Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChodcovo léčení - první část
Autor
Seregil
To asi nebude ono, pomyslel si, když vkládal ruce na zraněného.
Zamyslel se.
„Cherubi li tam,“ pronesl kouzelnou formuli a vložil ruce na zraněného.
Zraněný zasténal bolestí a upadl do bezvědomí.
Sakra, zase nic.
„Cherubi li tam onam,“ pronesl další formuli a vložil ruce na zraněného.
Rány se začaly stahovat a přestaly krvácet, zraněný začal lehce oddechovat v bezbolestném spánku.
Konečně.
Muž si stoupl a rozhlédl se kolem. Stál na pláni poseté mnoha raněnými a mrtvými. Právě skončila bitva o Západ. Východňané odtáhli s nepořízenou. Zůstalo mnoho mrtvých a raněných a to na obou stranách. Muž, který léčil raněného se otřásl.
„Hnusná bitva,“ odplivl si a popošel dál, aby se dal do léčení.
Takhle proběhl celý den. K večeru si sedl k ohni, který rozdělali někteří ze Západních vojáků, kteří na bojišti zůstali, aby se postarali o raněné.
„Chawine, kolik jich přežije?“ zeptal se jediný stojící voják.
Muž pokrčil rameny.
„Možná dvacet, možná nikdo,“ odpověděl muž, který si po celodenní dřině dopřával husté polévky a kusu žitného chleba.
„Ale to už je v rukách bohů,“ dodal po chvíli s plnými ústy.
„A co tvé ruce?“ zeptal se jiný voják s páskou přes oko.
„Jsem dost unavený, Leicine,“ odpověděl Chawin, žvýkající sousto chleba.
„Sázím deset tolarů, že přežije dvacítka,“ ozval se voják, který se staral o oheň.
„Já bych nesázel, být tebou Ishmene,“ zachraptěl Leicin. „Chawin je velmi zkušený chodec, ale jak se zdá, nebyl dnes ve své kůži, sledoval jsem ho při práci.“
Chawin mlčel a dojídal svou porci.
Ráno se probral chladem. Pozoroval lehkou mlhu, která se převalovala po bojišti, a krkavce, kteří hodovali na mrtvých a umírajících. Vstal a oprášil se.
Tak do práce, pomyslel si.
Sebral ze země meč a hodil si řemen přes rameno. Pak se sehnul pro tornu. Prohlédl zásoby bylin.
No, moc už toho nemám. Snad to pomůže.
Pak se vydal vyrovnaným řadám spících zraněných. Zkontroloval obvazy a pak rozdělal oheň. Do kotlíku, který si narychlo udělal z jedné přilbice, nalil vodu z měchu a vhodil hrst bylin. Zamíchal to malou dřevěnou vařečkou, kterou s sebou neustále nosil.
„Tak co, Chawine?“ zeptal se Leicin, který se znenadání vynořil za Chawinem.
„Je mi lépe a tyto byliny jim pomohou,“ řekl suše Chawin.
„V to všichni doufáme Chawine, v to doufáme,“ řekl Leicin a pomalu odcházel ke svým probírajícím se druhům.
K čertu s tou válkou, pomyslel si Chawin.
Po půl hodině měl hotový odvar, kterým potíral rány probouzejících se raněných. Všichni na tom byli o mnoho lépe, někteří se i zvedli a odbelhali se ke skupince vojáků, kteří si vařili čaj k snídani. Chawin se usmíval. Podařilo se mu zachránit dvacet pět zraněných vojáků ze Západních zemí. Přistoupil k němu Leicin.
„Tady je tvá odměna Chawine, dvě stě neořezaných tolarů, přesně podle úmluvy,“ řekl a podával mu dva objemné měšce.
„Vezmu si sto a místo druhého měšce mi obstarejte koně, to je vše, co žádám za své služby,“ řekl Chawin.
Leicin se usmál. „Věděl jsem, že jsi poctivý chodec, máš to mít.“
Ani nevíš jak chůze zmáhá, pomyslel si Chawin. Nasedl na koně, kterého mu přivedli a nasměroval ho na sever.
„Kam tě vedou kroky Vzdálených?“ zakřičel Leicin.
„Na severu se schyluje k válce, bude mě zapotřebí,“ odpověděl Chawin, když se otočil v sedle, aby viděl na vojáka.
„Hodně štěstí.“
Budu ho potřebovat, pomyslel si Chawin a nasadil ostrý cval.