Zvíře za 10 000

Minutová ručička s ohromným rachotem přeskočila na poslední minutu… na poslední minutu, která mě neodvratně dělí od cesty domů.

Jo měl bych se těšit… ale … netěšim… musim.

Sbalil jsem věci a vypadl. Pospíchal jsem, ale chtěl jsem, aby to trvalo věčnost.

Cestou mě vždycky a několikrát za sebou napadne, že přece nemusim… nemusim jít hned domů. Nemusim… ale jinak to nejde. Prostě to NEJDE!

Připadám si jako stroj, když vcházím do domovních dveří a s nebezpečnou samozřejmostí se blíží okamžik, který pro dnešní den vyřkne ortel… ortel které se nezbavím… ortel která mě ubíjí a bez které nemohu být.

Byt je prázdný. Pustý a prázdný. Vždycky ho takhle cítím a vždycky nade mnou zvítězí. Občas mě napadne… mohl bych si něco přečíst, nebo jít ven… ale… je to silnější než já. Trvá to už příliš dlouho, než aby se tomu dalo poručit…

Dříve, než mi stačí cokoli dojít už otvírám tu zpropadenou klec, pouštím si tou malou přiblblou krabičkou do bytu zvíře, které se rádo dá pohladit, ale krmit ho musíte vlastním tělem. To zvíře, o kterém si myslíte jak je milé až do doby, kdy z vás zbude jen chodící zombie neschopna se bránit.

Já pozoruji je a ono pozoruje mně. Tak jako parazit proniká k míze hostitele, tak i já ztrácím sám sebe. Realita se mi rozpouští na jazyku stejně jako se rozpouští moje osobnost v dávno prosezelém křesle. Nemohu zvítězit, protože jsem prohrál ještě dříve, než mi došlo, že musím bojovat. Hodiny se roztočí a neberou ohledy.

Nevím co se stalo, co bylo včera? Pomalu a těžce se zvedám z křesla. Asi jsem usnul…

Vím přesně co bude dnes, vím přesně co bude za týden a je mi jasné, co bude za měsíc… ale… nemohu… nemohu tomu poručit.

PS: Proč jsem si ho jen pořizoval? Proč jsem ho kupoval? To zatracené zvíře za deset tisíc v krabici s úhlopříčkou 73cm…