NETYPICKÉ SKÁKÁNÍ S PRUŽINAMI

Jednoho sobotního rána jsem se rozhodl udělat ve svém bytě pořádek. Krámů bylo všude dost a mou pozornost upoutaly dvě velké pružiny. Hned mě napadlo, že by se s nimi dalo skákat, přičemž jsem si vzpomněl na večerníček s Maxipsem Fíkem. Tenhle nápad se mi rozhodně zamlouval. Uklízení šlo stranou a mou snahou bylo přimontovat si pružiny k nohám. Po delším úsilí se mi podařilo horní část pružin připevnit k botám.

  Bylo to zvláštní chodit po pružinách a zanedlouho jsem se rozhodl vyzkoušet, jak by se dalo skákat. Pružiny se po stlačení náhle prudce roztáhly. Vymrštění bylo velmi prudké, že po až nárazu do stropu jsem si uvědomil,  co se děje. Pružiny se po dopadu na koberec znovu vymrštily. Po nárazu hlavou do lampy se mi její kryt usadil na hlavě. Díky tomu jsem nic neviděl, ale podle nárazů, které jsem pociťoval, mi bylo jasné, že stále na pružinách skáču.

  Uběhlo několik minut a zdálo se mi, že už neskáču. Po odstranění krytu lampy z hlavy mému zraku neunikla ta skutečnost, že se nalézám zaražen nohami napřed v mrazáku na lednici. Povalující se nádobí a také střepy rozbitých talířů všude po kuchyni dávaly tušit, že moje skákání není bez následků. Pružiny se ale v mrazáků zpříčily a při pokusu o jejich vyndání se mrazák zřítil i se mnou na linoleum. Nevím, jak se to mohlo stát, ale já jsem měl náhle mrazák naražen na svém těle. A tak i s ním jsem doskákal ke dveřím na chodbu, protože někdo dost hlučně zvonil a bouchal.

  Po otevření dveří se mi naskytl pohled na pana Telku,  vášnivého to diváka mnoha televizních programů najednou.

„Co je to za rány! Přeskakuje mi obraz u několika televizí!“ rozkřikl se a přitom měl kolem krku naražený lustr.

„Jsem trochu skákal,“ zněla má odpověď.

„Co jste to vyváděl?“ zeptal se při pohledu na mne.

„No, jen tohle,“ řekl jsem a pořádně se odrazil. Po odpérování pružin následovalo několik skoků, během kterých jsem se  dotkl stropu. Pan Telka byl vyděšen a dal se přede mnou na útěk. K mému překvapení nešlo skákání zastavit. Prchající pan Telka se vrhl ke dveřím výtahu, ze kterých vycházel zrovna pan Bezoušek. Než se oba stačili vzpamatovat,  pružiny mě mrštily také do výtahu. V kabině výtahu bylo dost těsno a po chvilce skákání zavládla tma. Strop kabiny se několikrát stal místem mého dopadu, přičemž jsem nevynechal ani její stěny.

  Když výtah po několika zastaveních v patrech dojel do přízemí,  oba sousedé už dávno šplhali po ocelovém laně ve výtahové šachtě. Po vystoupení jsem chvíli skákal po přízemí. Mou snahou bylo zaskákat si i venku. Při proskočení vchodem ven se do všech stran rozlétlo velké množství dopisů, přičemž jsem zahlédl prchající a ječící pošťačku. Vzápětí mě skákání zavedlo na parkoviště. Netrvalo to dlouho a většina aut vydávala poplašné zvuky, aby za okamžik parkoviště hrálo alarmující melodie. Vzápětí vyběhla ze vchodů paneláku většina majitelů aut

  To už jsem skákal napříč sídlištěm a po jednom velkém výskoku mě neuniklo, že v místě mého dopadu se nachází restaurace. Doskok mezi slunečníky, pod kterými sedělo velké množství lidí, bylo dost dramatické. Pak nastalo všeobecné pozdvižení. Během něho jsem proskákal celou terasu a ocitl se v samotné restauraci, přičemž jsem v rukou svíral slunečník. Po dopadu na svátečně vyzdobený stůl, u něhož sedělo velké množství lidí v oblecích, mi s nohou spadly pružiny. Náhle jsem se ocitl zaražen ve velkém dortu.

„Dobrý den, přeji,“ oslovil jsem všechny přítomné, přičemž mi to nedalo trochu dort ochutnat. Vražedné pohledy všech kolem nevěstily nic dobrého a za chvíli jsem prchal před početnou skupinou rozzuřených hostů restaurace.