Cesty

Vznášeli se. Nad krajinou, která ubíhala kdesi pod nimi. Vítr si pohrával s jejich vlasy a oni mu letěli vstříc. Spolu.

Šli, nohy od krve, ve vlasech špínu, pod sebou tvrdou zem, vrásčitou jako jejich tváře.

Nebesa volala a hrála překrásnou hudbu. Hudbu, jejíž ozvěna byla slyšet i do těch nejodlehlejších koutů vesmíru.

Ze země vytékal oheň a kolem bylo slyšet pláč a nářky, které horký, dusivý vítr rozháněl jako bič.

Otevřeli bránu a vešli do zahrady plné lahodného ovoce. Ve vzduchu vůně květin. Na stromech seděli barevní ptáci, kteří zpívali.

Viděli těžká kamenná vrata, otevřeli je a objevili se kdesi ve tmě, nahmatali kůrku starého plesnivého chleba po kterém se vrhli jako hladoví psi.

Uložili se ke spánku, do hebké trávy. Listy stromů tiše šuměly. Spali a zdály se jim krásné sny.

Lehli si na zem posetou ostrými kameny, které je bodaly do zad. Spali a snili o Slunci.

Probudili se, plni energie a lásky. Pojedli sladká jablka a procházeli se po zahradách táhnoucích se do dálky.

Uprostřed noci slyšeli výkřik, probudili se a hladoví se trmáceli dál do noci. Unaveni.

            Došli nakonec, dívali se dolů do propasti plné mrtvých těl plujících na ohnivé řece. Stáli na jejím okraji, plakali a v duchu doufali, že je někdo vyslyší. Věřili, že někde žije někdo, kdo jim bude moci pomoct.

Měli zjevení, viděli bytosti, podobné jim, viděli, že míří do záhuby, viděli mnoho zla. Kdyby chtěli mohli je zachránit.

Zpříma se postavili, objali se a čekali, čekali na zázrak...Padali dlouho. Dlouho viděli jen tmu protkanou ohnivými víry, nezastavitelně mířili do záhuby. Jen několik okamžiků před pádem, před jasnou smrtí, jen několik okamžiků před zatracením…

Podívali se na sebe a svorně kývli hlavami. Z napřažených rukou jim tryskaly paprsky zlaté záře, ve které se zhmotňovaly a počaly ožívat dvě bytosti…dvě nové bytosti!