Strážná věž

  Vždycky mě vedli zkrátka. Vedl jsem skromný život - jako dítě i jako dospělý člověk. Vždycky mi stačil obyčejný lněný penál, zatímco ostatní už měli z moderní rifloviny, stačila mi zajímavá sousedka, místo krásky... Splýval jsem s davem, co se dalo, nechtěl jsem od života víc, než mi dával. Po škole jsem začal pracovat jako ekonom, oženil se, postavil dům, zplodil dva syny. Manželka mi denně dělala svačiny, políbila na čelo a já šel do práce - jako spořádaný občan.

  Něco vevnitř mi říkalo že tohle je ono, takhle bych měl vést svůj život, že takhle ho vedou i ostatní lidé a mě to nevadilo. Děti mi dělaly radost. Občas jsme zajeli k mým rodičům, podívat se jak se jim žije, ale matka mi vyčítala manželku, otec výchovu, proto jsem tam jezdil nerad a málo.
   Jak roky plynuly, všiml jsem si, že se něco děje. Žena mi přestala dělat svačiny, pro syny jsem byl suchar. Začal jsem přemýšlet. Kam se poděly mé sny? Chtěl jsem přece dokázat tolik věcí, být tak vyjímečný, cestovat, bavit se... Co se se mnou stalo? Jsem jedním z davu, masou. A právě tehdy jsem se rozhodl změnit svůj život. Ne vzhledem, ale povahou. Začal jsem se zase smát. Smál jsem se všemu a všem. Manželce, dětem... Smál jsem se i tehdy, když mi přišel list s rozvodovým řízením. Zlom nastal, když mi řekl jeden ze synů, tehdy dvacetiletý, že je gay. Ještě ten den jsem dal výpověď, odešel z bytu a už se tam nevrátil.
 

  A teď, teď v tuhle chvíli stojím na okraji davu, úplně na boku a v ruce držím Strážnou věž. Stojím a jsem na sebe pyšný. Dokázal jsem to. Nejsem jedním z davu, stojím na okraji. A přitom myslím na svého syna. I on je na okraji. Možná mu trochu závidím.

 Možná, že se ještě trochu vytáhnu, aby mě bylo víc vidět. Moje neobyčejnost.