věděl co se stane. Spadl na koberec a rozbil se. Pamatuji si přesně ten pocit někde vzadu v hlavě. To vědomí nevratné změny. Ten okamžik kdy dopadl. Pořád jsem ho viděl, jak stojí celý na stole a potom ty střepy na zemi. Tolik jsem to chtěl vrátit, ale nešlo to.

Seděl jsem dlouho, asi moc dlouho. Potom jsem cítil jak se mi konečně začala krabatit brada a do očí vstoupily slzy. Rozbrečel jsem se, byl to ten tichý křečovitý pláč s málem horkých slz. Přešlo to, za chvíli. Pak už jsem neplakal, nevím proč, ale neplakal. Byl jsem pustý a otupělý.

Ale víš, Mary, čeho jsem se strašně bál? Bál jsem se až přijdeš domů a já ti to budu muset říct. Protože ty ještě máš syna a já ti ho budu muset vzít.

Byl jsem zrovna v kuchyni a pil druhou nebo třetí skleničku, když před domem zastavilo tvoje auto . Ztuhnul jsem a pomalu položil sklenici na stůl. Šla jsi rovnou do pokoje a pustila televizi. Bože, jak já ten tvůj zvyk nenáviděl. Šoural jsem se za tebou do pokoje. Zastavil jsem se ve dveřích a zezadu tě pozoroval. V televizi běžel nějaký animovaný seriál. Nic jsi neřekla, ani ses neotočila, jen jsi zvedla ruku a zamávala. A já, místo toho abych se k tobě vrhnul a křičel:  - Mary , Frank je mrtvý, rozumíš mrtvý!, jsem se jen došoural až k tobě, stisknul stále zdviženou ruku, řekl ahoj a zeptal se tě jestli si dáš něco k pití.

Když jsem se vrátil se skleničkami, spala jsi. Díval jsem se na tebe. Hlavu jsi měla trochu na stranu a usmívala jsi se. Díval jsem se na tebe a pak mě to napadlo. Potichu jsem došel do pracovny, ze zásuvky vytáhl revolver a cestou zpátky zkontroloval jestli je nabytý.

Pořád jsi spala, nohy přes sebe na nízkém stolku.  Namířil jsem ti zblízka na čelo, tam kde máš ty dvě vrásky, když se mračíš, a vystřelil.

Probral mě až ovladač televize, který ti vyklouzl z ruky a spadl na zem. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem očekával horší pohled. Na čele jsi měla malou dírku okolo trochu ožehlou od výstřelu a polštář za tvou hlavou začínal rudnout. Ani jsi neotevřela oči a pořád jsi se usmívala. To mě ujistilo, že sis nic neuvědomila. Vydechl jsem a upustil pistoli vedle tebe na pohovku.

Zvedl jsem ovladač ze země a vypnul televizor. Šel jsem k telefonu vytočil 911 a řekl chraplavému hlasu. že jsem zabil svou ženu. Vrátil jsem se k tobě, chvíli se na tebe díval a pak vzal složenou deku z druhé strany pohovky a přikryl tě s ní.

Tvůj syn žije, Mary. Včera přijel na prázdniny. Ročník ukončil zase s výborným prospěchem, a ty mu dnes večer uvaříš ten pudink s meruňkami, co má tak rád. Tak to bude, Mary, od této chvíle už napořád.