příběh vonící kvalitním zeleným čajem a pozdním podzimem

Protřepala si své krásně vlnité zrzavé vlasy, pomyslela na svou matku a chtěla jít. V té pochmurné pozdě podzimní době ozařovala jen svíčka její oblíbený bublifuk. Nemohla to tak nechat. Její stále nesuché vlasy jí vadily ve výhledu, a proto je zabalila do turbanu. Ještě před tím však prudce pohodila hlavou dopředu a dozadu, aby měl ten studený pozdě podzimní vítr šanci se do bujných narezlých liščích vln dostat a alespoň trošičku jim pomoci, aby uschly. Na ten červený bublifuk s bílým víčkem, co dostala od pána Boha, svítila jen jediná bílá svíce. Bylo jí ho líto. I vzala svůj zapalovač, kterým obvykle škrtá jen aby zapálila lehké Marlboro, škrtla a přiblížila plamen k další- větší, oranžové svíci. Byla blízko bublifuku. Knot lehce zapraskal, ale po chvíli zaplál plamenem nepatřičně úměrným k velikosti svíce. Pak zapálila i tu svou nejoblíbenější- modrou s červenou kytičkou. Bublifuk se jistě cítil spokojeně a ona mohla s poklidem odejít. Napila se ještě naposled zcela vychladlého, leč velmi kvalitního zeleného čaje a zavřela za sebou dveře.

            Teprve až na dětském pískovišti zjistila, že má za uchem růži, v ruce sešit biologie a nemá na sobě kalhotky. Pečlivě se upravila, aby tyto nedostatky nikdo nepozoroval a vydala se dál. Znova pomyslela na svou matku. V té chvíli ji až zabolelo u srdce a pokusila se matce omluvit. Nedokázala to, a tak si zapálila další cigaretu.

            Ona se jmenovala Letní déšť (než jí uznali toto jméno, měli s tím velké problémy, ale nakonec se vše úspěšně zdařilo) a šla tím pozdně podzimním počasím úplně sama. Vítr už se ani nesnažil vysušit její vlasy, a tak zůstaly mokré. Zeptala se tedy vlastního srdce, které ještě stále trochu bolelo po vzpomínce na matku: „Kam mě to vedeš?“ Srdce neodpovědělo. Jen Letnímu dešti stále motalo nohy a vedlo ji dál a dál.

            Potkala hocha. Neznala ho, ale zeptala se ho, jestli nemá dvě koruny. Potřebovala cítit ještě větší chlad ve své dlani. Nesnášela kov a peníze už vůbec ne, ale z nějakého důvodu potřebovala teď třít v ruce tu dvoukorunu. Chlapec, asi šesnáctiletý, jí podal rovnou tři dvoukoruny. Poděkovala mu, ale hned jak odešel ty dvě zbývající vyhodila na trávu vedle. Byla marnivá, zároveň však doufala, že přijde člověk, který bude čtyři koruny potřebovat. A ten člověk opravdu přišel. Vlastně to byl padlý anděl, co o vyhodili z Ráje. Udělali to, protože poznal ženu. Určili mu tedy mužské pohlaví, zbavili ho křídel a vyhodili na zem. Ta žena byla ona. Chtěl se za ní rozletěl, avšak zapomněl, že nemá křídla a spadl do studené kaluže (jiná ani ta kaluž být nemohla, neboť  byla pozdně podzimní doba a chlad začínal vstupovat do všech koutů a kaluží.) Ihned se zvedl a utíkal za Letním deštěm. Dohnal ji, když zrovna plakala na lavičce. Podal jí ony dvě dvoukoruny a ona se ( i když neměla ráda kov a peníze už vůbec ne) rozveselila. Cítila, že je to on, i přestože měl kudrnaté, nepřirozeně žluté vlasy. Nic neřekli, jenom se políbili a odletěli do Ráje….